Zanedlouho poté, co pobyl apoštol Pavel v Makedonském městě Filipi, kde prožil při evangelizování nejen kruté chvíle, ale také i dny úspěšné, kdy svým kázáním o Ježíši Kristu získal množství nových křesťanů, rozhodl se Pavel pokračovat ve své 2. misijní cestě. Vydal se přes Tesaloniku a Beroji, kde měli židé synagogy, směrem na Athény. Lid na těchto různých místech reagoval na jeho promluvy o Ježíši Kristu vesměs bouřlivě, avšak odlišně. Zatímco ve Filipech ho zavřeli do žaláře a týrali, před pronásledováním tesalonských se musel ukrýt. V Beroji naopak Židé bedlivě zkoumali Písmo a byli Pavlovu učení otevřeni. Když Pavel dorazil do Athén, poznal kolik je v tom městě modloslužby. (Myslím si ostatně, že kdyby chodil třeba po dnešní Praze, asi by měl podobné pocity.)

Pavel zde mluví v synagóze s Židy i s pohany, kteří uvěřili v jednoho Boha. Je pozván přednést svou řeč i na Aeropagu (správní centrum města). V dnešním čtení sledujeme jeho slavný projev. Pavlova řeč je dobře připravená a bravurní. Používá v ní prvky, které jsou vlastní kultuře jeho vzdělaných posluchačů. Nejprve je pochválí, že jsou velmi zbožný národ, ale v zápětí dodává: „Ale toho hlavního Boha ještě neznáte a já vám chci o něm říci.“ A přechází na živého Boha, na Ježíše Krista. Zvěstuje „člověka vzkříšeného z mrtvých“, který dovoluje lidem zvítězit nad nevědomostí a modloslužbou. Mnohým z posluchačů se jeho řeč jeví jako málo „rozumná“ a vysmívají se jí. Rozhodující však je, že někteří jeho zvěst přijímají a že i v Athénách nakonec vzniká křesťanské společenství.