Již v 17. století, když se šířila úcta k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, byla připomínána úcta k Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Po liturgické reformě byl svátek Neposkvrněného Srdce zařazen bezprostředně po slavnosti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, tedy na sobotu po 2. neděli po Seslání Ducha Svatého. Zjevení Panny Marie ve Fatimě roku 1917 třem fatimským pasáčkům dalo rozhodný podnět k uctívání Srdce Mariina. Panna Maria tehdy ve Fatimě řekla: „Bůh chce zavést ve světě úctu k mému Neposkvrněnému Srdci“ a žádala, aby jejímu Neposkvrněnému Srdci byl svět zasvěcen. Od té doby vznikly nesčetné svatyně, farnosti, řeholní komunity a sdružení nesoucí tento titul. Zde si církev připomíná i pozemské utrpení Pany Marie Bolestné spojené s utrpením jejího Syna.

Zatímco ostatní mariánské svátky oslavují určitou konkrétní událost v průběhu života Panny Marie, památka jejího Neposkvrněného srdce směřuje přímo k jejímu vnitřnímu životu. Neodkazuje na něco z toho, co Panna Maria vykonala, ale na její lásku, s níž vše konala. Liturgie svátku zdůrazňuje duchovní úsilí Srdce první Ježíšovy Učednice, které naslouchalo jeho slovům a uchovávalo je v sobě. Maria nás tak učí čerpat z hloubky Božího Slova, kterým nás Bůh vede v našem životě. Oslavuje Mariino Srdce jako nejdůstojnější příbytek Ducha Svatého, a také nás vybízí, abychom podle tohoto Srdce žili.