Santiago: 4. část

Ádi
s.magazín

Navazuji na předchozí vyprávění o mé pouti do Santiaga. Ano, vše se vydařilo podle plánu a Boží prozřetelnosti, tak, jak jsem psala v první částí před poutí. Co pro mě pouť znamenala? Co jsem potřebovala? Vždycky jsem žila v tom, že nepotřebuji mnoho věcí, a tak tomu i zůstalo. Stačí málo, abychom přežili a byli šťastní. 

Důvod, proč jsem na pouť šla, se vyřešil v nejkrásnější, ale i nejtěžší den. Vše mi došlo a zbytek dne jsem probrečela. Dostala jsem medailku Panny Marie, ale další den ráno jsem ji nechala v albergue. Spěchala jsem? Spěchala jsem. Nezávodila jsem, ale svým tempem jsem předháněla ostatní. Nějací Němci se mě ptali, jestli jsou všichni Češi tak rychlí? No, spíše ne. Film Pouť jsem viděla asi před pěti lety u babičky na TV NOE; v půlce cesty jsem se na něj podívala znovu a viděla přesně to, co mám za sebou a kolik neuvěřitelného mám před sebou. Většinu fotek jsem si nedopatřením smazala, ale nevadí mi to. Spíše to mrzí mé blízké; já to vše zažila a z mysli to nevypustím a nevytěsním. 

A co jsem si z cesty odnesla a ráda bych předala dál? Že se není třeba bát samoty, pořád je někdo před tebou a za tebou. A taky to, že k vystoupání nad mraky nepotřebuješ letadlo, jen sebe.

Nikdy jsem nelitovala, a nikdy jsem si během poutě neřekla: „Na co jsem se to zase dala?“ Pořád jsem přemýšlela, kdy tato věta přijde a nepřišla. Toto je má zkušenost, ty můžeš mít jinou, absolutně odlišnou!

 

www.signaly.cz/podporte
Zobrazeno 198×
komentáře
Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.