V rámci své cesty po galilejských městech a vesnicích, v nichž vyučoval a uzdravoval, navštívil Ježíš se svými učedníky Nazaret. Jaké přijetí Ježíš očekává, když se vrací do rodného města? Bude vítán mezi lidmi, kteří ho celý život znali, viděli ho růst od dětství do dospělosti a považovali ho za svého? Čeká, že ocení jeho úspěch jako čest pro své město? Nebo předvídá, že bude odmítnut jako někdo, kdo je přerostl? Obyvatelé Nazareta uznali moudrost Ježíšova učení a jeho „mocné činy“ – a přece ho odmítli! Na začátku Janova evangelia je pasáž, která vyjadřuje právě to, co nám o Ježíšovi říká dnešní úryvek evangelia: „Byl ve světě a svět byl stvořen skrze něj a přece ho svět nepoznal. Do vlastního přišel a vlastní ho nepřijali.“ (Jan 1,10-11).

Ani po všech zázracích uzdravení, které Ježíš vykonal, se mu ve vlastním městě nedostalo přijetí. Přišel hlásat Boží království. Když učil v synagoze, byli jeho posluchači vyvedeni z míry, že obyčejný člověk, kterého znali jako tesaře, mohl dosáhnout takové moudrosti. Odmítli ho. Odmítli Ježíše, protože si mysleli, že mohou rozhodnout o přijatelnosti nebo nepřijatelnosti jeho poselství a působení na základě Ježíšova původu. Jádrem pohoršení obyvatel Nazareta vůči Ježíši byla skutečnost, že se Boží Syn zjevil „jen jako pouhý člověk“. Ježíš je smutný a překvapený: chtěl svým blízkým a známým přinést radost a uzdravení a oni ho nechápali. Byli opravdu nemoudří. A dnes? Nechtějí si také mnozí z nás jít svou cestou bez Ježíše?