Velikonoce mají svou předbiblickou historii . Pastýři obětovali beránka pro ochranu stáda. Pesachový beránek je chápán jako předobraz ukřižovaného Krista i jako symbol vysvobození Izraele z Egypta. Velikonoce byly nejvýznamnějším svátkem izraelského lidu (ve SZ pascha, v křesťanské tradici pašije). Izrael se při nich rozpomíná (zpřítomňuje si) vysvobození z egyptského otroctví. O dramatickém průběhu památného krvavého dne paschy vyslechneme dnes text z prvního čtení z druhé knihy Mojžíšovy (Exodus). Slavnosti mají svůj pevný rituál. Hostina spojená s lámáním chleba a s kalichem vína tehdy patřila k obřadům pohřebním.

Popis rituálu „Poslední večeře Páně“, která je vlastně zároveň „hostinou pohřební“, nám předává apoštol Pavel v textu druhého čtení (1 Kor). Ježíš zde starozákonní památku osvobození z egyptského otroctví nahrazuje památkou věnovanou sobě. Když svým učením naplnil Zákon a Proroky, přivádí svou obětí lásky k dokonalosti také starozákonní bohoslužbu. Pro nás „se vydal“ na smrt a ustanovil novou smlouvu s Bohem, potvrzenou krví pravého Beránka, který nás svou obětí a skrze přijetí obětovaného vysvobozuje ze zajetí zla a z otroctví hříchu. Kdykoliv jíme z tohoto chleba a pijeme z tohoto kalicha, stáváme se v tomto čase jeho svědky, a to až do slavného Pánova druhého příchodu .

Z Janova evangelia čteme o Ježíšově službě učedníkům, když jim před hostinou umyje nohy. Tak jako při slavení „Večeře Páně“ jíme chléb a pijeme víno a nenahrazujeme tyto symbolické úkony něčím jiným, tak podobně považujeme za správné respektovat i tento symbol očisty, který nám zpřítomňuje život Pána Ježíše a jeho celoživotní styl služby. Přijímání chleba a kalicha nám zase zpřítomňuje Kristovu smrt. Při „Večeři Páně“ se obě tyto skutečnosti nádherně propojují. Ježíšův obětavý život i jeho zástupná smrt. Umývání nohou je symbol očištění. Je to miniatura křtu. Je to nové ujištění o odpuštění hříchů, o tom, že všechny hříchy, které jsme vyznali, jsou smazány