Židovská společnost se v době života Ježíše ráda uchylovala při různých sporech k přísahám, často lživým, a zneužívala je (srov. Mt 23,16-22). A poněvadž Boží jméno bylo posvátné a nesmělo se vyslovovat, obcházela se tato překážka odvoláváním se na nebe, na zemi, na Jeruzalém či na vlastní hlavu. Ježíš od nás požaduje naprostou upřímnost, prostotu, přímost a zdůrazňuje, že slova, jimiž chceme zastírat pravdu, pocházejí od ďábla, který je „lhář a otec lži“ (Jan 8,44). Mluvíme-li pravdu, pak si vystačíme s „ano“ a „ne“. Ježíš učení z židovské tradice dále rozvíjí o jemné nuance. Jeho argument končí výzvou k hodnotám, které jsou i dnes vysoce hodnoceny (ačkoliv ne vždy praktikovány): jednoduchost ve vztazích, poctivost v komunikaci s druhými, transparentnost ve slovech.

Odezvou na Kristovo učení je Jakubův list: „Ale především, moji bratři, nechte přísahání. Nepřísahejte ani při nebi, ani při zemi, ani jakkoliv jinak. Když (řeknete) ano, ať je to ano, když (řeknete) ne, ať je to ne, Jinak byste na sebe svolávali odsouzení (Jak 5,12). Pravda evangelia nepřijímá přísahu, neboť prosté slovo věřícího se rovná samé přísaze. To, co je nad „ano“ či „ne“, je přísaháním, nikoli křivá přísaha. Ta je zjevně ďábelského původu a není pouze zbytečná, nýbrž je nepřátelská a hříšná a nikdo by ji neměl vyslovit. „Co je nad to“ (srov. Mt 5,37) je naproti tomu zbytečné, přesahující nutnost a přidávané často z mnohomluvnosti.