Úvod knihy Genesis nemluví ani tak o stvoření samém jako spíše o jeho smyslu a cíli, kterým je Bůh sám a úzké společenství s ním v poslušnosti jeho vůle, tj. v životě lásky. Na cestě k vrcholu stvoření dospěl Bůh ke stvoření člověka, který má být Božím obrazem, tj. výsostným znamením Boží vlády a zároveň pokračovatelem Božího díla. Proto také Bůh člověku připravil po stránce materiální i duchovní všecko, co bude potřebovat ke své existenci. Hospodin postavil člověka do zahrady Eden, kterou dnes někdy nazýváme rájem, aby ji obdělával. Zahrada byla zároveň i útočištěm chráněném a střeženém cheruby. V této Boží oboře mohl člověk požívat z veškeré úrody, včetně plodů všech stromů vyjma stromu poznání dobrého a zlého.

Jde o zahradu, kde pobýval Bůh, aby se tu setkával s člověkem. Bylo to vlastně místo posvátné. Hlavním záměrem vyprávění o „zahradě“ pro člověka je zvěst o Boží lásce, která dává člověku dar své přítomnosti, a tím i své péče, ochrany a blaženosti. Boží péče o člověka je doplněna i množstvím stromů, které byly krásné a poskytovaly chutné ovoce. V zahradě stály také dva stromy mimořádně důležité, neboť měly své zvláštní poslání. „Strom poznání dobrého a zlého“ a „Strom života“. Ten se tu nachází „uprostřed zahrady“, což znamená, že je centrem, že je zdrojem života pro všechno stvořené. Jsi-li v Boží zahradě, jsi blízko života, ať už jsi kdekoliv. Teprve po opuštění zahrady, teprve když se vzdáš Boha, vzdáš se i zdroje života a odumíráš.