AVčkem to nekončí, ale začíná

Rozhodla jsem se napsat toto svědectví po sebe. Aby až mi bude úzko, až budu pochybovat o tom, že Bůh myslí i na mě, až budu mít pocit, že na mě zapomněl, tak abych si tohle přečetla a vzpomněla si, co pro mě všechno udělal a že skutečně vede moje kroky a když mu to dovolím, nestačím se divit.

 


„AVčkem to nekončí, ale začíná.“ Takové motto nesl poslední ročník Absolventského Velehradu (AVčka), který se konal před rokem v srpnu 2021. Jeho tématem bylo Samota a Společenství. Jak jinak, jela jsem tam třeba s velkým očekáváním a přáními, ale většinou to nedopadne, jak bych si představovala já. Po návratu z tohoto setkání jsem usoudila, že se pro mě nic mimořádného nestalo a nezměnilo. Ano, přijela jsem se spoustou zážitků, seznámila jsem se tam s novými lidmi, ale nic zásadního se v mém životě bezprostředně neudálo. Motto setkání mě v té době spíš iritovalo, vždyť pro mě to ale už skončilo, pro mě nic nového nezačalo. Krom toho jsem na podzim byla nemocná a na měsíc jsem se hodně uzavřela mimo společnost, proto mi ta část „Samota“ v tom tématu byla v té době bližší. 

 

V ten podzim se odehrávalo v mém životě mnoho změn, se kterými jsem se špatně vyrovnávala. Změnila jsem místo v práci, učila jsem se nové věci, začleňovala jsem se do nového kolektivu, jeden náš známý blízký kněz a řeholník byl převelen z Brna až do Prahy a my jsme si nedokázali jeho působiště bez něj ani představit. Bylo to velmi těžké pro něj i pro nás. Také jsem se po 7 letech rozhodla opustit vysokoškolskou scholu, kde už jsem jak absolvent pár let přesluhovala. S letošní novou vlnou mladých studentů jsem už měla pocit, že se tam nevejdu, že už tam nejsem tak důležitá, že bych měla uvolnit místo jiným… Z toho opuštění scholy jsem měla velký strach. Protože miluju zpěv, navíc u oltáře, tato služba při mši svaté je pro mě velmi důležitá a blízká. Nechtěla jsem o to přijít. Také jsem se bála, že odchodem z této scholy přijdu o svůj společenský život. Ale můj čas se tam naplnil, to už jsem cítila.

Po lockdownech měla pocity, že se v mém životě v Brně už něco naplnilo a že potřebuju změnu. Změnu prostředí, změnu společnosti, posunout se někam dál, najít svoje vrstevníky, nějakou novou šťávu. Po AVčku sice v Brně vznikla skupinka lidí, kteří na AVčku byli a v Brně pokračovali v pravidelném setkávání, ale já jsem do tohoto společenství kvůli nemoci nestihla zapadnout a pak už mi to přišlo pozdě.

A přesně v tomto období nejistoty a strachu z neznáma se mi stalo, že jsme měli šanci se scholou, se kterou jsme zpívali na AVčku, zpívat i na dalších akcích. Že jsme byli pozvání třeba do Olomouce, do Zlína, … A přišli jsme na to, že nás to spolu baví a že v tom chceme spolu pokračovat. Vymysleli jsme koncept, s jakou pravidelností a v jaké formě se chceme scházet dál. Zlomový pro mě byl víkend na 1. adventní neděli v Želivi, jsme s touto scholou zpívali a strávili víkend. Shodou okolností v tento čas měla společný víkend i moje bývalá schola. A mně to v tu chvíli došlo. To, co jsem hledala, po čem jsem prahla, to všechno jsem právě teď našla. To čekání a nejistota byly velmi těžké, netušila jsem, kam mě chce Bůh zavést a co mě ještě čeká. Ale tady a teď v Želivi jsem si to uvědomila naplno. Moje srdce se naplnilo nesmírnou radostí, protože jsem našla nové přátele, skvělou skupinu lidí, našla jsem si novou scholu plnou svých vrstevníků (mladých pracujících) a navíc z různých měst. Takže i naše setkávání probíhají pokaždé na jiném městě v republice a velmi se tím vzájemně obohacujeme. Tohle bylo přesně to, co jsem teď hledala. Odjížděla jsem nesmírně šťastná s tímto vědomím. Navíc s někým, o kom jsem si myslela, že přátelství započaté na Velehradě nemůže kvůli vzdálenosti našich měst vůbec pokračovat a ono v Želivi pokračovat začalo.

Se scholou jsme prožili nádherné intenzivní jaro, protože jsme se zapojili do výzvy nahrát českou verzi lisabonské hymny na setkání mládeže 2023. Prožili jsme intenzivní víkendy nahrávání a zkoušení a naše vztahy měly možnost se prohlubovat. Víkendovka, kterou jsem sama organizovala v dubnu mě nesmírně potěšila. 

Věřila jsem si, že tohle už je ono. Že tohle, co se mi teď děje je můj příběh motta „AVčkem to nekončí, ale začíná.“ Netušila jsem, že i mě se toto motto bude dotýkat, ale čas u Boha je naprosto jiný než ten podle našich představ. Tohle chtělo čas a je to dobré a trvá to. Ale pozor, dnes je srpen, rok od Velehradu a tento můj příběh zdaleka nekončí, ale začal mít další dobrodružné pokračování!

Ve svém životě jsem si nikdy nemyslela, že bych se dobrovolně zapojila do Přípravného týmu ať už Studentského Velehradu, Absolventského Velehradu, Celostátního setkání mládeže nebo podobných akcí. I když jsem prožila pár let působením ve VKH Brno i VKH ČR, tento způsob služby mi už přišel hodně náročný. A pak jsem se na plese potkala s pár přáteli z této scholy a povídali jsme si o tom, že už jsou v týmu a jestli se nechci přidat. Hodně mě ten rozhovor i nabídka začala vrtat hlavou, jestli se k nim přidat nebo ne, ale stále ve mně bylo to rozhodnutí, že tohle nikdy dělat nechci. V té době jsem také hodně uvažovala o tom, jak svůj současný „single“ život využít a nabídnout ho Bohu k nějaké službě v církvi. A den po plese jsem si přečetla citát a „minikázání“ na Facebooku:

„, Mistře, co mám udělat, abych dostal věčný život?‘ Nasaď se pro dobro mládeže.“

V tu chvíli jsem uvěřila tomu, že tohle je nabídka pro mě. Můžu říct ano a můžu říct ne. Ale rozhodla jsem se pro „ano“ s vědomím, že už tak je v tomto týmu několik lidí, které mám moc ráda a že se těším na spolupráci s nimi. A o tom, že toto dílo je a bude dobré, nemohlo být pochyb.

V současné době za sebou máme pár víkendů zatím spíš v seznamovací fázi včetně teambuildingového víkendu. Uvědomuju si jak zde, tak ve schole, co je to asi láska a Boží vůle. Že mě nebolí dávat všanc svoje pohodlí a výstup ze své komfortní zóny (například málo spaní, zařizování něčeho), ale naopak že mě baví to pro tyto lidi a pro tento projekt dělat a působí mi to naplnění a vnitřní radost. Příprava Absolventského Velehradu 2023 nám potrvá ještě přesně rok včetně samotné akce. Jen Bůh ví, co dalšího tento společný rok ještě přinese.

A tak se ohlížím zpět k mottu, kterému jsem absolutně zprvu nevěřila, že by bylo tehdy určeno také pro mě. Ale díky tomu, že jsem se přes všechno námahu rozhodla jít na Velehradě tehdy jako dobrovolník do scholy, otevřely se mi v průběhu následujících měsíců dveře do velkého dobrodružství a do nádherných nových a blízkých vztahů s mimořádnými lidmi. Prožívám obrovskou vděčnost, a radost, co se mnou Bůh zamýšlel, jak mi dal přesně to, po čem jsem prahla, jak mi dává růst, jak můžu důvěřovat tomuto Vedení. I když my máme dopředu nějakou představu anebo nevidíme „za zatáčku“ našeho života a tápeme, tak ten Boží plán tam stoprocentně někde je a rozhodně se nemusíme bát, že by nebyl dobrý. To, co jsem v posledním roce získala, to je neuvěřitelné a nepopsatelné požehnání. A to si chci uchovat ve svém srdci a pamatovat. 😊

„AVčkem to nekončí, ale začíná.“

P.S. Zapomněla jsem napsat, že setkání s lidmi na Velehradě a prohloubení našich přátelství mě vedlo také k přihlášení do společenství Člověk a Víra, kde budu mít možnost svůj koníček (focení) nabídnout také jako službu církvi a zároveň v něm velmi povyrůst. I toto rozhodnutí je pro mě velkým obdarováním.

Zobrazeno 3741×
komentáře
Farmy

To je hezké svědectví a úplně mi to zapadá. Ten Jeho skrytý styl konání, které je zdánlivě neviditelné a po čase se člověk ohlédne zpět a uvědomí si, wow, co všechno velkého se vlastně údálo...
Poslední dobou toto vnímám podobně i ve svém životě, takže jsem rád, že vidím, že nejsem sám, kdo má podobnou zkušenost s naším Otcem, který opravdu koná, jen to chce často říct ano a udělat ten první krok... Tak přeji, ať se spolupráce s Ním daří a přináší hojné ovoce :)

jittka

To je skvělé, že jste se takto našli a můžete se potkávat a obohacovat. Ať se Ti daří!

Zobrazit 2 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.