Ježíš před svými cestami vysílá své učedníky. Propůjčuje jim moc konat zázračné činy a dává jim náročné pokyny týkající se stylu života. Navíc jim ukládá, aby se zřekli všeho, co my sami považujeme za cosi zhola nezbytného. Musí jim stačit hůl a sandály a zřejmě počítat se štědrostí těch, na které se budou obracet. Vydávají na cestu. A hle! Jejich dílo je opravdu účinné. Dnešní čtení před nás staví docela jiný hodnotový žebříček, než je ten náš běžný. Po staletí je hlavním úkolem člověka zabezpečit svůj život: sehnat obživu, zajistit oblečení a nějaké slušné bydlení. Ježíš však říká: „Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv?“

Opravdu nemusíme hledat obvyklé jistoty a zajištění a obdržíme jen tak vše, co budeme potřebovat? Připomněl jsem si hlavní hesla o komunismu ze socialistické školy: „Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“ (v socialismu „každému podle jeho práce“). Jaká bude motivace pro pracující atd., nebylo v teoriích „vědeckého komunismu“ řešeno. V přechodném období budování komunismu (socialismus), kdy „produkce ještě nedosahovala potřebných hodnot“, bylo nutno stále ještě rozdělovat „podle zásluh“ jednotlivců. Podivuhodná ekonomika vedoucí k blahobytu všech.

O co se tedy máme starat? Ježíš své učení chápal jako klíč k normálnímu životu vedoucímu ke spáse. Jeho praktické rady jsou řazeny do správné perspektivy. Uvědomujeme si, že každodenní starosti nejsou tím rozhodujícím v životě a my se je musíme učit s jistou velkorysostí přecházet. Starat se máme o to, kam celým svým životem směřujeme. Nad tím máme přemýšlet dnem i nocí. Životní směřování, ta rozhodující naděje, ovlivňuje totiž úplně všechno, včetně konkrétní každodenní práce. Motivaci Ježíšovi učedníci měli. Máme ji i my.