V okamžiku, kdy naše Slůňata zhlédla Werichem nadabované Stvoření světa, se vesmír změnil. Starší Slůně před spaním loudí po tátovi: “Povídej mi o Pánbůchovi,” a tak kromě již zmiňovaného stvoření světa často v podvečer vyplouvá Noe se svou archou, David skolí Goliáše nebo se Jonáš ocitá v břiše velryby.

Nic to ovšem nemění na situaci, že nejoblíbenější částí mše svaté je pro Slůňata kázání a ohlášky, kdy mají dovoleno proběhnout se za kostelem. Mše je u nás přenášena i ven, takže rodiče mohou poslouchat a pobíhající ratolesti při tom nikoho neruší. Jen za deště nebo za mrazu to není moc příjemné… 

Mladší Slůně zase postřehlo, že filmový Pán Bůh nenosí boty. Od té chvíle naše Slůně nechodí bosky “jak pan pes”, nýbrž “jak Pánbůch”. Tuhle to na hřišti vypadalo na hlubokou teologickou rozpravu, když Slůně prohlásilo “Pánbůch - pes”, ale ve skutečnosti mi potomek jen sděloval, že chce chodit bez bot.

Dalším hrdinou je pro nás Milerovo Štěňátko. Možná se vám vybaví ta scéna, jak se Štěňátku zdá, že je ve včelím úle, a jedna ze včel ho vyzve: “Poleť s námi!” 
Načež Štěňátko jí odpoví: “Mně to nejde, já jsem pes.” 

Tahle hláška u nás doma zlidověla a obě Slůňata ji používají, kdykoli s něčím potřebují pomoci.

Mladší Slůně je vůbec expert přes pohádkové hlášky. Vyzouvám ho z botiček a Slůně opáčí: “Táhnou, potahují, vytáhnout nemůžou.”

Když mě tuhle zamknul na dvoře, na moje požádání, aby otevřel, mi povídá: “Nepustím tě, holečku, jsem tu samo v domečku,” jak prasátko vlkovi.

Cokoli v pohádce přečtete, bude zaručeně použito proti vám :)