„Za uzdravení se nemodlím, mé postižení je viditelným znamením, že svět je porušen hříchem a potřebuje Spasitele,“ říká Pavel.

Miluju rozhovory - protože, když se cosi protne, jsou intimní. A vyžadují pozornost k nejmenším detailům v gestech i slovech dotazovaného. Pán Bůh mi do života dává spoustu zajímavých lidí, a tak pro rozhovory těžím ze studnice těchto pokladů. Jedním z nich je i Pavel Walter (31), se kterým jsem chodila „na animátory“, odkud jsem, ehm... ale to je jiný příběh. 

 

 

Pavle, na facebooku máš pár fotek, kde jsi na pivě. Kolik jich tak dáš, abys byl ještě v pohodě?

 

No, experimentálně jsem zjistil, že dvě. Když jsem dal tři, byla cesta domů fakt krušná. Alkohol, obrna a berle... to si nedovedete představit. :) 

 

Kvůli té obrně jsem se Ti taky ozvala. Jak na tom právě teď zdravotně jsi?

 

Čeká mě velká operace, kterou ovšem oddálila korona. Nedávno jsem to počítal a na tuhle jsem čekal asi dvacet let. Doktoři museli vyčkat, až mi skončí všechny růstové procesy v těle. Půjde o operaci levého kolene. Vysunuly se mi čéšky nad klouby a nohy, zvlášť ta levá, už prostě skoro nefungují.

 

To zní dost děsivě. Jak se se svou nemocí jako křesťan vyrovnáváš?

 

Myslím, že každý postižený člověk, ať věřící nebo nevěřící, se se svým hendikepem vyrovnává tak, jak se s ním vyrovnává jeho okolí. Primárně samozřejmě podle rodiny a pak podle přátel. Celá moje rodina vzala mé postižení jako fakt a moc se se mnou nemazali. S taťkou jsme blbli na vozíku, brácha mě normálně bral na procházky a na výlety. To mi hodně pomohlo. Mamka to nesla sice trochu hůř, protože se o mě bála, ale celkově mi to pomohlo se s postižením srovnat.

 

Ty ale nejsi z křesťanské rodiny, že?

 

Nejsem. Můj táta byl sice křtěný a biřmovaný, ale do kostela spíš nechodil, a když jo, tak prostě jen jak se mu chtělo. Jediný praktikující křesťan u nás doma byla moje babička. Ta mě jako malého naučila i nějaké modlitby. Moje sestřenice Amálka, která pro mě hodně znamená, ta je z věřící rodiny, a myslím, že ona a můj osobní zlom v roce 2004 hrály zásadní roli v tom, že jsem se nechal v osmnácti letech pokřtít. Tři roky poté se nechala pokřtít i moje mamka. 

 

Co to bylo za zlom?

 

Do roku 2004 jsem se bez vozíku nemohl vůbec pohybovat. Čekala mě náročná operace a tehdy jsem řekl Bohu, že když se ta operace podaří a bude to mít ten efekt, že už nebudu na vozíku, tak že to s Ním vážně zkusím. No a ono to efekt fakt mělo. Od té doby se už mohu pohybovat o berlích bez vozíku, tedy pokud nejde o dlouhé túry. 

 

 

Mimochodem, Pavle, všímám si, že běžně používáš slovo „postižený“. Nedávno jsem na facebooku Hate Free Culture četla, že tato označení se už nemají používat. Že je to nedůstojné. Co si o tom myslíš?

 

(Pavel se směje) Tomuhle já se prostě směju. Podívej se, když jde po ulici člověk, který má evidentně nějaký fyzický hendikep, tak ve většině případů je s tím on sám už nějak srovnaný. To znám nejen z vlastní zkušenosti. Proč bych měl teda používat nějaká označení jako „člověk s postižením“ namísto jen „postižený“? To fakt nechápu. A navíc, Bětko, když jsme my postižení v nějaké uzavřené komunitě jen spolu, tak navzájem používáme výrazy, které ani nejdou publikovat. Jen to prostě nepouštíme ven. Takže tohle speciální označování je umělý problém.

 

Hmmm... tak to tenhle rozhovor asi pošlu do Hate Free. :) Pavle, modlil ses někdy za to, aby Tě Pán Bůh z té obrny úplně uzdravil?

 

To asi ne. Já se vždycky jen modlím, aby dobře dopadly ty operace. Nechci nějak shazovat modlitby za uzdravení, ale já vnímám postižené lidi jako velký dar světu. Učí nás to, že ne všichni musí být krásní a dokonalí. A troufnu si říct jednu věc: Moje postižení je viditelným důkazem, že žijeme ve světě, který je porušený hříchem, a tak vlastně permanentně ukazuje, že potřebujeme Spasitele. Kdybych byl celý zdráv, to už by byl Nový Jeruzalém - a na ten přece teprve čekáme.

 

Nikdy jsi Pánu Bohu nevyčítal, proč máš obrnu zrovna Ty?

 

To by mě ani nenapadlo. Já jsem spíš moc vděčný, že mi vždycky pomůže, abych se vyhrabal z různých těžkostí. A On mi vždycky někoho sešle. Třeba teď, můj spolubydlící Jirka, to je skvělej člověk. Bere mě jako sobě rovného a díky němu jsem taky poznal nové fajn lidi. Jeho snoubenku, sestru a rodiče. Nejvíc mi teď pomohl, když mě už druhá slečna odmítla kvůli mému postižení. To pak člověku běhají hlavou myšlenky, že by to nejraději celé skončil. Ale Jirka mě z toho dostal.

 

Když jsi sám nakousl téma slečen .. pověz Pavle, jak tohle máš?

 

Já jsem si dlouho myslel, že mám duchovní povolání. A na jedněch ignaciánských exerciciích jsem to důkladně probíral s karmelitkou sestrou Denisou Červenkovou. No a ona mi tehdy řekla, že to povolání spíš nemám. Trvalo mi další dva tři roky, než jsem to přijal. To bylo moc těžké. No ale pak jsem si říkal, jak by bylo pěkné mít manželku a děti a tak teď nějakou, trošku ztřeštěnou, co by se nebála se mnou podnikat různý věci, hledám. Můj zpovědník mi řekl, že by z mého postižení neměla mít strach a že by mě neměla litovat. Tak uvidíme. :)

 

Mluvíš o zpovědníkovi.. Jak Tě berou lidé v Církvi?

 

Vidíš, zrovna na tohle téma teď budu obhajovat diplomku na Katolické teologické fakultě. Došel jsem k závěru, že vztah k postiženým lidem v Církvi kopíruje vlastně obecně situaci ve společnosti. Lidi neví, jak se k nám postavit. Buďto z nás mají strach nebo s námi jednají jako s nesvéprávnými. Oboje je špatně. Chce to víc komunikace a nebát se zeptat, co zrovna potřebuju. Já si o pomoc rád řeknu, ale někdy už je mi to blbé, pořád někoho prosit, aby mi zavázal boty a tak. Prostě se nebojte zeptat. Jinak mám vlastně jen dvě konkrétní negativní zkušenosti. První je z křesťanského tábora, kam mě nechtěli vzít, protože se prostě báli. Tak jsem šel za hlavním vedoucím a řekl jsem mu, že je mi jedno, že mě děcka občas vyklopí z vozíku. Tím, že jsme spolu o tom otevřeně mluvili, se mu, myslím, dost ulevilo a nakonec byli nadšení, že jsem tam taky byl. :) No a druhá je, že když jsem řešil se zástupcem Sekce pro mládež svou cestu na SDM do Sydney, tak mi řekl, ať nejprve jedu do Lurd… 

 

To je teda něco. Ale když už jsme u toho, Ty se teď sice nechystáš do Lurd, ale do Rakouska. Pověz nám o tom víc..

 

Ano, letos se už po čtvrté chystám do Semmeringu na čtrnáctidenní rehabilitaci. Je to asi nejlepší zařízení, kde mi opravdu pomáhají. Na několik hodin denně mám dva fyzioterapeuty, kteří vše přizpůsobí úplně individuálně mému stavu. A nedělají jen obecné, naučené cvičení. Jezdím tam především proto, že se pak mohu lépe pohybovat, zvlášť když musím sám po městě. Celý pobyt mě ale přijde na 110 000 Kč. Sám bych si ho nikdy nemohl dovolit, ale složilo se na mě několik dárců a tak i letos mohu jet. Moc všem děkuju!

 

Tak ať Ti Rakousko klapne, Pavle, a díky za rozhovor. :) 

 

 

www.signaly.cz/podporte
Zobrazeno 513×
komentáře
Tofl

Diky za rozhovor s Pavlem. Jen si ho nezapomen sama pridat do pratel :-)

Irelevantní

@Tofl Děkuju za upozornění.

Zobrazit 25 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.