Jsme milované děti Boží. Fráze, kterou slýcháme a sami opakujeme. Je útěšná, posilující. Vyrovnává stres z požadavků, které na nás příslušnost ke křesťanství klade. Zákony Boží i církevní někdy bolestně omezují. Těžko by to člověk snášel, kdyby si nemohl říct „Bůh mě miluje.“ Ke své škodě to často dělá v oddělených situacích a nesnaží se obě skutečnosti vidět zároveň – pak totiž dávají o něco větší smysl. Obě.

Jan vyzývá lidi k pokání, k přípravě na příchod Pána. Křtí je v Jordánu na znamení jejich pokání. Lidé ho slyší a přicházejí – touží po změně ve světě a jsou ochotni změnit i sebe. A pak přijde někdo, kdo změnit nepotřebuje. Kdo nepotřebuje po ničem toužit. Změna je on. Možná v tu chvíli ještě necítí strach z toho, co ho čeká, ale rozhodně ví, že to nikdo neudělá za něj, že nestačí se jen včas přidat na správnou stranu. Z nějakého důvodu ho Otec neseslal na zem za zvuku polnic a obklopeného anděli s plamennými meči. Musel strávit devět měsíců v břiše ženy, narodit se v krvi a prožít poměrně stresující rané dětství při útěku z rodné země. Musel jíst a pít a chodit na záchod, pomáhat mámě nosit vodu a učit se u svého pěstouna v dílně. Možná mu občas nějací kluci z ulice nabančili, protože zaslechli pomluvy týkající se jeho původu nebo souvislosti s krveprolitím v Betlémě. O mudrcích, kteří ho přišli po narození pozdravit, možná v Nazaretě ani neslyšeli. A pokud slyšeli, pro malé kluky to mohla být příležitost k dalšímu sporu. Jediný, kdo teď prokazatelně ví, že Ježíš není jen obyčejný synek z tesařské dílny, je Marie. O zbylých postavách její generace už neslyšíme, dost možná už nejsou naživu. Nemáme ani žádné zmínky o tom, jestli byl Ježíš se svým příbuzným Janem v kontaktu, jestli Jan o jeho původu věděl, i když dnešní pasáž evangelia by na to ukazovala. Nicméně ostatní, kteří za Janem přišli, žádné informace o skrytě žijícím mesiáši nemají. Ty nemá ani Jan. Ten maximálně tuší, že Hospodin nějak zasáhl do Ježíšova příchodu na svět a může tedy předpokládat, že z toho ještě něco vyplyne.

A tak zdánlivě docela obyčejný mladý muž Ježíš přichází jako mnozí další k Jordánu. A Jan, vyzývající všechny k pokání a k usilovné práci na sobě, najednou protestuje. „Ty bys měl pokřtít mě, ty bys měl mě vyzývat k pokání a nápravě. Já po tobě přece nic chtít nemůžu.“ A Ježíš, který si jako malý hrál v blátě a jako velký trávil své dny nošením trámů a podáváním hřebíků, říká „Je to třeba. I když si myslíš, že je to zbytečné, připusť, že je to třeba.“ A vejde do vody a podstoupí rituál, o kterém by mohl být klidně přesvědčen, že ho nepotřebuje, protože blíž Otci už být nemůže. Vždyť jsou jedno. Co k tomu může přidat dlaň vody a pár slov?

Jak často tenhle pocit známe! Jsme milované děti Boží. Víme to. Co nám ještě může ten unavený farář za pár desítek minut týdně říct? Většina slov se opakuje neděli co neděli, stékají po nás jako ta voda z řeky. Děláme tolik užitečného, cestou do kostela ztratíme spoustu času. A někdo tak vidí i samotný křest. Ano, uvěřil v Boha. Cítí se s ním spojen, rád čte Bibli, možná i další duchovní literaturu. Na co křest? Co ten mu může dát? Vždyť s Bohem může mluvit i bez křtu. Copak je Bůh tak malicherný, aby mu záleželo na nějakém obřadu? Jsme v jednadvacátém století, nepotřebujeme ani křty, ani uzavírání manželství. Umíme se dohodnout. Věříme si. Na co obřady, na co papíry s razítkem?

Když Ježíš vystoupil z vody, otevřelo se nebe a zazněl hlas „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení.“ Duch Boží na Ježíše sestoupil. Neříká se, jaký vliv to na Ježíše mělo, zda to potřeboval slyšet on, nebo lidé okolo. Ale stalo se to až po křtu, ne před ním. Kdyby křest nepodstoupil, ta důležitá slova by třeba nezazněla. A přitom Ježíš určitě netoužil po zásadním obratu ve svém životě, po odpuštění a větším spojení s Otcem. S Otcem je spojen dost. Ale potřebuje být spojen i s lidmi, tím, že nevynechá nic, co podstupují oni. Když už se narodil do kusu hadru, když byl kojen a jedl kaši a pil vodu ze studny, není důvod, proč by přeskakoval něco tak podstatného, jako je křest.

Ne, samozřejmě, my nejsme Pán Ježíš. Ale pokud rituál, který mu na první pohled nemohl nic dát, podstoupil on, těžko hledat důvody, proč bychom ho nemuseli podstoupit my. Jestli nám něco podstatného dá nebo ne, to nezjistíme, dokud to neuděláme. A stejně to platí o uzavírání manželství, účasti na mši a mnoha dalších rituálech, u kterých můžeme mít pocit, že už nemohou nic přidat k tomu, jak krásně to máme v sobě srovnáno. A stejně jako u Ježíše – je to také znamení pro ty okolo. Do našeho nitra nikdo nevidí, a jiný způsob, jak dát lidem najevo, že máme s Hospodinem fungující vztah a respektujeme řád, který tu ustanovil, než účast na těchto rituálech, nemáme. I kdybychom doopravdy už sami nemohli nic získat, můžeme leccos pokazit mezi Hospodinem a druhými. Leckdo dnes říká, že každý má k Bohu svou vlastní cestu. Ale Hospodin to tak jednoznačně netvrdí. Ten říká, co máme dělat my všichni. Naděje, že i boční cesty vedou k Bohu, je dobrá, pokud jí hasíme svou touhu soudit druhého, ne tehdy, když omlouváme vlastní lenost. Ježíš kvůli nám udělal něco, co nedávalo smysl ani tomu, kdo obřad vykonával. Opravdu si myslíme, že to máme s Hospodinem nastavené lépe než on?

Svátek Křtu Páně

1. ČTENÍ Iz 42, 1-4. 6-7
Hle, můj Služebník, v němž jsem si zalíbil.
Čtení z knihy proroka Izaiáše.
Toto praví Hospodin:
   "Hle, můj Služebník, kterého podporuji, můj vyvolený, v němž jsem si zalíbil. Vložil jsem na něj svého ducha, národům přinese právo. Nebude křičet, nebude hlučet, nedá se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí, věrně bude ohlašovat právo. Nezeslábne, nezmalátní, dokud nezaloží na zemi právo.
   Na jeho nauku čekají daleké kraje. Já, Hospodin, jsem tě povolal s láskou, vzal jsem tě za ruku, chránil jsem tě a ustanovil tě prostředníkem smlouvy lidu a světlem národů, abys otevřel oči slepým, abys vyvedl vězně ze žaláře a z věznice ty, kteří bydlí ve tmách."

Žl 29 (28), 1-2. 3ac-4. 3b+9b-10 Odp.: 11b
Odp.: Hospodin dá požehnání a pokoj svému lidu.

Vzdejte Hospodinu, Boží synové, vzdejte Hospodinu slávu a moc, vzdejte Hospodinu slávu hodnou jeho jména, v posvátném rouchu se klaňte Hospodinu!
Odp.
Hospodinův hlas nad vodami! Hospodin nad spoustami vod! Hlas Hospodinův, jak je mocný, hlas Hospodinův, jak je velkolepý!
Odp.
Vznešený Bůh zaburácel hromem, v jeho chrámu volají všichni: "Sláva!" Hospodin trůnil nad potopou, Hospodin jako král bude trůnit věčně.
Odp.

2. ČTENÍ Sk 10, 34-38
Bůh ho pomazal Duchem svatým.

Čtení ze Skutků apoštolů.
Petr se ujal slova a promluvil:
    "Ted' opravdu chápu, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě že je mu milý ten, kdo se ho bojí a dělá, co je správné.
   Izraelitům poslal své slovo, když dal hlásat radostnou zvěst, že nastává pokoj skrze Ježíše Krista. Ten je Pánem nade všemi. Vy víte, co se po křtu, který hlásal Jan, událo nejdříve v Galileji a potom po celém Judsku: Jak Bůh pomazal Duchem svatým a mocí Ježíše z Nazareta, jak on všude procházel, prokazoval dobrodiní, a protože Bůh byl s ním, uzdravoval všechny, které opanoval ďábel."

EVANGELIUM Mt 3, 13-17
Jakmile byl Ježíš pokřtěn, viděl Ducha Božího, jak na něj sestupuje.

Slova svatého evangelia podle Matouše.
Ježíš přišel z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. Ale on se bránil a říkal: "Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty přicházíš ke mně?"
   Ježíš mu však na to řekl: "Nech tak nyní, neboť je třeba, abychom zcela splnili Boží vůli." I vyhověl mu.
   Jakmile byl Ježíš pokřtěn, vystoupil hned z vody. A hle otevřelo se nebe a viděl Ducha Božího jako holubici, jak se snáší a sestupuje na něj. A z nebe se ozval hlas: "To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení."