Medvídek Zbrkloň

Byl jednou jeden medvídek Zbrkloň a ten byl ohromně roztomilý, bezprostřední a radostný. Málokde byste našli upřímnějšího a radostnějšího méďu. Když viděl své přátele, radostně jim vyběhl vstříc a málem ho přejelo auto. A to byla ta jeho druhá stránka, ta která by vám na něm určitě taky nesmírně vadila. Dělal impulzivní rozhodnutí, často na něj musel někdo čekat, nebo ho někde hledat. Uměl v pravou chvíli zazmatkovat a udělat vážně neuvěřitelné věci. Byl prostě nepředvídatelný. Skoro ani on sám nevěděl, co může ze své zbrklosti a intuitivnosti udělat. To se jednou například stalo, že byl se svou medvědí rodinkou v krásném antickém muzeu, kde se mu opravdu moc líbilo. Vesele si snil a obdivoval krásné, občas bezruké nebo bezhlavé sochy, rozbité i nerozbité vázy, starodávné mince, malíře, kteří seděli na skládacích židlích a kreslili ty roztodivné tvary a bodyguardy, kteří byli tak slavnostní a gentlemanští, že když si méďa pčíkl, jeden z nich mu podal kapesník a velkoryse se na něj usmál. Náš medvídek se utápěl v té zvláštní atmosféře a představoval si, že žije v době Césara a v duchu rozpohyboval všechny ty sochy řeckých bohů. Najednou se probral z hloubání a uvědomil si, že neví, kde jsou ostatní. "Asi už šli a nechali mě tady!" Zamířil tedy k východu. Došel až k šatnám, ale tam nikoho neviděl. Za chvíli mu poslala medvědí ségra zprávu na mobil: Jsme ve druhém patře, kde jsi ty? "No bezva!" pomyslel si, "ono to má dvě patra! A já už se do toho druhého nedostanu, protože nemám u sebe lístky, achjoooo..." A byl na sebe naštvaný. Na to, jak je roztěkaný a hloupý a zbrklý. Ale jen do chvíle, než si vzpomněl, že má s sebou deníček a může si zapsat písničku, která ho při prohlídce muzea napadla. A už byl zase uvnitř doma ve svém uměleckém světě kdesi na cestě mezi srdcem a rozumem. Byl tak zahloubaný, že si ani nevšiml, že medvědí rodinka už vyšla z muzea. Zase ho museli hledat a shánět. A tak to bylo den co den, týden co týden, celý život. Tuhle se začetl do knihy tak, že zapomněl vysednout z vlaku a dojel kamsi na konečnou, támhle se ponořil do kreslení tak, že zapomněl jít do školy, tady přišel pozdě, protože snil v parku, tamten telefonát nestihl, protože hrál na klavír.

1. Konec (pro zaryté snílky)

Medvědí rodinka byla na Zbrkloně čím dál tím naštvanější, až se Zbrkloň rozhodl, že s tím skoncuje. Spálil své deníčky a kresby, zamkl piano, přestal dávat na své vnitřní impulzy a zamkl tuto část v sobě. Raději nebýt sám sebou, než být nepřijatý, cizí, divný, nemilovaný. Zařekl se, že už bude "normální" a už nikdy se k těmto věcem nevrátí. Ten vnitřní svět v něm ale stále intenzivně bobtnal a on si s tím nevěděl rady. Občas "to bouchlo", takže propadal v záchvaty pláče nebo vzteku. Nenáviděl se za to čím dál tím víc. Jeho původní bezprostřednost a radostnost byly ty tam. I ostatní si toho všimli, ale netušili, jak mu pomoct, a navíc měli sami svých starostí nad hlavu. Zbrkloň už to nemohl dál snášet. Rozhodl se opustit domov a přátele. Stal se z něj mrzutý samotářský medvěd, který později musel být uspán, protože byl tak agresivní, že ohrožoval fungování lesa i životy lidí.

2. Konec

Medvědí rodinka byla na Zbrkloně čím dál tím naštvanější, až se Zbrkloň rozhodl, že s tím skoncuje. Spálil své deníčky a kresby, zamkl piano, přestal dávat na své vnitřní impulzy a zamkl tuto část v sobě. Raději nebýt sám sebou, než být nepřijatý, cizí, divný, nemilovaný. Zařekl se, že už bude "normální" a už nikdy se k těmto věcem nevrátí. Ten vnitřní svět v něm ale stále intenzivně bobtnal a on si s tím nevěděl rady. Občas "to bouchlo", takže propadal v záchvaty pláče nebo vzteku. Nenáviděl se za to čím dál tím víc. Jeho původní bezprostřednost a radostnost byly ty tam. I ostatní si toho všimli, ale netušili, jak mu pomoct, a navíc měli sami svých starostí nad hlavu. 

Jednoho dne si Zbrkloň bloudil po lese a byl velmi smutný. Zničeho nic se na planině před ním objevila laňka. "Kým jsi?" zeptala se tak, že si nešlo nevšimnout, že její otázka míří hlouběji, a že nestačí odpověď: 'Medvěd Zbrkloň, ne asi'. A i když méďa neměl náladu na to se s někým bavit, její naléhavý postoj ho přiměl se zastavit a zamyslet. Po chvíli hloubání rychle něco odpověděl a utekl, aby neviděla, že pláče. 

Laňka se ale nenechala odradit a den co den si méďu "ochočovala". Pomaloučku polehoučku, setkání za setkáním. Navzájem v sobě objevovali neobjevené. A čím víc toho o něm objevila, tím víc si ho vážila a obdivovala jej. Milovala jeho hru na klavír, i když o sobě tvrdil, že není virtuos. S dojetím poslouchala jeho básně, prohlížela si jeho kresby. Jednoho dne přišla a beze slov méďu objala. Najednou v něm povolily všechny ty zámky a hráze. Někdo ho má doopravdy rád! Takového, jaký je! Tehdy Zbrkloně poprvé oslovila novým jménem, které pro něj vymyslela. Snílek. Ano, vždyť to právě na něm bylo to kouzelné! Jak se uměl na místě zaradovat, dojmout, jak byl impulzivní! To, jaký byl, jí nebylo na obtíž. Právě naopak... I když se pak jejich cesty rozešly, Snílek NIKDY nezapomněl na laňku a na to, že mu dopomohla stát se tím, kým doopravdy je.

 


 

Najít toho, kdo nás má rád a přijímá nás právě takové, jací jsme, a zažít to na vlastní kůži, to je největší objev na světě. Ne epigenetické modifikace DNA, ne vstup bakteriofágů do buněk. 

Kdo je pro mě v mém životě "laňkou"? A pro koho já mohu být laňkou? Koho mohu dnes povzbudit? Obejmout?

Zobrazeno 308×
komentáře
Dáška-el

Mám tak ráda ty Tvé "snílkovské" příběhy, právě proto, že jsou tak reálné.. :) piš dál!! S povděkem Tvoje "laňka" na jednu minutu.. :D

Matísek

Dáškooooo!!! ...ani nevíš, jak su Ti vděčná!!! Zrovna teď jsi zase Ty laňkou mně ;)

Zobrazit 2 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.