Až budu velká, pojedu do Afriky!

Rok na dobrovolnické misijní cestě. V Africe. V zemi, jejíž název v nejednom z nás evokuje jenom hlad, horko a chudobu. Troufli byste si? Pro někoho ale mohou tyto asociace být úplně jiné - někdo v této příležitosti spatřuje poslání, naplnění a radost. Právě do této skupiny patří Markéta Peichlová, která se rozhodla vydat do Keni a strávit tam rok jako dobrovolnice organizace SADBA. Její misijní cestu jí bohužel překazila současná epidemická situace a pobyt musela zhruba po tři čtvrtě roce ukončit, čas strávený v Keni ale využila na maximum. O své zkušenosti také psala na facebooku blog Krok pro Keňu. Následující text je jejím svědectvím o tom, že být odhodlaný se jednoznačně vyplatí.

 

 

Byla jednou malá holka, která nedokázala pochopit nespravedlnost ve světě. Proč jsou lidé chudí, kteří nemají co jíst, a zároveň lidé tak bohatí, že si stavějí obrovské vily a žijí v nepředstavitelném luxusu? A čím si zasloužila žít tady, kde má všechno, co potřebuje, a v Africe se ještě dnes umírá na hlad? Ničím si to nezasloužila a cítila zodpovědnost za všechny ostatní, kteří takové štěstí neměli a ve svém životě strádali. Vždycky, když na toto téma narazila, říkala své rodině, že až vyroste, pojede do Afriky pomáhat chudým lidem. Nikdo ji ale nechápal a všichni jí říkali, že je jen naivní, hloupá a jako holka by v Africe určitě dlouho nepřežila. Její touha tam ale stále byla. U zhlédnutí videoklipu k písničce „Pošli mě, půjdu já“ (hymna Papežských misijních děl) ani poněkolikáté nedokázala udržet slzy a když asi v patnácti letech narazila v časopisu Milujte se na článek o dobrovolnické službě jedné mladé dívky v Africe, věděla, že právě tohle ve svém životě nejvíc chce. Ještě neví, čím se v životě bude živit nebo co ve svém životě chce vlastně dělat, ale ví, že misijní dobrovolnictví je opravdu to, po čem touží a co jí dává velký smysl. A touto malou holkou jsem byla já.

 

O pár let později, to už jsem studovala na univerzitě, jsem se účastnila Celostátního setkání mládeže v Olomouci a narazila jsem tam na stánek Adopce nablízko – salesiánského projektu vysílajícího mladé dobrovolníky do rozvojových zemí světa. A stará touha se znovu probudila a celou mne naplnila. Později, stále na CSM, jsem byla na přednášce o úplně jiném tématu a ve chvíli, kdy přednášející řekl „Svatost neznamená, že musíte jet zrovna do Afriky“, já věděla, že opak je pro mě pravdou. Jako bych cítila, že mi Bůh říká „Ale můžeš. Markétko, jestli chceš, tak můžeš.“ A já věděla, že opravdu chci. Celý zbytek CSM mě pronásledovaly promluvy přednášejících i kazatelů typu „Když cítíte, že vás Bůh k něčemu vede, musíte se rozhodnout.“, „Vy mladí máte dělat velké věci!“, „Všichni máme mít podíl na misiích.“ apod. A tak jsem se pod tíhou velikosti rozhodnutí Bohu zavázala k tomu, že pojedu – a ráda.

 

Čekal mě roční přípravný kurz misijního dobrovolnictví Cagliero u salesiánů. Před tím jsem ale ještě rok zvažovala, přes jakou organizaci pojedu, jaké jsou možnosti a co doopravdy chci. Nakonec jsem se rozhodla věnovat rok svého života a nastoupit k salesiánům. Příprava spočívala v osmi víkendech plných přednášek o salesiánské pedagogice, psychologii, zkušenostech bývalých dobrovolníků, krizových momentech dobrovolné služby, očkováních, vyřizování víz atp. Čekal nás zátěžový víkend, při kterém jsme mimo jiné v rámci sebepřekonávání skákali z mostu (když jsem skočila, věděla jsem, že zvládnu odjet do Afriky), dále jeden praktický víkend, kdy jsme organizovali volnočasovou akci pro děti, a duchovní obnova, na jejímž konci jsme se rozhodovali, jestli chceme vyjet na dobrovolnou službu a  kde by to mělo být. Navrhovala jsem Keňu, kde bývalá dobrovolnice učila malé děti (jsem vystudovaná učitelka), a salesiáni měli stejný tip, tak to bylo jasné – mé kroky povedou do Keni.

 

 

Když jsem přijela do Keni, čekala jsem jedenáct hodin na letišti. Komunita na mě zapomněla, byla noc a všichni spali. Jako každý další problém, který jsem v Keni zažila, se nakonec všechno vyřešilo a dobře dopadlo. Ráno si mě salesiáni vyzvedli na letišti a dovezli do centra Bosco Boys Kuwinda na okraji hlavního města Nairobi. Centrum je určeno pro chlapce v nouzi, slouží jako základní škola s internátem pro kluky z chudých rodin ze slumů a pro tzv. street boys – kluky bez domova žijící na ulici. Chod centra zajišťují tři kněží, pomáhají jim tři řeholní bratři, dále tu studují i prenovicové a každý den sem dochází pár zaměstnanců. V areálu centra se nachází salesiánský dům, kaple, základní škola, internát pro kluky, jídelna, venkovní i vnitřní hřiště, farma a dílny - vše obehnáno vysokou zdí chránící před zvěří i nebezpečnými lidmi. Pro mnohé kluky to je toto místo opravdovým domovem, kde je postaráno o jejich životní potřeby, kde se cítí v bezpečí, šťastní mezi kamarády a kde mohou získat vzdělání potřebné k lepšímu životu, protože díky němu mají šanci sehnat práci.

 

Má dobrovolnická náplň byla bohatá, program mi začínal v 5:45 ráno a končila jsem v 21:30 večer s hodinovou přestávkou během dne. Ráno jsme měli společnou modlitbu komunity v kapli, kde jsme se modlili ranní chvály (naštěstí v angličtině, ne svahilštině), půl hodiny rozjímali Písmo a měli mši svatou, na kterou se k nám připojili i kluci z internátu (ti vstávali 5:30 na ranní hygienu, starší žáci už ve 4:30, aby měli čas na studium). Následovala snídaně a po ní odchod do školky, kde jsem učila v baby class tříleté až čtyřleté děti číst, psát, počítat a anglický jazyk. Poté byl oběd, doučování na ZŠ, volný čas, sporty s kluky z internátu a večerní třída pro první, druhý a třetí ročník dohromady. Následovala večeře, růženec a večerní modlitby v kapli se slůvkem na dobrou noc od salesiánů, nakonec společné sledování zpráv v knihovně. Bylo toho hodně, ale neměnila bych. Věděla jsem, že svoji náplň mám jako střiženou na míru, cítila jsem se potřebná a můj čas byl dostatečně využitý.

 

 

Školní rok je v Keni rozdělený do tří semestrů, každý z nich má tři měsíce a po nich následují jednoměsíční prázdniny. Děti tu mají povinnou školní docházku do MŠ a pro přijetí na ZŠ musí splnit přijímací zkoušky. A i když se mi to na začátku zdálo nemožné, během jednoho semestru děti začnou mluvit plynně anglicky a naučí se základy všech dovedností. Učí se jen v anglickém jazyce, svahilštinu a kmenové jazyky žáci nesmějí používat. Pro ty nejmladší děti je to těžké, proto jsem používala spolu s anglickými slovíčky někdy i svahilská slovíčka pro lepší pochopení. Angličtina je ale v Keni nutností a bez její znalosti není možné studovat dál. „Usikule hii kalamu,“ zněl povel k neokusování tužky. Ano, první týdny byl úspěch, když děti seděly v lavici, netrhaly sešity a nejedly tužky. Vyučování začínalo zpíváním s pohybem a recitací veršů z Bible, čtení a psaní v anglickém jazyce, následovala přestávka s pobytem venku, matematika a ve dvanáct hodin děti dostaly oběd a šly domů. Na oběd mají každý den gideri - fazole vařené s kukuřicí a mrkví nebo sikumawiki (hořkou trávou), popř. špenátem. Mateřská škola se nachází ve slumu asi dvacet minut od salesiánského centra, většina dětí pochází přímo ze slumu nebo z masajské osady vzdálené asi čtyřicet minut pěšky. Děti jsou zvyklé už od tří let chodit do školky samy, popřípadě v hloučku s dalšími dětmi.

 

Odpoledne, večer a o víkendech jsem se věnovala klukům z našeho internátu. Sto pět kluků mi bylo tou dobou rodinou, nejbližšími lidmi a skutečnými přáteli. I když jsem kluky učila odpoledne při doučování a taky na večerní hodině, tady nešlo už jen o práci jako ve školce. Ale právě proto, že jsme spolu trávili veškerý dlouhý čas po několik měsíců, šlo o velmi blízké vztahy. Někdy jsem byla až tak moc plná pocitu lásky k nim, že jsem věděla, že taková láska nemůže být jen ze mě, ale jako bych cítila, že mi Bůh dává zakusit zlomek té lásky, jakou on miluje naše kluky - chlapce, kteří moc lásky v životě nezažívají. A to ve mně potvrzovalo myšlenku, se kterou nás čeští salesiáni vysílali do světa – jako dobrovolník být ve světě znamením lásky našeho Boha.

 

 

A co bych chtěla na závěr vzkázat vám, mladým křesťanům na Signálech?  Nebojte se věřit Bohu a činit (malé) kroky víry. Protože jak říká Marek Orko Vácha – pokud některé věci neuděláme my, nebudou udělány vůbec a tomuto světu budou už navždy chybět. A Bůh ví, jak nás učinit opravdu šťastnými. Ač je to nepředatelné, svoji zkušenost bych přála každému z vás. Zažít tu krásu Afriky. Vidět červenou hlínu, cítit pach všudypřítomného prachu, těšit se z chumlu radostných dětí běžících k vám a z daleka volajících „Teacher Markéta!“ Důvěrné rozhovory s kluky z internátu, fotbalové zápasy i hry v blátě, chytání kobylek i hraní si s chameleony. Chvíle slz smíchu ze společného štěstí. I slz bolesti, když mě kluci naštvali nebo když byli kvůli mně neprávem potrestáni. Chvíle, kdy jsem podle africké kultury plakat nesměla, a chvíle, kdy se kluci za mě chtěli poprat, když mě jiní rozplakali. Cítit, že jste na místě, na kterém máte být, a děláte, co máte právě dělat. To bych vám všem ze srdce přála. 

 

autorkou textu je Markéta Peichlová

 

https://www.darujme.cz/projekt/1203787
Zobrazeno 505×
komentáře
Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.