Vzpomínáme na kardinála Františka Tomáška

Komunistický režim, nesvoboda, pracovní tábory a zakázané projevy duchovního života, to je pro mnohé z nás daleká minulost, která už pomalu ztrácí i svoje obrysy a my zapomínáme na historii, kterou naše země prošla. Je ale důležité nezapomenout a to především na ty lidi, kteří bojovali za svobodu, a kteří mají svůj podíl na tom, jak vypadá v tom dobrém naše zem nyní. Jedním z těchto osobností je kardinál František Tomášek, u kterého si budeme ve čtvrtek 4. srpna připomínat třicet let od jeho úmrtí. Pojďme nyní zavzpomínat na jeho život společně s lidmi, kteří ho znali. 

Zdroj: iRozhlas.cz

O životě Františka Tomáška

Kardinál František Tomášek se narodil 30. června roku 1899 v moravské Studénce rodičům Františkovi a Zdence. Od dětství byl vychováván pouze matkou, protože otec mu brzy, v jeho sedmi letech, zemřel. Jako student se vzdělával na Slovanském gymnáziu v Olomouci; v témže městě pokračoval ve studiích na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě. Knězem se chtěl stát proto, že chtěl pomáhat lidem. Prvně přemýšlel o lékařském povolání, ale to následně přehodnotil, protože „i lékař jednou zemře a s jeho smrtí končí i jeho služba lidem. Kněz, na rozdíl od lékaře, slouží lidem s výhledem na věčný život”. Kněžský slib složil Tomášek 5. července 1922 v olomoucké katedrále a kněžské svěcení mu udělil tehdejší olomoucký arcibiskup Antonín Cyril Stojan. 

Svou kněžskou službu nejprve započal v Olomouci u sv. Mořice a o pět let později byl poslán do Kelče u Hranic na Moravě. V roce 1934 nastoupil na olomouckou bohosloveckou fakultu jako asistent pedagogiky a katechetiky a o čtyři roky později zde obhájil i doktorát z teologie. V době okupace, kdy byly uzavřeny vysoké školy, vyučoval Tomášek náboženství na měšťanské škole a také se stal školským inspektorem na národních a středních školách v šesti moravských okresech. Po ukončení druhé světové války se Tomášek vrátil na olomouckou fakultu. 

V roce 1949, kdy docházelo ke stále intenzivnější perzekuci katolické církve, byl Tomášek tajně vysvěcen arcibiskupem J. Matochou na světícího biskupa olomouckého. Při svěcení si zvolil heslo „Laxabo rete – Rozprostřu sítě“. Poté ho internovali v pracovním táboře v Želivi. Po propuštění se stal administrátorem v Moravské Huzové u Olomouce. Zde nastává chvíle, kdy se Tomášek začíná zapisovat mezi významné osobnosti církve.

Zdroj: Město Studénka

Hrdina českých dějin

Když v roce 1958 zemřel Pius XII., na jeho místo nastoupil stařičký Jan XXIII. Po jeho nástupu a několikaletém přípravném období byl zahájen v pořadí druhý vatikánský koncil, a to 11. října 1962. Byli na něj pozváni biskupové z celého světa, včetně komunistických zemí, tedy i z Československa. Všichni naši biskupové byli ale uvězněni nebo v internaci. Pouze Tomášek a Kajetán Matoušek duchovně působili. Nakonec souhlas obdržel pouze Tomášek a odjel do Říma. Tomášek se těšil z důvěry-nedůvěry státních orgánů, z druhé strany očekával spíše nedůvěru ve Vatikánu. Svými slovy ale Tomášek zaujal a nakonec se vrátil do své vlasti jako apoštolský administrátor pražský.

Komunisté s Tomáškem na takové duchovní pozici souhlasili a domnívali se, že nalezli někoho, s kým bude možné manipulovat, kdo se stane účinným nástrojem k prosazování církevněpolitických cílů vlády a komunistické strany. V tomto ohledu se ale přepočítali. Tomášek ve své mírnosti a dobrotě chtěl docházet ke kompromisům s vládou a nechtěl nijak zvlášť dráždit komunisty, ale po čase zjistil, že i tyto kopromisy mají své hranice. Lidé kolem něho říkali, že dostával nový dech a den ode dne byl statečnější a odvážnější. 

V roce 1977 se stal kardinálem, o rok později uveden do úřadu 34. pražského arcibiskupa a primase českého. O rok později byl na konkláve, na níž zvolili nového papeže Karola Wojtylu – Jana Pavla II., a v osmdesátých letech stále otevřeněji vystupoval proti komunistické diktatuře a na obranu lidských práv.

František Tomášek se zasloužil o svatořečení Anežky České, kterou kanonizoval Svatý otec Jan Pavel II., a toho samého roku, tedy 1989, hájil Tomášek za církev obnovu demokracie v Československu. K Pánu odešel  4. srpna 1992 v Praze. Jeho ostatky jsou uloženy v pražské katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha.

Vzpomínky blízkých

Biskup Dominik Duka a jeho vzpomínka na osmdesátá léta

„Kardinál Tomášek byl na počátku osmdesátých let vystaven velkým tlakům na odstoupení. Dokonce i z řad některých věřících, kteří v něm viděli brzdu pro dohodu mezi církví a komunistickým státem. Kardinál Tomášek byl vyčerpaný neustálými útoky i zdravotní indispozicí a byl už připraven své sídlo opustit. Šel jsem za ním nahoru do arcibiskupského paláce a v dlouhém rozhovoru jsem ho žádal o jedno – vyslovil jsem přání mnoha, že z tohoto paláce nemůže odejít, že může být jedině odnešen.“

Kněz Jan Machač, který byl léta jeho personálním referentem, vykresluje Tomáška

„Kardinál Tomášek byl laskavý, dovedl každého přijmout, pro každého měl otevřené srdce a povzbuzující slovo. Měl rád maminku a měl rád lidi. Byl to skutečně otec a byl to opravdu biskup.“ 

Vzpomínka sestřenice Jany Ottové

„On moc nedával najevo své city, ale bylo poznat, že byl dojat, když jsem za ním přijela na návštěvu. Při odchodu mne doprovodil po schodech až dolů a ještě jsme si chvíli vyprávěli. Pak za mnou vyšla sestra Petronia, která byla celý život u něj, a říká: Prosím vás, řekněte mi, kdo vy jste? Protože naposled pan kardinál doprovodil po schodech až dolů Matku Terezu.“ 

Vzpomínka Jana Sokola z knihy Kardinál Tomášek, Generál bez vojska

“Později v arcibiskupském paláci, kde ještě dlouho biskupova maminka hospodařila jako na faře, jsem si pokaždé lámal hlavu, jak si ten sice vzdělaný profesor a životem i vězením zkušený člověk, ale přece jen bytostí venkovský farář, dokáže poradit s tím, co ho čeká. Zpočátku byl osamělý v cizím paláci a v cizím velkém městě, se všemi běžnými starostmi o velkou diecézi v nouzi, s obyčejnými i záludnějšími konflikty i s tlakem režimu, který ani tehdy kolem roku 1968 nepřestal úplně, a brzy se soustředil právě na jeho osobu. Kolikrát se mi zdálo, že to musí být nad jeho síly, a on sám nejednou vzpomínal na klidnější léta v semináři a na faře. A pak začalo něco, co nikdo nečekal. Mezi šikanami a úskoky režimu i ,mírových‘ kněží, kteří se s ním víc a víc zaplétali a snažili se nebýt v tom sami, biskup Tomášek nabral něco jako ,druhý dech‘. Zůstal tím, čím byl, ale od krize ke krizi byl pokaždé o kus statečnější, odvážnější, větší. Na životě, který by byl naplněný a hodný úcty, i kdyby byl skončil na huzovské faře, vyrostl ještě jeden nový život arcibiskupa a kardinála – a to ve věku, kdy většina lidí už jen vzpomíná a uzavírá. Pro ty, kdo kardinála Tomáška znali, tohle zůstane jedním ze zázraků, které jsme mohli vidět na vlastní oči.“

Zdroje:

BORGULOVÁ, Milena. Patnáctileté výročí smrti kardinála Tomáška. Katolický týdeník. 2007. Dostupné zde: https://www.katyd.cz/clanky/patnactilete-vyroci-smrti-kardinala-tomaska.html

HARTMANN, Jan, Bohumil SVOBODA a Václav VAŠKO. Kardinál Tomášek: generál bez vojska--?. Vyd. 2., rozš. Praha: Vyšehrad, 2003. ISBN 80-7021-492-9.

HOUDKOVÁ, Lucie. František kardinál Tomášek a jeho přínos církvi v době komunismu. Plzeň. 2019. Dostupné zde: https://dspace5.zcu.cz/bitstream/11025/40853/1/BP_Houdkova%20Lucie.pdf

PAVELEK, Ivan. Lidé vzpomínali na slavného rodáka. Novojičínský deník. 2019. Dostupné zde: https://novojicinsky.denik.cz/zpravy_region/lide-vzpominali-na-slavneho-rodaka-20190501.html

Vzpomínky na kardinála Tomáška. Česká biskupská konference. 2007. Dostupné zde: https://www.cirkev.cz/archiv/070712-vzpominky-na-kardinala-tomaska

Zobrazeno 188×
komentáře
Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.