Jako Ježíšek na Mariině klíně aneb útěcha z Vánoc v ponurém roce

JanValtr
s.magazín

Ne zrovna pěkný rok zakončují letošní Vánoce. Pandemie zákeřného virového onemocnění covid-19 vážně ohrožujícího život a zdraví postihla celý svět. Jen v Česku již usmrtila přes 10 000 lidí. Je obtížné narazit na člověka, který by se alespoň neznal s někým, kdo v důsledku této pandemie ztratil někoho blízkého. Mnoho z více než půl milionu těch, u nichž byla v naší zemi nákaza koronavirem diagnostikována, mělo těžký průběh onemocnění, někdy s nutností hospitalizace nebo s dlouho přetrvávajícími následky (zejména únavou a dušností), a nemálo z nich hovoří o nabyté zkušenosti jako o nejhorším zážitku v dosavadním životě.

 

Zdroj

 

Pokud někdo (letos) ztratil blízkého člověka (ať již v důsledku onemocnění covid-19 či něčeho jiného), budiž mu útěchou, že křesťanská naděje nekončí u dober tohoto světa, ale protíná hranice smrti směrem k cíli, který leží za ní. Vyznáváme-li Boha jako Lásku bez konce, lze předpokládat, že nás povolává z tohoto světa k sobě v okamžiku, který je pro nás z hlediska spásy nevhodnější.

 

Pandemie však nemá negativní dopad jen na nakažené a jejich blízké a pozůstalé. Horečně zaváděná a měněná opatření mající zabránit šíření viru značně proměnila a zpravidla ztížila všední život většiny z nás, s často výraznými důsledky na naše duševní prožívání. Žáci a studenti mají omezený přístup do škol – ne každému distanční výuka vyhovuje. Nemálo dospělých se dostalo do existenční (finanční) tísně, postihla je nebo jim bezprostředně hrozí ztráta zaměstnání, léta budované živnosti či podnikání. Data z výzkumu v české populaci dokládají v souvislosti s pandemií dvou až trojnásobný růst prevalence úzkostných a depresivních obtíží. Tento nárůst duševních obtíží bude navíc s ekonomickou krizí dále posilovat, včetně zvyšování prevalence sebevražd, varuje Rada vlády pro duševní zdraví

 

Tyto bolesti a nesnáze by neměly být důvodem k pocitům pachuti ze slavení letošních Vánoc, ale příležitostí k jejich intenzivnějšímu vnitřnímu prožití. Mělo by nás povzbudit, že vyprávění evangelistů Lukáše a Matouše o okolnostech narození Krista ukazuje, že v našich těžkostech a ohroženích nejsme sami.

 

Státní byrokracie zpravidla nejsou ochotny či schopny zcela dohlédnout všechny dopady svých opatření na každého, kdo jim má být podroben. Ježíškova maminka je kvůli císařskému nařízení o sčítání lidu nucena se v posledním údobí těhotenství trmácet spolu se svým snoubencem asi 130 kilometrů z Nazareta do Betléma. (Aniž to tuší, domů do Nazareta se hodně dlouho nevrátí.) Když dorazí do Betléma, narazí tam na naprostou absenci lidské solidarity – pro rodící Marii se nenajde místo v žádném z betlémských stavení.

 

Avšak Bůh v pravou chvíli poskytuje svaté rodině vše potřebné: přístřeší jeskyně s jesličkami a podle staré křesťanské tradice vycházející ze slov proroka Izajáše i s volem a oslem (na kterém gravidní Maria nejspíš do Betléma přijela), kteří novorozeného Ježíška svým dechem zahřívají. Je to prostředí sice skrovné, avšak onu noc dostačující. A pokud snad Josef s Marií neměli dostatek jídla či přikrývek, jistě jim je dali pastýři, kteří se jako první přišli Spasiteli světa poklonit.

 

O něco později Hospodin zachraňuje Ježíška z nebezpečí vražedných úkladů psychopatického krále Heroda, když posílá svatou rodinu do bezpečí izolace v podobě egyptského azylu. Ale ještě před tím nechává k právě narozenému králi Židů doputovat výpravu učenců z východu a spočinout ho v náručí jeruzalémského starce a stařeny Simeona a Anny, kteří na tuto chvíli celý svůj život čekali.

 

Ve Vánočním příběhu můžeme vidět naději i pro sebe, že se o nás Hospodin postará, že nás ochrání od všeho zlého a dá nám vše potřebné. Věřme, že Bůh nám dá potřebnou sílu a prostředky k další pouti životem a k snášení obtíží nezvyklých situací, stejně jako je dával Marii a Josefovi při jejich vánoční anabázi. 

 

A pokud někdo dosáhl opravdového dna svých sil, vyčerpal své možnosti a nevidí perspektivu zlepšení své situace, ať je pro něj příkladem nejpasivnější postava Vánoc: Ježíšek spinkající v jesličkách či choulící se v náruči Panny Marie nebo svatého Josefa. Literární historik Martin Putna v diskuzi o významu idylických literárních a filmových děl připomíná slova biblické knihy Kazatel, že všechno na světě má svůj čas, a zdůrazňuje, že na metaforickém i doslovném schoulení – schoulení se „v pelíšku“ – není vůbec nic špatného, že jde o velmi důležitou polohu, která je prospěšná, když není čas velkých činů, čas velkých gest, a která pomáhá přežít, když se nic jiného nedá dělat, když proti nám stojí něco, co je nad naše síly. V tomto smyslu je pak schoulení se tvůrčím činem. 

 

Cosi z odevzdanosti nemluvněte v rukách milující bytosti by mělo být trvalým prvkem identity každého křesťana, ba každého člověka. Nejde tu o únik před Bohem danou realitou ve formě pošetilého infantilismu, ale jedná se o důležitý aspekt duchovního života. „Mé srdce se nevypíná, nevyvyšují se mé oči, neženu se za velikými věcmi pro mě nedostižnými,“ píše žalmista a pokračuje: „Spíše jsem uklidnil a utišil svou duši – jako dítě na matčině klíně; jako dítě, tak je má duše ve mně.“ A samotný Kristus svým učedníkům říká: „Nebudete-li jako děti, nevejdete do království nebeského. Kdo se pokoří a bude jako dítě, ten je největší v království nebeském.“

A naopak zkusme my být těmi, u koho se mohou druzí jako dítě alespoň na chvíli „schoulit“. Buďme vůči sobě – alespoň o svátcích – milejší a trpělivější uvnitř svých rodin, byť se možná po letošním roce, kdy jsme spolu byli nuceni trávit nezvykle mnoho času, máme již „plné zuby“. A zkusme třeba o svátcích zavolat někomu, s kým jsme již dlouho nemluvili a o kom tušíme, že mu nemusí být nejlépe. Pokusme se ho prostým zájmem o něj a vřelým slovem „obejmout“, dodat mu chuť do života. Potěšíme nejen toho člověka, ale i sami sebe, stejně jako byli rozradostněni z novorozeného Krista ve své náruči Simeon a Anna. Budeme obdarováni, stejně jako byli možností dát po dlouhé pouti své dary novému králi obdarováni učení muži z východu. Každý potřebný – ať již potřebný hmotně, psychicky či duchovně – je nám dán jako potřebný Kristus. Vším dobrem, které komukoli způsobíme, vykouzlíme na tvářičce malinkého Syna Božího nevýslovně krásný úsměv, který naplní naše srdce hlubokým pokojem a radostí.

 

Pokud se Vám líbí autorova tvorba, můžete podpořit fungování S.magazínu | signaly.cz/podporte
Zobrazeno 489×
komentáře
alveryon

Je bych dodal, že pokud Vaše (myšleno čtenářské) obtíže trvají více týdnů a máte podezření na depresi nebo úzkosti, tak si nic nedělejte z toho, že nic v tomto článku nezabere ( může zabrat snad jen krátkodobě), stejně jako by rady z tohoto článku nezabraly třeba na rakovinu a zvažte prosím návštěvu lékaře ( stejně jako by člověk postupoval, kdyby si nahmatal nějakou bulku).

alveryon

https://youtu.be/RfUidG5wowc
Dávám pro popis toho, co to deprese je a pro uvědomění si, že v té blbé fázi může povzbuzování spíš uškodit.
Kdyby tento článek nezmiňoval prudký nárůst deprese a úzkosti, neřekl bych ani popel. Na nějakou běžnou trudomyslnost pomoci asi může.

JanValtr

Ano, jak píše alveryon, pokud jsou vaše psychické potíže déledobé, neváhejte kontaktovat svého lékaře. (Slabší antidepresiva a anxiolytika běžně předepisují i praktičtí lékaři.)
https://www.ceskatelevize.cz/porady/1095946610-diagnoza/69-deprese/video/

Alena Theodora Dvořáková

Že by tip na propagaci magazínu? "Podpořte nás a dostanete tričko a krabičku persenu!" :-) No dobře, tak spíš tip na téma článku, protože tohle je důležité a týká se to velkého množství lidí. Zatím jen souhlas s Alveryonem: Máte-li podezření, že někdo vedle vás má depresi, pak je větší šance, že mu pomůžete respektováním jeho pocitů než snahou o jejich změnu. Snesením argumetů, proč není důvod se trápit, přidáte dotyčnému jen výčitky svědomí, že je nevděčný, když trpí. Vánoce nejsou pro smutné, tady platí velikonoční "Bděte se mnou." Nic víc a nic míň. Ono o moc těžší úkol, než neopustit smutného, není.

Zobrazit 4 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.