Babočko, dnes slavíme!

Dnes slavíme, já a babočka. Ano babočka, protože babočka byla trochu admirál a moc ráda bych konečně o ní něco napsala. 

Moje babička, které jsem občas ráda říkala babočka, se jmenovala Hedvika a tak se to myslím, dnes, k jejím jmeninám docela hodí. Navíc dneska slavíme vlastně obě. 

Víte, moje babočka byla obyčejná babička, žena, jakých (věřím) je hodně a přesto byla velice neobyčejná a nemyslím tím, jen pro mě. Je to šest a půl roku, co nám (věřím) odešla do nebe. Jsem o tom bytostně přesvědčena, protože s ní zůstávám ve spojení skrze modlitbu a znatelně vnímám její přímluvu. Díky babi!

Mohla bych o ní napsat klidně deset článků a nebylo by možné zachytit ani to podstatné z její osobnosti a tak to chci vzít pozpátku a zmínit dnes to jak umřela, i když člověk si při pohledu na to jak umírala, musí klást otázku „Jak žila?“.

Babočka byla velice skromný a prostý člověk. Narodila se roku 1933 a dožila se přesně osmdesáti let, zemřela pár měsíců před mojí svatbou. Věděla, že umře, dostala milost, aby poznala, že se blíží datum jejího odchodu z tohoto světa. Vím to, protože mi to řekla. Když jsem jí říkala, že se s Kubou (manželem) budeme brát, úplně pokojně, naprosto jistě a s úsměvem mi řekla nejen: „Markétko, ale já už tam nebudu.“ Ano, usmívala se a já se teď, když to píšu, usmívám taky. Neusmívala se proto, že by byla ráda, že už nemusí být u toho (věřím) :D, ale proto že (věřím) věděla, že jí to neuteče, jen tam nebude s námi úplně fyzicky. Myslím, že v té době (půl roku před tím) byla už tak trochu srdcem v nebi. Zářil z ní takový pokoj! A navíc byla bytostně přesvědčená, že jsem v dobrých rukou. Nepokrytě mi dávala delší dobu najevo, že mi moji volbu (mého muže) naprosto schvaluje a že jsem si nemohla vybrat lépe. K mému muži měla naprosto vřelý vztah přesto, že se znali velice málo. To bylo u ní dost nezvyklé, i když babočka nikdy nepůsobila uzavřeným dojmem, přátele si pro svoji přímou a zásadovou povahu nedělala lehce. Řekněme to takto, přátele a „nepřátele“ si dělala stejně rychle. 

Nebála se být upřímná k sobě, ke mně, k manželovi, ke starostovi (věřím, že i k prezidentovi :D). Prostě padni komu padni, nedělala rozdíly. Někdy se mýlila, ale nikdy neměla problém to přiznat. Měla v sobě hlubokou víru a nezlomnou naději, přestože vyrostla za války jako nejstarší dítě z mnohočlenné rodiny, které brzy zemřela maminka, a vyhořel dům. To byla pro rodinu rána, ekonomická i citová, ještě po spoustě let babička pohnutě vzpomínala. „I ta kozlenka nám uhořela.“ Viděla pochod smrti. „Markétko, ta hrůza! Do dneška je tady v zatáčce vidím! V tom mrazu, v těch košulkách! A my měli takový strach, i když jsme jim chtěli pomoct a aspoň kousek chleba hodit.“ Přežila letecký útok. „My šli z Božího požehnání z vedlejší vesnice a viděli jsme letadla a mysleli, že jsou to naši, tak jsme vytáhli kapesníky a mávali. A oni do nás začali střílet! Do dětí!“ Když jsem byla malá, říkala mi: „Víš, já jednou nešla v neděli do kostela, měla jsem tolik roboty, tak jsme si chtěli aspoň v neděli vyhrát. To nebyla neděle, to byla hrůza. Nikoho z nás to hraní nebavilo, ta neděle byla tak prázdná!“

Mohla bych psát dlouho, ale uzavřu to tím, že babočka se velice hodně modlila. Nikdy neměla dobré spaní a pravidelně byla od čtyř (někdy už od tří) od rána vzhůru. Celý ten čas, do sedmi ráno, kdy chodila pro mléko, věnovala modlitbě. Mě to vždycky přišlo normální, viděla jsem ji takto od mala, ale až nyní vnímám to, jak výjimečné to je. V mnoha věcech, aniž by to věděla, žila klášterním způsobem života. Měla celý soubor modliteb v sešitku, kam si sbírala modlitby a do rána stihla několik růženců. Pokud se výjimečně stalo, že si lehce přispala (třeba do šesti), vždycky si odpoledne sedla a všechny modlitby „domodlila“. Za co se modlila? Za sebe, za svět, za kněze, za lidi okolo, za všechny, kteří to v jejím okolí potřebovali. A hodně za mě. A její modlitba měla opravdu účinek. Lehce to šlo vidět nejen na mých studijních výsledcích.:D 

Když umřela, znatelně jsem pocítila, že nám (mi) ze světa odešla mocná přímluvkyně. Ráda bych napsala i více dopodrobna to, jak přesně umírala, o ovoci jejího života a jak její modlitba působila, ale bylo by to ještě na další články.

 

Doplníme to klasikou. 

Zobrazeno 430×
komentáře
slachmánek

@jondra - tož, pome s tím něco udělat! ;-)

jondra

Právě odcházím na modlitby otců.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.