Blížil se advent a já jsem i ve svém momentálním stavu duchovního úpadku zvažovala, jestli se přece jen nevzmůžu na něco aspoň trochu mimořádného, čím bych jako správná katolička čekání na Kristův příchod umocnila. Že bych se po dlouhé době vrátila k breviáři, aspoň k ranním chválám a nešporám? Třeba si tím znovu získám návyk k pravidelné modlitbě a vytrvám u ní i po skončení adventu… hmm, a třeba taky ne, a jen budu naštvaná a zklamaná, že jsem nedostála předsevzetí… ne, radši nic slibovat nebudu. S každodenní modlitbou mám dlouhodobý problém. Nejde ani tak o čas, spíš o neschopnost zastavit, zklidnit se, myšlenky mi pořád utíkají jinam. Nechci modlitby jenom číst, chci se zkoncentrovat a svůj čas v tu chvíli cele darovat Pánu Bohu - ale protože tohoto ideálu často nejsem schopná dosáhnout, nakonec mu času dávám ještě míň, než kdybych "jen" četla. Všechno špatně, já vím.

První adventní neděle, po přijímání. Tělo Páně mě hřeje uvnitř a já si s Ním povídám: „Když jsi teď tak blízko mého srdce, tak mi s ním, prosím Tě, něco udělej. Nejde mi ta katolická všednodennost, mám slabou vůli. Pomoz mi…“

Přišla jsem domů, oběd v troubě, chvilka času… co takhle si přečíst maily? Beru do ruky mobil, zapnu ho a leknutím mi skoro vypadl: z obrazovky na mě svítí breviář, otevřený na ranních chválách aktuálního dne. Jak je to možné?? Na tomhle mobilu jsem breviář měla otevřený jen jednou, někdy před 2 lety, když jsem ho dostala. Má moc malou obrazovku, špatně se mi z něj čte. No ale když už ho mám otevřený, ty ranní chvály se pomodlím, co už.

Venku nachumelilo, vracím se z nedělní odpolední procházky s klukama pěkně vymrzlá. Uvařím si čaj, zachumlám se pod deku a pustím si detektivku. Aha, tuhle jsem už viděla, tak si k tomu vezmu druhý mobil, ten s větším displejem, že si zahraju nějakou hru. Zalistuju v něm a nechtěně přitom palcem zmáčknu ikonku breviáře. Co se to dnes děje? Nikdy předtím se mi to nestalo. No dobře, tak já se k tomu breviáři na ty 4 týdny vrátím.

V pondělí ráno nastartuju auto a ze stínítka, aniž bych se ho dotkla, mi do klína vypadne modlitba ke sv. Kryštofovi, kterou tam vozím přicvaknutou. Připomene mi to, že jsem se na ranní chvály zase vykašlala. To mi to nadšení dlouho nevydrželo… zastydím se.

V úterý jsem zaspala, na nějaký breviář prostě není čas, sotva stihnu domluvenou pracovní schůzku. Vtom mi zazvoní telefon a pán se omlouvá, že přijede o hodinu později. No páni :-) 

Odpoledne jedu nakoupit do Glóbusu. Mají tam vánoční strom s přáníčkama od dětí z dětských domovů. Každý rok ho některému splním a v duchu si říkám „Marťouši, to je pro tebe.“ Tentokrát mě jedno z nich tak rozhodí, že ho čtu nevěřícně znovu a znovu. Čtrnáctiletá holka si pod stromeček nepřeje šminky, značkovou mikinu, koloběžku ani repráky,  jak to čtu na těch ostatních přáníčkách – ona si přeje RŮŽENEC! Copak takovéhle děti opravdu existují? Kristýnka…

Přání mě pálilo v kabelce a v duchu jsem si svatosvatě slibovala, že odteď už s tím breviářem fakt nebudu lajdačit. Kéž by byl růženec to jediné, co mi k modlitbě chybí! Je přece úplně jedno, jestli JÁ při modlitbě koncentruju myšlenky, je jedno, co JÁ při ní cítím. Říkám „přijď, Pane Ježíši“, a věřím v tu chvíli, že kdyby opravdu přišel a zavolal mě, poslechnu. Otevře se při Božím volání nebe a zahřmí hlas nebo je to jen metafora pro sled nenápadných událostí, které mají za cíl nás k Pánu Bohu nasměrovat?  

Nejspíš všechno to, co jsem tady vypsala, byla pouhá shoda náhod. To jen moje pocity byly tak vánočně rozjitřené, že jsem si do toho sebestředně promítla Boží starost o jednu trochu zatoulanou ovečku. Aťsi, je to moc krásná představa :-)

Krásné prožití vánočních svátků s vědomím Boží blízkosti i ve Vašem životě přeje slu-nicko.