Mudroslovná kniha Sirachovcova, ze které dnes čteme z kapitoly 47, byla asi sepsána v polovině druhého století před Kristem.
Píše se v ní mimo jiné o králi Davidovi, jenž je představován jako člověk Bohem vyvolený k tomu, aby založil Izraelské království. Jeho jméno je neodmyslitelně spojeno s hudbou v biblických dobách. Žil asi před 3 000 lety. Mnoho informací o hudbě z té doby pochází právě z biblické zprávy o Davidově životě. David byl v mládí pastýřem ovcí. Uměl hrát na citeru a krásně zpíval. Byl básník. Připisuje se mu autorství více než poloviny žalmů. Některé zpíváme při mši svaté. Bible obsahuje texty mnoha písní, jejichž melodie nám bohužel známá není. Díky vzletné poezii knihy Žalmů si však dokážeme představit, že hudba, která je doprovázela, byla stejně krásná a vznešená.

Samotný text žalmů nás vybízí, abychom jeho zpěvem chválili a oslavovali Hospodina. „Zaplesejte spravedliví Hospodinu, přímým lidem sluší se ho chválit. Hospodinu vzdejte chválu při citeře, zpívejte mu žalmy s harfou o deseti strunách. Zpívejte mu novou píseň, hrejte dobře za hlaholu polnic.“ (Ž 33, 1-3). Ať už modlitbu recitujeme nebo zpíváme, ztotožňujeme se vždy s jejími slovy. Můžeme zpívat tři tisíce let starý žalm, barokní píseň z kancionálu nebo píseň složenou v naší současné době, ale vždy se nějakým způsobem tato slova stávají našimi vlastními.

Často cítíme, že text určité písně, kterou se modlíme, tak přesně vyjadřuje naši prosbu, chválu nebo trápení, že bychom snad ani sami nedokázali slovy lépe vyjádřit to potřebné. Zvláště žalmy nám v tomto mohou být útěchou, že naše těžkosti a starosti nejsou ničím novým pod sluncem, že se můžeme spojit s ostatními modlitbou, jejíž slova už prošla množstvím volajících k Bohu. Ef 5,19-20: „Když mezi sebou mluvíte, užívejte slov ze žalmů, chvalozpěvů a duchovních písní; ze srdce zpívejte a hrajte Pánu.“ Sv. Augustin říká: „Kdo miluje, ten zpívá“ a již ve starověku vzniklo přísloví: „Dvakrát se modlí, kdo dobře zpívá“.