Ve třetí části své „Velekněžské modlitby“, zaznamenané v dnešním Janově evangeliu, mluví Ježíš v širších souvislostech. Nejprve prosil Otce za sebe a za společenství svých učedníků, nyní se modlí za všechny, kdo i v budoucnu uvěří (v. 20-26). Po úvodní výzvě (v. 20) následují dvě jasně oddělené části: prosba o jednotu (v. 21-23) a prosba o spásu (v. 24-26). Ježíš nejprve říká svému Otci, za koho se chce modlit, a pak jej prosí o dar jednoty ve víře a lásce pro všechny věřící. Pouto, které spojuje Otce se Synem, a jejich vzájemná niterná jednota je základem a vzorem pro společenství věřících. V tomto životním prostoru se všichni stávají „jedním“ natolik, nakolik přijímají Krista a věří jeho slovu.

Tento vysoký ideál, inspirovaný životem společenství božských osob, se pro křesťanské společenství stává silnou výzvou k víře a zářivým znamením poslání, které Ježíš svěřil své církvi. Jednota mezi Ježíšem a křesťanským společenstvím je zde popsána jako vzájemné přebývání: „já v nich a ty ve mně“ (v. 23a). V Kristu tedy spěje církev k dokonalé jednotě. Ježíš pak vyjadřuje přání připojit ke svým učedníkům věřící všech dob a prosí, aby se i na nich dovršila zaslíbení spásy daná učedníkům (v. 24). V závěrečné prosbě pak znovu připomíná smysl svého poslání – totiž dát lidem poznat Otce (v. 25n) a prosí, aby byli všichni uvedeni do společenství života a lásky mezi Otcem a Synem. Jednota s Otcem - zdrojem lásky, se uskutečňuje přítomností Ježíšova Ducha v srdci věřících.