Jak se mi žilo - bydlelo na Ukrajině?

 

Dobře, skvěle a kupodivu mi nic nechybělo. Žila jsem cca 5 měsíců v ukrajinském Dnipru, kde jsem pobývala na své lektorské stáži. Byla jsem tam, abych naučila Ukrajince česky, ale nestála jsem na ulici a nevykřikovala tam česká slova a fráze. Učila jsem je pěkně v teple honorárního konzulátu ČR a učila jsem jen ty, kteří se přihlásili do kurzu, který organizovalo České centrum (tato organizace spadá pod Ministerstvo zahraničních věcí). Dost bylo faktů, teď pojďme k tomu, JAK se mi tam žilo. 

 

Jeden z prvních obědů v ukrajinské jídelně 

 

Jak jsem zmínila výše, žilo se mi tam moc dobře, ale byla jsem tam jen na krátkou dobu, ale co těm, kteří se tady narodili? Pro ty, je život na Ukrajině velmi těžký. 

 

A jací byli Ukrajinci? Neskutečně disciplinovaní!!! Myslím si, že se máme co učit. Jely jsme na výlet (s kolegyní Yvetou) nočním vlakem do Oděsy, tam i zpět jsme jely v noci. Ve vlaku byl absolutní klid, nikdo tam nekřičel, neopíjel se a nedevastoval ukrajinské dráhy. Na lehátku jsme našly tašku s čistým povlečením, prostěradlem a ručníkem. Spolucestující nám ochotně podaly deku a ukázaly nám, jak co funguje. Bylo tam teplo (jely jsme na konci října) a cítila jsem se tam absolutně bezpečně. Jindy jsme jely na výlet autobusem do města Záporoží, navštívit naši lektorku Elišku. Styl autobusu jako u nás v 90. letech, po cestě tam jsme všichni seděli, po cestě zpátky dost lidí stálo v uličce. Byl to pel mel cestujících, rodiče se spícím ročním dítětem, dělník s kufříkem od vrtačky či mládež, která nejspíše jela pařit do Dnipra. A zase, nikdo tam nikoho nerušil, všichni 2 hodiny absolutně v klidu stáli nebo seděli, a když část lidí vystoupila, zeptal se nás mladík s fotbalovou šálou, jestli ta hřivna (80 haléřů) není naše, nebyla a on ji šel bez mrknutí oka dát řidiči… Zajímavé co? Jak rádi nimi pohrdáme, jak jsou takoví a makoví. Co se týče dopravy, tak jízdní řády na tramvaje tam neexistovaly, o víkendu jezdily v intervalu 5 – 6 minut, v týdnu co 3 – 4 minuty. V tramvaji chodila prodavač/prodavačka jízdenek, koupili jste si a mohli jste jet, jak dlouho chcete. Autobusy ještě fungovaly tak, že, pokud to bylo po trase, mohli jste se s řidičem domluvit a on vám zastavil. 

Kytka k narozeninám

Lidé v obchodech či v restauracích byli různí, někteří byli na první dojem velmi nepříjemní a někteří by Vám hned na ten první dojem snesli modré z nebe. Na druhý dojem byli ale milí všichni, a když jsme přidaly, že jsme děvočky z Čech, vykouzlili úsměv od ucha k uchu. Po čase se na nás usmívali v obchodě, kde jsme si chodily čepovat pitnou vodu, v papírnictví a ve fit centru, tam se mě dokonce ptali, kde mám kamarádku, když jsme šla cvičit sama. 

Co mě od začátku fascinovalo, je kvalita potravin, opravdu všechno mi tam chutnalo. Ovoce a zelenina v supermarketu byla čerstvá, u nás bychom řekli v BIO kvalitě. Z ovoce převládaly jablka, ale i pomeranče, kiwi a ochutnala jsem i granátové jablko. Ze zeleniny rajčata, papriky, mrkev, okurky, cukety, červená řepa. Výborné měli také sladkosti, v tom jsem se musela hlídat. Sušenky či jiné laskominy si člověk nabíral sám do sáčku, zvážil a nalepil štítek. Jednou se mi stalo, že jsem nalepila špatný a paní pokladní vstala od kasy a šla to přelepit. Představte si, že se na mě nezlobila a ani nikdo v řadě za mnou na mě nevrhal nenávistné pohledy. 

Kdybyste tam chtěli rozjet firmu, tak si myslím, že úklid veřejných prostor v odlehlejších čtvrtích města, by byl tím pravým. V centru a v přilehlých parcích se opravdu snažili a každé ráno vyváželi odpadkové koše, ale „tam dál“ už to bylo horší, ale i to je Ukrajina… Kdo by chtěl zainvestovat, tak může vydláždit chodníky zámkovou dlažbou.

 

Byla jsem na západě Ukrajiny, kde povětšinou lidé nachází své uplatnění v průmyslu. Žila jsem v 3. největším městě, a když jsem se studentů ptala, co dělali o víkendu, tak byli buď v parku, nebo doma, v lepším případě jeli na chatu. Místní vesnice jsou oproti těm našim opravdu zastaralé, není v nich moc co k vidění. Asi si klepete na čelo a ptáte se, co je asi tak v těch našich, že? Třeba v Malhoticích zámecký park, ve Všechovicích muzeum B. Fuchse, v Horním Újezdě a Býškovicích muzeum s lidovou expozicí, v Rouském několik slunečních hodin. Nejsou tady ani hrady či zámky, ty jsou spíše na východě, v okolí města Lvov. Takže nedělní výlet na Helfštýn, na Kelečský Javorník či na sv. Hostýn lidé z Dnipra neznají. – tohle jsou „lokální“ názvy, odkud pocházím. 

Co jsem nepochopila a i naše koordinátorka to nazývala nadpřirozenou věcí, byla ukrajinská pošta. První pohledy, co jsem posílala, šly do Česka 31 dní a některé další přišly za 7 dní. Když jsme poprvé přišly na poštu a ptaly se na pohled, tak nám paní s úsměvem odpověděla, že pohledy nemají, že už je dlouho nedostali a neví, kdy je dostanou. Byla naprosto klidná, jako i ostatní úřednice za přepážkou. Prostě NEMÁME, ale jednou určitě VSJO BUDE. Pohledy jsme nakonec našly v jiném oddělení pošty a také v planetáriu (kdo by to čekal). Posílala jsem také důležitý dopis na fakultu do Olomouce a paní na poště mi dokonce dala kód, tak jsem po internetu sledovala, kde se můj dopis nacházel a zdárně došel až do moravské metropole. 

Oblíbené ranní procházky kolem Dněpru

 

Pro mě osobně to byl čas, kdy jsem také poznávala sebe samu. Když člověk opustí otce i matku a vydá se na cestu, kterou mu ukázal Hospodin (Mt 10,29), střetně se se svými nedostatky, návyky a stereotypy, ale také dostane věci, o kterých ani nesnil. V mém případě výbornou kolegyni Yvetu, která umí rusky (na rozdíl ode mě) a se kterou jsme si prostě sedly. Podnikaly jsem výlety, střídaly jsem se ve vaření a sdílely jsme spolu zážitky z výuky. Jako bonus byla Yveta zkušená učitelka, která mi radila ve chvíli, kdy jsem si o to řekla, ne dříve, a že mi měla co radit. A také skvělou koordinátorku Natálii, která se o nás až téměř mateřsky starala a v neposlední řadě vynikající studenty, kteří mi přirostli k srdci a na které jsem se vždy po víkendu těšila. 

Kousek od našeho bytu byl katolický kostel, ve kterém byla každou neděli mše sv. v polštině. Díky Bohu také existuje televize Noe a rádio Proglas, jejich přenosy mší sv. jsem docenila až na Ukrajině. Víc než kdy jindy byla spousta věcí na mě, je na mě, jestli půjdu nakoupit v neděli, a nebo přemůžu svou lenost a půjdu až v pondělí či jestli si dám nebo nedám v pátek na snídani šunku. 

 

Výlet do Oděsy 

 

Mým hlavním úkolem bylo vzdělávat a tak jsem se o to snažila. Byla jsem začínající učitelka a tak jsem jela ve stylu pokus – omyl. Snažila jsem se, aby studenty výuka bavila (lekce trvala 115 minut), abychom se zasmáli a hodně troufale, aby studenti chodili na výuku rádi (kupodivu jsem to u některých pozorovala). Do skupin stále přicházeli, ale i odcházeli studenti a taky jsem chtěla být vnímavá k tomu, jaká byla ve skupině atmosféra. Musím je pochválit, snažili se ze všech sil a ty naše háčky a čárky jim dávaly opravdu zabrat. 

Děkuji všem, kteří jste na mě mysleli a modlíte se za mladé lidi. A až někdy přijde nabídka – výzva, která bude něco vyžadovat, nebojte se kývnout, neboť není krásnějšího pocitu, než když jdete s kufrem letištní halou a víte, že to co Vás čeká, bude stát za to… 

 

 

„Jak si vážím divů, které konáš, Bože! Nesmírný je jejich počet, sčetl bych je, ale je jich víc než písku.“           

Žalm 139 

 

 

 

 

Zobrazeno 210×
komentáře
Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.