Výročí dogmatu o nanebevzetí Panny Marie vybízí k pomoci zemřelým

První listopadový den si připomínáme výročí sedmdesáti let od chvíle, kdy papež Pius XII. v roce 1950 vyhlásil za součást závazného obsahu víry církve skutečnost, že Panna Maria byla po dokončení běhu pozemského života s tělem i duší vzata do nebeské slávy. Zkusme se nad tímto tématem trochu zamyslet.

 

Papež Pius XII. vyhlašuje dogma o nanebevzetí Panny Marie.

 

Pouze jednou v historii katolické církve uplatnil římský pontifik právo, které definoval První vatikánský koncil v roce 1870 a jež vychází z víry církve v pomoc Ducha Svatého papeži při výkonu učitelského úřadu církve, a prohlásil dogma, tedy vyhlásil něco, co jsou katolíci povinni přijmout jako součást obsahu své víry.

 

Proč tento papež, o kterém se říkalo, že řídil církev autokraticky, využil toto své právo? Rok 1950 byl vyhlášen Svatým rokem. Do Říma tedy putovalo mnoho poutníků proto, aby navštívili místa, kterých se dotýkaly nohy apoštolů. (Jistě ještě máme v paměti Rok milosrdenství, vyhlášený papežem Františkem.) Tehdy v roce 1950 přijelo do Říma na tři miliony poutníků. Papež vyhlásil článkem víry to, pro co jako předmět úcty a víry nacházíme doklady již v šestém století ve Východní církvi a v sedmém století v Západní církvi. Pius XII. tedy nezneužil svého úřadu, aby svévolně prosadil nový článek víry. Pouze ze své moci a za souhlasu všech biskupů potvrdil to, v co církev věřila odpradávna. Když půjdeme po kořenech věroučných formulací, jak byly postupně vyhlašovány či přijímány, nacházíme kontinuitu a konsensus.

Když tedy přijmeme, že skutečnost nanebevzetí Panny Marie byla předmětem víry křesťanů od nepaměti, proč tedy měl papež v moderní době potřebu ji definovat slavnostně? Možná právě kvůli této „moderní“ době. Zásadní krok vyhlášení dogmatu učinil Pius XII. v globální společenské atmosféře, kdy se svět ještě nevzpamatoval z hrůz druhé světové války a zároveň vstupoval do války studené, při níž hrozilo zničení lidstva použitím rychle rostoucího množství jaderných zbraní, a v zemích východního bloku docházelo k systematickému utlačování, věznění, mučení ba zabíjení křesťanů. Když Pán Ježíš umíral na kříži, svěřil církev, zastoupenou apoštolem Janem, do ochrany své Matce, která je naší pomocnicí a ochránkyní. A jistě i v těchto těžkých časech se k ní utíkal nejen samotný papež, ale i všechen věřící lid. Papež chtěl možná podtrhnout i toto. Nejen, jak se praví v definici dogmatu, že se tímto Maria připodobňuje svému Synu, ale také nám jako naše matka. 

 

Je více než smutné, že jako každé vyhlášení dogmatu, i toto přineslo neporozumění a odmítnutí. A to i od některých pravoslavných křesťanů, kteří tento svátek též slaví, avšak jako Zesnutí přesvaté Bohorodice, které podle nich předcházelo samotnému nanebevzetí. Z našeho dnešního pohledu, když vidíme ve světě, ve společnosti, v zaměstnání, ve škole tolik pohledů na pravdu, se nám to může zdát až úsměvné. Každý si sice stojí na své pravdě, ale společně dokážeme kráčet ke stejnému cíli. Proč tomu není i mezi takovými velkými společenstvími křesťanů? Třeba na tuto otázku budeme moci jednou odpovědět, až se oprostíme od mocenských vlivů, soupeření, které jistě na obou stranách jsou. Kdybychom šli ve stopách našich současných představených, papeže Františka a konstantinopolského patriarchy Bartoloměje, mohli bychom se více soustředit ne na hledání vlastní pravdy, ale na hledání pravdy s velkým P, tedy pravdy Boží.

A možná i samo slovo dogma v nás spíše budí odpor a automaticky ho bereme jako útok na svoji svobodu, na svá základní práva. Pro nás jako věřící má ale vyhlášení nejen tohoto článku víry zásadní vliv, i když si ho možná neuvědomujeme. Když je nějaká skutečnost tímto způsobem definována, jsme povinni jí věřit. Ano, rozum nám ne vždy pomůže, protože pravdy víry rozum přesahují, což pro nás může být velkým problémem. Ono někdy si stačí jen přečíst Vyznání víry a můžeme být „překvapeni“, v co vlastně věříme. Ale právě to je VÍRA! Dotýkáme se samotných základů, podstaty nás samých. Víra je to, co je nám dané. Proto můžeme mít s různými vyhlášenými pravdami „problém“, ale neměli bychom je v sobě odmítat.
 

Papež Pius XII. pokleká ke vzývání Ducha Svatého zpěvem Veni Creator Spiritus před vyhlášením dogmatu o Nanebevzetí Panny Marie.


Vyhlášení tohoto dogmatu, když si zkusíme uvědomit a odhadnout náladu dané doby, vychází naprosto přesně z odkazu Ježíše Krista na kříži. Maria je naše Matka a stejně jako naše maminky chce pro nás to nejlepší. Učí nás svým příkladem. Pius XII. tedy tímto podtrhnutím odvěké víry církve připomněl, že je zde Ta, která nás předešla za svým Synem a která nás k Němu chce přivést. Tuto vazbu zná každý rodič, každé dítě.

Církev se nám snaží říct, že vazba, která nás spojuje, nekončí smrtí. Kdyby smrtí tato vazba skončila, skončila by i Láska, a smrt by zvítězila. Den vyhlášení tohoto dogmatu na Slavnost všech svatých, jež předchází Památce zesnulých, nám připomíná nejen konec našeho pozemského bytí, ale hlavně to, že syn Panny Marie přišel na svět, aby nás vykoupil z našich hříchů, tedy nám otevřel nebe. Panna Maria mohla být na konci svého pozemského života vzata s tělem i duší do nebeské slávy, protože byla pro zásluhy svého Syna omilostněna předem, a tudíž prosta jakéhokoli hříchu i náklonnosti k němu. To my nejsme. Výročí vyhlášení dogmatu o nanebevzetí Panny Marie ať je nám proto podnětem k modlitbám a získávání odpustků pro zemřelé, kteří ve stavu očišťování na vstup do nebeské slávy teprve čekají.

Tyto někdy velmi nepochopené modlitby – odpustky – jsou plným pokračováním a návazností i na toto vyhlášené dogma. Jsou právě tím pokračováním našich vztahů, naší lásky k těm, kteří prošli branou smrti do věčnosti. Už jen z lásky k našim zesnulým na ně nezapomínejme. A když církev nabízí možnost jim pomoci, opět s vírou k těmto úkonům můžeme přistoupit. Víru pouhým rozumem nikdy zcela neuchopíme a odpustky zřejmě také ne, protože spolu plně souvisí. A když víme, že jednou také zemřeme, nemusíme se odpustků bát. Je to možnost, jak pokračovat k lásce k těm, které máme rádi. A po našem skonu se jistě také najde někdo, kdo na nás bude pamatovat. A pokud by se nenašel, jeden určitě bude: naše nebeská Matka. Však také modlitba Zdrávas Maria končí invokací: „…pros za nás hříšné nyní i v hodině naší smrti…“.

 

Jan Černý, trvalý jáhen ve farnosti Povýšení svatého Kříže v Prostějově

 

 

https://www.signaly.cz/info/podporte-signaly-cz
Zobrazeno 413×
komentáře
Ferenc

Hezky clanek, ale toto tvrzeni je podle me sporne:

“Pouze jednou v historii katolické církve uplatnil římský pontifik právo, které definoval První vatikánský koncil v roce 1870 a jež vychází z víry církve v pomoc Ducha Svatého papeži při výkonu učitelského úřadu církve, a prohlásil dogma, tedy vyhlásil něco, co jsou katolíci povinni přijmout jako součást obsahu své víry.”

Papez Jan Pavel II v roce 1994 v apostolskem liste Ordinatio sacerdotalis definitivne stanovil ze svatost sveceni mohou prijmout pouze muzi. O rok pozdeji kongregace napsala, ze je to soucast “pokladu viry”.

dromedar

Je pouze zmatené, protože dostatečně jasně nerozlišuje mezi slavnostně vyhlášeným dogmatem a definitivní závaznou naukou (ne každá definitivní závazná nauka je slavnostně vyhlášené dogma).

(Asi bych měl připojit odkazy na stránky z Hermeneutiky mystéria, ale vymlouvám se na to, že dogmatika je dosud pohřbená ve stěhovacích krabicích.)

Zobrazit 2 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.