Můj Vašek začal s básněmi. Už nějaký ten čásek s nimi koketuje. Tedy - zatím si sám pořídil pár sbírek (pár = dvě), a pročítá se jimi. Dnes mu ta druhá došla poštou. Po večeři odnáším nádobí do dřezu, když slyším lakonickou poznámku: „Čím dřív umřeš, tím déle budeš mrtvý.“ ¹ Trochu mě to zarazilo, ale napadlo mě, že tak hovoří k nějakému ze synů a předává mu moudro do života. Naše děti máme velmi rádi, ale přece jen je ta láska někdy olympijská disciplína. Přesněji – poslední dobou máme největší radost, když usnou, unese je babička nebo je zapomeneme vyndat z auta. Ticho a pokoj léčí…

No. Ono moudro do života (i když vlastně nevím, dá-li se mu ještě říkat do života…?) mi přese všechno přišlo poněkud přes čáru, a tak se ohlédnu. Vašek sedí za stolem, s dětmi prokazatelně nehovoří, ale zamyšleně hledí do útlé brožurky paliativních básní…

V následujících třech minutách jsme spolu provedli odborný a erudovaný rozbor celé sbírky, zvyklí z dob gymnaziálních na podobné rozsáhlé a vědecké úvahy. Za milého halasu čtyř hrdel jsme si prostě řekli, že poezie se na školách učí moc brzo, když k tomu člověk ještě nedozrál. Chce to věk a zkušenosti! Máte-li konečně doma koho ubezdušit, pochopíte thanatologické básně opravdu do hloubky.

Já jsem přispěla do debaty svým poznatkem, že báseň U lavice dítě stálo, z plna hrdla křičelo, dílo to našeho významného buditele, jsem pochopila ve svých pětatřiceti letech jako bleskem z čistého nebe (takhle si představuji prozření svatého Pavla), když jsem se ocitla v situaci oné nebohé matky, jenž potomka zardousila. Vařila jsem oběd, poledne se hlásilo z kostelní věže, muž se chystal z roboty domů, očekávaje vydatnou stravu, a unavené dítě mi viselo na noze, abych ho mohla lépe opařit a ještě lépe se o něj přerazit, a zplna hrdla křičelo. Bohužel nevěřím na Polednice, jinak bych byla v opravdovém pokušení.

Ano, ano. Já slepá a hloupá! Ve svých patnácti letech jsem již při prvním seznámení se s touto poezií okamžitě odsoudila matku, štítivě obracejíc list, a lkala jsem nad nebohým dítkem, vědoma si toho že JÁ budu matkou zcela jinou – účastnou, konejšivou, nebesky sladkou, něžnou a vůbec – já si nikdy neporodím dítě, které bude ječet! A o dvacet let později se rázem ocitám a na druhé straně barikády…

A tak uvidíme, kam nás poezie zavede za dalších dvacet let. Nevím, zda budeme ještě moudřejší (to snad už ale…) nebo zda se vrátíme opět na tu stranu barikády, kde jsme začínali. A nebo už budeme mrtví … Kdo dřív umře… však víte. Na gymplu jsme se učili, že v poezii je moudro.

¹ Z knihy "Slavnost začíná" - Centrum paliativní péče