„Pane, dej mi tu vodu, abych už nikdy neměla žízeň a nemusela sem chodit čerpat.“

Mnoho Samaritánů z toho města v něj uvěřilo pro řeč té ženy, která svědčila: „Řekl mi všechno, co jsem udělala.“ Když tedy ti Samaritáni k němu přišli, prosili ho, aby u nich zůstal. Zůstal tam dva dny. A ještě mnohem více jich v něj uvěřilo pro jeho řeč. Té ženě pak říkali: „Věříme už nejen proto, žes nám to pověděla, vždyť sami jsme ho slyšeli a víme, že je to skutečně Spasitel světa.“                                                          /Jan 5,39-42/

Ježíš chce, abych i já po něm zatoužil. Odhaluje i mou minulost. A je to bez zraňujících výčitek. Dovedu se podobně taktně chovat k druhým?

1. čtení Ex 17,3-7
Izrael vyšel z egyptského otroctví. Je na poušti (před r. 1200 př. Kr.), ale lidé stále pochybují, zda je
Bůh dokáže zachránit, i když zakusili mocné vítězství nad Egypťany v Rákosovém moři. Bůh jejich
nouzi řeší a bude řešit i dále! Zanedlouho jim nabídne svoji smlouvu.
Žalm 95
Žalm reflektuje události prvního čtení – nevěrnost Izraele a pochybnosti ve víře. Reaguje vyznáním
víry a distancováním se od postoje pochybovače.
2. čtení Řím 5,1-2.5-8
List Římanům systematicky vysvětluje důsledky Ježíšovy oběti. Klíčový je pojem ospravedlnění z víry. Míní
se tím možnost přistoupit před Boha, i když nejsme součástí Izraele, a tedy jsme ani nezachovávali
přesně Tóru. Toto ospravedlnění však není naší zásluhou či schopností, ale Božím darem!
Evangelium Jan 4,5-42
Na pozadí jednoduché zápletky otevírá evangelista diskusi, která postupně odhaluje podstatu křtu,
podmínky jeho udělení a proces obrácení. Zmínění Samaritáni se od Židů oddělili snad v 8. stol. př.
Kr. Jejich potomci vyznávali stejně jako Židé Hospodina, Tóru (Zákon), ale neuznávali
Jeruzalémský chrám, jeho kněze ani judského krále.
www.vira.cz