28.6.2020

Kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho.


"kdo podá třeba jen číši studené vody jednomu z těchto nepatrných, protože je to můj učedník, amen, pravím vám: nepřijde o svou odměnu." 
                                                         /Mt 10,42/

Kdo miluje Boha, nemůže nemilovat člověka. Je asi zřejmé, že za projev lásky ke spolubratřím lze získat pochvalu či odměnu. Ježíš ale slibuje odměnu za sebemenší skutek lásky. A to platí i směrem k těm, kteří nás odmítají.
 

1. čtení: 2 Král 4,8-11.14-16a
Elizeus (či Elíša) je velký prorok konající zázraky. Navazuje na proroka Eliáše (9. stol. př. Kr.). Mnoho skutků koná podobně jako jeho předchůdce (srov. druhou část příběhu 2 Král 4,18-37 s 1 Král 17,17-24). Šunem je v Galileji, zřejmě šlo o místo sousedící s královstvím Severního Izraele. Zřízená místnost byla projevem nezvyklého komfortu.
žalm: Žl 89
Poslední citovaná sloka žalmu (verš 18–19) mluví o naší síle, která se ve spojení s Bohem zcela mění. Opřeme se tedy o Boží sílu!
2. čtení: Řím 6,3-4.8-11
Na konci páté kapitoly svatý Pavel vyvozuje: „Kde se rozmnožil hřích, tam se mnohem více rozhojnila milost.“ To ale může být zavádějící! Máme ještě více hřešit? Proto připojuje vysvětlení (náš text).
evangelium: Mt 10,37-42
Čteme poslední část druhé velké Ježíšovy řeči, kterou Matouš zachytil. Nejprve vyvolil dvanáct apoštolů a posílá je na první misii. K tomu jim dává ponaučení. V rámci toho mluví o pronásledování. Našemu textu předchází známý výrok: „…přišel jsem postavit syna proti otci…“. Rodina tedy nesmí být více než Bůh.

www.vira.cz

Zobrazeno 115×
komentáře
Matonick

Dnešní liturgie nám předkládá závěrečné verše z misionářské řeči podávané v desáté kapitole Matoušova evangelia, kterou Ježíš poučuje dvanáct apoštolů ve chvíli jejich prvního vyslání na misii do galilejských a judských vesnic. Ježíš v této závěrečné části vyzdvihuje dvě zásadní hlediska v životě misionářského učedníka – prvním je skutečnost, že jeho vztah k Ježíši má být silnější než jakákoli jiná vazba, druhým pak fakt, že misionář nepřináší sám sebe, nýbrž Ježíše, a jeho prostřednictvím lásku nebeského Otce. Tyto dva aspekty jsou propojeny, protože čím více se Ježíš stává středem učedníkova srdce a života, tím více se učedník otevírá Ježíšově přítomnosti. Jdou ruku v ruce. “Kdo miluje otce nebo matku více nežli mne, není mě hoden…”(v. 37), říká Ježíš.

Matonick

Ježíš určitě znal, ctil a vyučoval čtvrté přikázání: cti otce svého i matku svou. Ale někdy chce Bůh vstoupit do mého srdce, a to už je plné lidí a věcí, které mám rád. Otcovská láska, mateřská něha, laskavé přátelství sourozenců jsou sice velmi dobré a oprávněné, ale nemají přednost před Kristem. V dnešním úryvku si Ježíš nárokuje zvláštní místo v našich životech, ještě důležitější než mají naši nejdražší. Být učedníkem není nějakým okrajovým aspektem mého života, nýbrž jeho středem. Ježíš je novým měřítkem, podle kterého mají být posuzovány veškeré vztahy lidské existence. Toto měřítko je v Ježíšově poslání stanoveno samotným Bohem. Na prvním místě stojí Bůh a rozhodnutí pro něho. A Ježíš je cesta, na které samého Boha nalezneme.

Matonick

Před ním musí ustoupit každé jiné pozemské pouto.To však neznamená, že by rodiče a děti neměli být milováni! Právě naopak. Kdo zcela následuje Krista, stává se způsobilým pro lásku vůči svým bližním a příslušníkům rodiny. Jedná se však o novou, „nadpřirozenou“ lásku, která je schopna milovat bližního v Bohu a kvůli Bohu. Ježíš při vyslání učedníků říká: “Kdo vás přijímá, mne přijímá, a kdo mne přijímá, přijímá toho, který mě poslal” (Mt 10,40). Je nezbytné chápat, že pro onoho učedníka je Ježíš skutečně středem jeho života, je pro něj vším. Potom nezáleží na tom, že jako každý člověk má své meze a dopouští se chyb, pokud má dostatek pokory, aby to uznal. Prosím o milost být opravdovým Ježíšovým učedníkem, schopným vzít na sebe svůj kříž a následovat jej.

Zobrazit 3 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.