"Poprvé můžeš zachránit lidstvo ležením u telky. Tak to nepo.er."

Home office, den nultý: Z vedení firmy přišel e-mail s doporučením, že kdo může vykonávat svoji práci z domova, ať ji tak vykonává. Já můžu. Odbyla jsem si tedy dvě dávno domluvené schůzky, sbalila počítač a projekty a odjela jsem pracovat domů. Institut "home office" využívám poprvé v životě. Těším se na klid a pohodu. Jsem ráda sama.

Odpoledne bych šla normálně hrát beďas jako každé pondělí, ale sportovní hala je z nařízení vlády zavřená. Nevadí, těch pár dní to přece vydržíme.

 

Home office, den první: Miluju líná rána. V pyžamku si uvařit a v klidu vypít pořádnej hrnek ranního zeleného čaje, to považuji za vrchol všednodenní radosti, kterou si v běžný pracovní den nemůžu dopřát, ale teď ano. A uvařím si švestkové knedlíky, mňam :-) Zabrala jsem se do práce, vděčná za druhý monitor, díky němuž téměř nepotřebuji tiskárnu. No tak dobře, uvařím si je zítra...

FB je plný návodů na šití roušek - hmm, neměla bych se do toho taky pustit? Nejsem na šití šikovná, kdo ví, jak by to dopadlo, tak možná zítra... 

Home office, den druhý: Ranní čaj mi otrávily zprávy v televizi. Nebudu se na ně už dívat!! Vím, že jde o výjimečnou situaci, se kterou nemá nikdo zkušenost, ale poslouchání premiérových projevů ve mně zabíjí i poslední zbytky důvěry k vládě. Dodělám radši tabulku nákladů na vestavbu hradu, je to taky dost otravná práce. Jde mi to nějak pomaleji než včera... dobře, uvařím ty knedlíky, přijdu na jiné myšlenky. A když už jsem v té kuchyni, umeju tady okno, vypadá hrozně. Ještě zapnu pračku, a ta myčka je taky nějak plná. Vracím se k počítači. Pípne myčka. Vyberu ji, uvařím si další čaj a pokračuju s tabulkou. Pak zavolá pračka. Pověsím prádlo a sedám zpátky, řádek po řádku rozebírám stavbu do posledního šroubku. Vrací se manžel z práce a diví se, že jsem nic neupekla, když jsem přece (!) celý den doma. Radost, že mám konečně s kým promluvit, se rázem změní ve zcela jinou emoci. 

Dnes jsem měla být u holiče... koukám do zrcadla na odrůstající šediny a přerostlou ofinu a říkám si, že jestli budou zákazy trvat ještě několik týdnů až měsíců, jak straší ve zprávách, pouhá rouška mi už nebude stačit.

Home office, den třetí: Čaj mi vystydl dřív, než jsem ho stihla vypít. Kam se ztratila ta radost z pyžamkového rána? Koukám z okna, svítí tam sluníčko a já bych strašně moc chtěla jít ven. Mediální masáž mi ale vsugerovala takový strach z toho, že někoho nakazím, že radši zůstanu poslušně doma. Odpoledne zavolá Marek a ptá se, jestli máme roušky, šijí je s holkama pro "celý Heřmaňák", tak ať si taky pro dvě přijdu. Je mi stydno, mohli by je dát potřebnějším, vždyť mám zdravé ruce, měla jsem si je sama ušít... ale pak se zabalím do šály a vypravím se pro ně. Čerstvý vzduch mě rozradostní... nečekala  jsem, že mě pár dní mezi čtyřma stěnama takhle zničí. Provinile si uvědomuji, že se chovám jako malé dítě, kterému vzali oblíbenou hračku. Ani ta práce mě už nebaví.

Dneska jsem měla být ve škole... ale no jo, no:

"Vaši dědečkové museli jít do války. 
Vy musíte sedět na gauči a koukat na telku.
To dáte."

Home office, den čtvrtý: Uvařila jsem si čaj a po deváté jsem vyrazila do obchodu pro pečivo. Povinně s rouškou, poprvé. I těch pár lidí, které jsem cestou potkala, ji mělo ukázněně nasazenou... zvláštní, že mi to ani nepřišlo divné. Jak se svět za těch pár dní zpomalil a proměnil do přízračna! 

Ach, s jakým potěšením jsem se zase nalíčila, navoněla a svátečněji oblíkla... proč to vlastně nedělám i doma? :-) Záhy zjišťuji, že je kontraproduktivní pod roušku používat  make-up a rtěnku: nejenom že nejsou vidět, navíc se na ni zevnitř obtisknou; dobrá, ale linek se nevzdám! :-)

Doma na mě padne stesk. Koukám na opuštěnou Ondrovu "hračkárnu" a na zavřenou bednu s Patrikovýma vláčkama a je mi smutno, že jsem doma a přitom si je nemůžu vzít aspoň na chvíli k sobě. Jak dlouho ještě...? Syn pracuje v Kauflandu a bojí se, aby odtud něco "nepřinesl" a svoji starou astmatickou matku nenakazil... Kluci mi chybí, i když si voláme a mladí mě zásobují fotkama, a tak vidím, že Páťovi mezitím vypadl první zub, že Ondra už ochutnal rozmixovanou bramboru s masem, statečně to zapil čajem a vše doprovodil rozkošnejma ksichtíkama, ale... chtěla bych je obejmout a pomazlit, Páťovi namazat krajíc chleba a nakrájet mu ho "na ovečky", i když už je velkej, ale teď přece nemá ten zub, a Ondrovi pustit hracího slona se svítícíma ušima, kterej mi strašně leze na nervy, ale on se na něj vždycky nahlas tak srandovně chechtá, že se směju s ním, chtěla bych... dyť oni zatím tak strašně vyrostou! :-(

Dobře, nejsem malá, prostě to tady sama vydržím. Zapínám počítač a skoro do půlnoci se věnuju nenáviděné tabulce, dokud není hotová.

 

Home office, den pátý: Dnes mi odpadlo setkání, na které jsem se těšila; chápu ale, že jsou na pořadu dne důležitější hodnoty než slu-nickova radost, a tak se pouštím do mytí oken, abych konečně udělala něco hmatatelného,  něco, co bude za mnou vidět. Odpoledne jsem - sobota nesobota - zajela na otočku do práce, abych si vytiskla tu velikánskou tabulku, kterou jsem skoro celý týden tvořila. Jsem stará škola, trpím počítačovou slepotou - konečnou kontrolu pořád ještě nejradši dělám s tužkou v ruce. Prázdná kancelář, ve které normálně vládne takový šrumec, že před ním někdy utíkám, ve mně ne_radostnou náladu jen prohloubila. 

Odpoledne jsem četla texty do školy, termíny odevzdání seminárek platí, i když jsou přednášky zrušené. Naopak, ještě jich přibylo, protože řadu textů si musíme nastudovat sami a odevzdat písemné práce nad rámec těch původních. A pak že Mgr. religionistika v Brně není kombinovanou formou! - musím si dávat větší pozor na to, co si přeju. 

Večer jsem strávila nad knížkou, tak trochu čekáním na přílet ruslana (stejně bych dřív než o půlnoci neusnula). Vidíme na pardubické letiště z okna kuchyně a musím říct, že i to bíle svítící přistávací světlo, které rozčíslo o půl dvanácté noční oblohu, bylo majestátní :-)

 

Home office, den šestý: JÁ CHCI ZÍTRA DO PRÁCE!!! - je moje vroucí, ale nejspíš marné přání, nejmíň týden budu ještě pracovat z domu. Přiznání slu-nicka: nejhorší na tom všem pro mě je, že nevím, kdy to skončí. Nesnáším, když nemám věci pod kontrolou. Potřebuju řád. A už nejsem ráda sama.

Dnešní mše svatá v maximálně úzkém společenství mě velmi povzbudila. Bohu díky.

Dětinským pocitům rozcapeného fracka se bráním různými myšlenkami:

  • Myslím na Židy, kteří se za války skrývali třeba dlouhé roky... kolik takových příběhů jsem četla! Na rozdíl od nich jsem v teple, mám co jíst, jsem ve spojení s blízkými. Tak na co si stěžuju?
  • Lidská solidarita je krásná.
  • Kam se podělo šílenství kolem Gréty & spol.? - říkala jsem si, když jsem si brala u nás v krámě igelitový pytlík s napočítanýma rohlíkama...
  • Analogicky genderové nesmysly. Ale ono se to vrátí, až opadne strach.
  • Neuvěřitelně mi chybí tělocvična.
  • Nesnáším politiku.
  • Některá zamyšlení na FB stojí za přečtení.
  • Pracující rodiče školou povinných dětí jsou na tom ještě mnohem hůř, než já.
  • Naši farníci drží při sobě a nenechávají mě stranou, ani když pro to sama aktivně nic nedělám... oni mě snad mají rádi. Milé zjištění.
  • Mám víc času na modlitbu a využívám ho... vždyť najednou není kam spěchat. Tohle bych si ráda udržela i "potom".
  • Stavba Mariánského sloupu mi přijde k dnešní situaci velmi symbolická.
  • Jestli fakt budu doma ještě týden, budu mít i vyžehleno.

zdroj obrázků a vtípků (vč. názvu článku)

Zobrazeno 659×
komentáře
Libor Bláha

Já bych byl za home office rád, ale vylučuje se s mým zaměstnáním. Ale ono se vyhýbat cizím lidem a kontaktům na nádraží úplně nejde, takže mám taky trochu strach jestli něco nepřitáhnu domů.
Ale co se týče omezení pohybu, musím uznat že našlo i svoje využití: už jsme s tátou stihli opravit a dodělat desítky restů, od dodělání stavebních provizorií až po opravu věcí, které doteď někde ležely a čekaly "až na ně bude čas".

Ale hlavní věcí k udržení se je něčím se zabavit a neztrácet humor:
https://m.youtube.com/watch?v=NdPc8KLadtk

slu-nicko

Jééé, vláčky... to by se Páťovi líbilo....

Zobrazit 9 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.