Závěr horského kázání v dnešním Matoušově evangeliu obsahuje varování, že se člověk zachrání před domněnkou, že se člověk zachrání vzýváním Božího jména, aniž by je v životě provázelo odpovídající chování. „Ten kdo Boží slovo žije, stává se Božím synem“ (sv. Jeroným) a jako se synem se s ním bude jednat, až vstoupí do Božího království. Ježíš kárá ty, kteří „dobře učí, ale špatně žijí“, ty, kteří uznávají, že on je Pán, ale nepodřizují se jeho zákonům, ty, kdo zapomínají, že „dokonale svatý je pouze člověk, který jedná podle toho, co učí“ (Jeroným).

Se záměrem, shrnout své poselství nám Kristus nabízí podobenství o dvou staveništích, na nichž má být postaven dům . Tou skálou je sám Kristus. Dům na ní postavený je budova naší víry, naší církve, větry, které jí otřásají, jsou síly zla a vody představují všechna pokušení, která hrozí, že strhnou životy spravedlivých. Zeptejme se sami sebe, na jakém základu stavím svou duchovní budovu. Pane budu mezi těmi mnohými, které v den soudu vykážeš ze své přítomnosti? Kolikrát jsem vzýval tvé jméno! Kolik pozoruhodných činů jsem vykonal ve tvém jménu! Ale tomu všemu neodpovídá pevnost mé duchovní budovy. Budu ještě schopen postavit dům, který by byl hoden stát se místem tvého trvalého pobytu?