Corpus Christi – film, který balancuje na hraně a burcuje

s.magazín
s.magazín

Polsko se proslavilo filmy, které se vyrovnávají se silnou katolickou tradicí země. Po umělecké, citlivé a Oscarem oceněné Idě režiséra Pawlikowského z roku 2013 a velmi kritickém Kléru od režiséra Smarzowského z roku 2018, přišel letos na podzim do českých kin film Corpus Christi režiséra Jana Komasy. Skutečnými událostmi inspirovaný snímek se nesnaží prvoplánově kritizovat, ale svou dráždivostí vybízí k zamyšlení.

 

 

Film sleduje životní cestu mladíka Daniela, která začíná jeho propuštěním z nápravného zařízení pro mladé delikventy, ve kterém mají vztahy mezi kluky daleko k bratrské lásce. I přesto je vidět, že Daniel má vztah k víře a kdyby bylo po jeho, tak se nestane řadovým pracovníkem na pile, ale knězem. Oficiální cestu ke kněžství má ale kvůli své minulosti zavřenou. Shodou několika náhod se mu ale naskytne možnost předstírat vysvěcení a stát se farářem v malé vesnici. V této vesnici působí mladý Daniel jako svěží vítr, který vytrhuje obyvatele z jejich zajetých kolejí a formálního a uhlazeného prožívání víry. I díky svým neotřelým postupům se mu podaří v lidech probudit lítost, odpuštění a milosrdenství. 

 

V hlavním hrdinovi, kterého ztvárnil Bartosz Bielenia, jehož herecký výkon je vyzdvihován ve všech recenzích, se snoubí autentické prožívání víry a arogance floutka z pasťáku. Vnitřní zápas prožívá i divák a o něco víc ještě divák katolicky založený, který vnímá problematičnost nevysvěceného kněze. Osciluje tak mezi odsuzováním mladíka za nesčetné svatokrádeže a fanděním mu v jeho snaze změnit ztvrdlá srdce lidí ve vesnici. Přesně tento rozpor je podle mě na filmu tím nejpřitažlivějším a zároveň nejpoučnějším. Ukazuje totiž, že lidi není možné rozškatulkovat na ty dobré a ty špatné, ale že každý z nás jde nějakou cestou, na které má šanci žít hluboce. V tomto směru se k filmu vyjádřil i Tomáš Halík, který o něm řekl, že „vypovídá nejen o tajemství kněžství a kněžského poslání, nýbrž o ,povolání‘ v životě člověka vůbec“. Film neukazuje prstem a neočerňuje, ale ukazuje lidskou tvář například i v postavě skutečného, vysvěceného kněze dané vesničky, který má zase problémy s alkoholem a musí absolvovat léčení. 

 

Konec filmu je značně otevřený a nechává prostor divákově interpretaci a představivosti. Hrdinům se otvírá budoucnost, kterou mají ve svých rukou a která přináší naději na lepší zítřky. Stejně i divák je zanechán s otázkami, na které si musí odpovědět sám. Pro nejlepší zážitek doporučuji film zhlédnout s titulky v originální polštině s titulky, která dobře koresponduje se syrovostí a expresivitou filmu. Nechat se provokovat a vyvádět z míry je vždy užitečné, protože nám to ukazuje naše hranice a omezení. Film bych proto jednoznačně doporučila všem, co se nebojí otevřít a zažít transformativní nekomfort.

 

 

foto: https://www.abc.net.au/news/2020-10-22/corpus-christi-film-review-polish-priest-oscar/12782614

 

Autorkou textu je Klára Staňková, spolupracovnice redakce.

 

https://www.darujme.cz/projekt/1203787
Zobrazeno 438×
komentáře
Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.