Vzpomínky

"Umřel Vláďa," slyšela jsem mamčina slova mezi vzlyky, když jsem jí konečně zvedla telefon.

"Jakej Vláďa?" - to ne...!

"Náš," potvrdil mi telefon nemilosrdně skutečnost, kterou jsem nechtěla přijmout.

Vláďa byl můj bratranec a když jsme byli děti, trávil u nás velkou část prázdnin i víkendů. Byl stejně starý jako můj brácha, tedy o 3 roky starší, než já. Byl městské dítě, tak jiné než my, ale měli jsme se rádi a dobře jsme se doplňovali. Celé moje dětství je s ním spojené, byl jako můj druhý brácha. Prostě náš Vláďa. 

To už vážně nikdy nepřijede na zabíjačku? Nebude s náma za rok sbírat brambory? Sedím tu a vzpomínám, a ani plamínek na zapálené svíčce neskotačí jako obvykle, jako by rozuměl... 

  • Když mi byly asi 4 roky, přinesli kluci odněkud cigaretu. Šli jsme ji vykouřit "za dřevo",  ale měli jsme smůlu, děda nás přistihl. Kluci dostali vejprask, ale já ne, protože jsem byla malá a nikdo nevěřil, že by Hanička "taky"... ano, to byla moje první cigareta :-)
  • O pouti k nám jezdily kolotoče a já jsem se jednou zamilovala ve střelnici do růžového, plastového medvídka (no jo). Stál 23 korun a i když jsem ještě nechodila do školy, věděla jsem, že to je moc peněz, protože na celou pouť jsme každý dostali jenom dvacku. Já jsem ji samozřejmě dávno prokolotočovala, ale když Vláďa viděl, jak po něm toužím, toho medvídka mi vystřelil. To byl celý on, chtěl mi udělat radost. Byla jsem tak šťastná! :-) (A pak jsme šli domů takovou úzkou uličkou a na zemi ležela pětikoruna. Vláďa ji přešel bez povšimnutí, já jsem ji zvedla - a myslíte, že jsem mu ji dala? Ne. Koupila jsem si, já potvora, druhý den 10 pendreků po padesáti halířích - a protože malé hříchy Pán Bůh trestá hned, pěkně mě pak bolelo bříško).
  • Měl absolutní hudební sluch, krásně zpíval a uměl hrát na všechno, co vzal do ruky. To od něj jsem se naučila milovat housle...
  • Když měla naše Čipera štěňata, pořádali jsme s nimi štěněčí závody - od vrat dolů až k hnojišti. Měli jsme každý to "svoje" a vymýšleli jsme jim jména - ale zatímco my s bráchou jsme si vystačili s Punťou nebo Ťapinou, Vláďa byl vynalézavější a vždycky přišel s něčím originálním - s Kazanem, Bílým tesákem, atd. Hodně četl, ale už ne pohádky jako my, a když nám pak ty příběhy vyprávěl, obdivně, se zatajeným dechem, jsem ho poslouchala. Ke knížkám Jacka Londona mě přivedl právě on, milovala jsem je.
  • Postavili jsme spoustu bunkrů a domečků, a čím jsme byli větší, tím sofistikovanější byly. Na vesnici jsme měli velký rozběh a dostatek materiálu... jo, to byly časy!
  • Měl doma všechna čísla Čtyřlístku i ABC, protože je tetě schovávala paní v trafice pod pultem, a ta jsem mu regulérně záviděla. Naučil mě lepit papírové modely, ale nikdy jsem při tom nedosáhla takové dokonalosti jako on, protože mi chyběla jeho nekonečná trpělivost.
  • Z mýdlenky a modrého plastového pejska mi vyrobil lampičku na plochou baterii... vážně svítila! Považovala jsem to tehdy za zázrak.
  • Jako dítě byl poměrně drobný, a když jsme s ním jednou čekali u nás na zastávce autobusu, soused mu radil: "Hele, ty seš malej, řekni si o poloviční, pan řidič to nepozná!" Vláďa na něj vykulil oči: "Já jsem čestný! To bych nikdy neudělal!" To byla pravda. Prostě skaut :-)
  • Jednou jsme byli na nějaké oslavě a taťka se s mamkou domluvil, že si dá pivo a mamka to domů odřídí. To nebylo běžné, spočítala bych na prstech jedné ruky, kolikrát jsem moji mámu viděla sedět za volantem (vždy s polštářkem pod zadkem, aby přes něj při své výšce viděla). Vláďa, který měl jet s námi, se na ni podezíravě podíval a pak vážně pronesl památnou větu: "Radši bych jel s opilým strýčkem, než se střízlivou tetou!"
  • Vystudoval geodézii - kdo by to byl řekl, když tenkrát na průmyslovce připíchl trasírkou spolužákovi nohu k zemi? :-)

A už dost vzpomínek, vždyť je to k neunesení. Pro tohohle správňáckýho kluka už týden pláču... a zase se mi vrací otázky: "Pane Bože, proč?? Věřil v Tebe!! Měl dvě maličké děti! Nepil, nekouřil, sportoval, staral se o svou životosprávu. A pak mu zničehonic pukne srdce... To přece není spravedlivé! Proč jsi to dovolil??" Ach jo. Čím jsem starší, tím víc se těším do nebe - protože tolik skvělých lidí mě už na cestě do něj předešlo. Vláďa byl jedním z nich. 

 

Tak se tam za mě, prosím, přimlouvej - protože já to potřebuju, víš, přinejmenším stejně, jako když jsme byli malí, a tys mi pomáhal žehlit průšvihy u našich. 

Chybíš mi už teď.

Tolik vzpomínek - a fotku jsem si musela půjčit z FB...
Zobrazeno 1417×
komentáře
bailamos

Kdyby to bylo na LH, tak se neozývám, ale tady mi přišlo, že by si někdo třeba mohl myslet, že i já patřím do my - a to teda nepatřím.

mia-maru

@JiKu Děkuji.
Mám teď takový zvláštní stav, už přes půl roku. Ráda si čtu, co druzí píší, na Facebooku jsem vlastně i docela nadprůměrně činná co se psaní příspěvků týče, ale je to jen jednosměrné. Nezvladam konverzace. Asi nějaké vnitřní přetížení... Občas jsem už i pár slov napsala, když mě nějaké téma v LH oslovilo, ale hned jsem je smazala. Snad se časem zase znormalizuju. Zatím díky za možnost to tu aspoň pozorovat.

Zobrazit 30 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.