Společenství Dismas v čele s Michalem Libantem, bývalým pracovníkem ve věznici, přináší naději vězňům skrze chvály už od roku 2015. S kapelou Dobrá Otázka jsme se s nimi spojili začátkem února, aniž bychom tušili rychlý vývoj. Do týdne jsme byli domluveni a 11. 2. mířili dodávkou do Banské Bystrice, kde jsou věznice rovnou dvě.

Jak se Dobrá Otázka dostala do vězení?

Marta: Na začátku byly chvály v Bučanech na víkendovce „Kazatel“. Dala jsem se do řeči s basákem Jakubem, kde že všude hraje, a on mimo jiné zmínil, že chodí občas hrát do věznice. Utkvělo mi to v paměti. Už dávno mi lidé, nad kterými ostatní (potažmo celý stát) zlomili hůl, tak nějak leželi na srdci. Po určité době jsem si na ten rozhovor vzpomněla a Jakubovi se ozvala. Ten mne propojil s Michalem Libantem, který obratem domluvil hraní v obou věznicích v Banské Bystrici. Reakce kapely byla snad nejvíc ze všech koncertů (a veškerého společného hraní) jasná a shodná. Jdeme do toho. I takto narychlo. Měli jsme před sebou týden a půl na doladění, přípravu playlistu a všeho. Snažili jsme se představit si, do čeho to vlastně jdem, ale bylo to mimo vše, co jsme kdy zažili.

Jak hraní probíhalo, s jakým přijetím od vězňů jste se setkali?

Marta: Samozřejmě se tato naše akce jako vždy neobešla bez nějakých našich zapomenutí. Já jsem například zapomněla v Brně všechny noty. Do vězení se nesměly brát telefony a počítače, takže bez not to byl trochu průšvih, ale vyřešila to Martinka tiskem všech not. Vyráželi jsme už den před akcí ze Zlína, abychom nemuseli vstávat ve tři ráno. Ještě jsme spolu pojedli, zahráli si na melodii z mikrovlnné trouby a zahráli na playstationu. Pak už jsme mířili dodávkou na Slovensko.

Po příjezdu jsme se prošli, dali si večeři a společně se modlili. V neděli ráno jsme se před sedmou sbalili a vyrazili do věznice. Prošli jsme úspěšně kontrolou, Filip projel s autem a už se chystala aparatura. Byli jsme v jakémsi sklepním sále, kam se šlo rovnou zvenku. Moc jsme se nezastavili. Najednou přišel kněz, vězni, společně jsme prožili mši, s některými jsme si podali ruku při pozdravení pokoje. Pak jsme hráli. Bude to dobré, Zase nám vyjde slunce,... V hlavě se mi honily otázky. Zajímá je to vůbec? Můžou tomu uvěřit? Může je to povzbudit? Jaké to musí pro ně být? Muži ve stejném modrém oblečení vypadali sympaticky, občas se usmáli, občas dojali. Vypadalo, že to má smysl, že se hudba dotýká srdcí. Věřím tomu! Byli mi sympatičtí, bylo mi jich líto. Necítila jsem zášť ani odpor ani nic podobného. Cítila jsem, že jsme všichni lidi. A že jak já oproti většině z nich dostala tolik nezasloužených darů, je nehodlám soudit. Já mám domov, rodinu, zázemí! Tolik věcí, kterých si často nevážím. A oni? Mnozí z nich se, i když půjdou z vězení, nebudou mít kam vrátit… Záleželo mi zkrátka na tom, abychom jim přinesli kousek světla. Najednou byl konec, muži v modrém děkovali a odcházeli. Usmívali se, byli vděční. Jeden se ptal, kde nás jeho dcera najde na YouTube!

Až po jejich odchodu jen tak mimochodem Michal Libant, organizátor a zprostředkovatel našeho hraní ve věznici, řekl, že někdo v první řadě zabil v minulosti čtyřicet devět lidí. Například. Já jsem byla překvapená, ale nezměnilo to nic na mém postoji. Možná bych mluvila jinak, kdybych přišla do osobního kontaktu s velikým násilím. Nevím. Ale teď to vnímám takto…

Po tomto prvním bloku přišla skupina mužů a pak několik žen. Všichni ve vazbě. Ještě se ani neví, zda jsou vinni. Jedna žena měla nádherné kaštanové vlasy. Asi na ni dlouho nezapomenu. Jedna brečela. Tolik bych jim přála, aby mohly zažít v životě dobro a lásku. Zranění plodí další zranění. Do třetice jsme toto dopoledne navštívili tři muže, kteří byli ve vězení na doživotí. Vzali nás za nimi do útrob věznice. Ukazovali nám kapli s kovovými dveřmi a „balkonové klícky“ zhruba 4x3 metry, kam chodí vězni denně na hodinu na „procházku“. Je to vlastně pokoj s kari sítí místo stropu. Po vrchu chodí dozorci. Pak nás přivedli do „obýváku“, kam za námi měli přijít ti tři muži s doživotními tresty. Přišli. Těsně před jejich příchodem nám řekl Michal, že budou bez náramků, tzn. bez pout. Přišlo mi to ok. Doposud to takto bylo se všemi. Nenapadlo mě se bát. Jen v jednu chvíli, když jsme hráli A to slunce, mě začaly napadat zlé myšlenky, že by se mohlo přece jen něco stát. Zbytek času jsem jen přemýšlela, jestli to ty lidi nějak povzbudí, namotivuje, nebo ani ne.

V této věznici jsme dostali oběd a během jídla mluvili s Michalem a knězem, který to vše s námi absolvoval. Vařil tam také jeden muž z věznice a vařil výborně!

Poté jsme se rozloučili a jeli do druhé věznice. Průchod dovnitř byl opět trochu dobrodružství. Ono je to zkrátka ještě o něco hustější než na letišti. 🤔

Tady jsme měli jen jeden koncert a mši, zato ale nejdelší a za mě i nejlepší! Už jsme trochu věděli, co a jak, taky jsme byli víc v klidu, vypadalo to tam jako ve škole, jen s mřížemi. Dovolili jsme si hrát i Zahradu a Výtahy a hráli jsme si tak po svém. Když jsme hráli Výtahy, oni stáli a tleskali do rytmu a zkoušeli zpívat. A pak nám v pravou chvíli v Broukovi Michal zhasl a já jsem si říkala, že je to fakt dobré. Nakonec jsme zahráli i Bella ciao!!! A pak už čau a rychle domů, čekala nás čtyř, některé šesti hodinová cesta.

Můžete každý popsat svůj nejsilnější zážitek z hraní ve věznici?

Filip: Pro mě bylo nejsilnějším zážitkem asi to, že jsme tam vůbec mohli hrát. O té možnosti jsem dřív nevěděl a když se ke mně dostala otázka, jestli bych do toho šel, bez váhání jsem odpověděl: „Ano!“ Šel jsem do toho s tím, že to je něco, co nejde zažít každý den a ne každý se tam dostane takzvaně „jen na chvíli“. Když jsme se přiblížili k první věznici, byl jsem naplněn zvědavostí, ale taky trochu strachem, jak to všechno bude probíhat. Kontroly auta napěchované technikou byly vskutku zajímavé. Zvlášť když se vám po otevření víka kufru začne aparatura sypat z auta ven. Naštěstí nepřišlo nic k úhoně. Setkání s vězni bylo jiné, než jsem si představoval. Myslel jsem si, že budou vypadat drsně a nepřístupně. Když jsem ale viděl první skupinu vězňů, kteří přišli do místnosti, řekl jsem si, že to jsou úplní sympaťáci. Prostě lidi, se kterými bych i zašel na pivo, nebo aspoň prohodil pár slov. Od té doby mě strach opustil. Silným zážitkem byla také návštěva vězňů v oddělení doživotí. Setkání s člověkem, na pohled stejně starým jako já, ve mně zanechalo uvědomění si ceny svobody.

Vojta: Nejsilnějším zážitkem pro mě bylo setkání těmi, kteří byli ve vazbě. Viděl jsem tam kluky, kteří mohli být podobně staří jako já. Oni před sebou měli trest ve vězení a zmařené sny a já jsem tam jel jen s partou kámošů zahrát na baskytaru a večer se zase šťastný vracel domů. Koukali jsme se na sebe a já jsem přemýšlel nad tím, že můžou být vlastně stejný jako já. Jen já jsem měl štěstí a vyrostl v jiných podmínkách. To je to, co si z této zkušenosti odnáším. Vděčnost za všechno, co jsem předtím bral jako samozřejmost. 

Martinka: Když jsme se rozhodly pro hraní ve věznici, netušila jsem, co čekat, nevěděla jsem, do čeho jdu. Nejsilnější zážitek byl hned, jak vězni začali vcházet do místnosti, kde jsme hráli. Měla jsem trochu strach. Když jsem se však zadívala do obličejů mužů, necítila jsem nějakou zášť nebo opovržení. Spíš naopak. Vypadali jako sympaťáci, co si přišli poslechnout partu lidí, kteří mají rádi hudbu. Neuměla jsem si ani představit, že by někdo z nich mohl udělat něco špatného. Od té chvíle jsem si řekla - jsou to jen lidi, stejní, jako jsme my. Možná udělali něco špatného, ale nejsem tady od toho, abych je soudila. Všichni jsme ze stejné planety a dýcháme stejný vzduch. Po koncertu nám Michal řekl, že víc jak polovina vězňů neměla v dětství dobré podmínky pro život. Že spoustě z nich bylo ubližováno. Zaujalo mě, že hodně z nich se nemá po propuštění z věznice kam vrátit, nebo nedokáží žít „normálně“, a proto se raději do vězení vracejí… Zalil mě pocit soucitu, lítosti a i pochopení. Dojalo mě, když jsem viděla, jak někteří utírají slzy a říkala jsem si, co se jim teď asi honí v hlavě. Z čeho jsem potom měla obavu bylo, jestli se jim naše hudba líbí. Zdali je osloví a něco jim předá (můj běžný strach, který mám před každým koncertem). Potěšilo mě, když se nás jeden muž ptal, jak se jmenujeme, aby si nás jeho dcera mohla vyhledat na YouTube. Na konci koncertu jsme viděli úsměvy na tvářích vězňů a vděčné pohledy.

Marta: Nedá se říct, co bylo nejsilnější. Ale asi jo! Já mám stále silněji v hlavě takové tajné přání udělat víkend/den pro ženy s našimi písněmi, zpívat je společně a společně se vzájemně povzbudit ve svém prožívání, ženství, kreativitě. A obzvlášť s tím mám spojenou píseň Z hor, kde jsou slova „Víš, Ty už horou dávno jsi, co v sobě pramen ukrývá, stromem, co tančí na lesy…“ A jak jsme tam tak stáli a začínali hrát, za skupinou mužů přicházela menší skupina žen, jak jsem už jsem popisovala. Jedna měla nádherné vlasy. Všechny ty ženy… nevypadaly, že by byly zlé, ale zdály se mi dost smutné. A já jsem tam stála, zpívala o naději a „Víš darem jsi sám“ a „Bude to dobré, protože dobrá jsi už“ a říkala jsem si, jak moc bych chtěla, aby se jich to dotklo, aby mohly zažít, že jsou krásné a dobré… A jaký je to zázrak, že já stojím na této straně místnosti. A že ony (by) možná taky chtěly! Čím jsem si zasloužila, že můžu zpívat a žít tím, co mě naplňuje, a čím si ony zasloužily, že jsou tam, vzadu, schoulené, některé brečící? Tohle ve mně silně zůstává doteď.