Lukáš Novák: Uvrhnout oheň na zemi

Myslím si, že dnešní úryvek evangelia patří mezi ty, ze kterých je většina dnešních křesťanů tak trochu nesvá: znervózňuje nás způsobem, jímž to například Pavlova „velepíseň lásky“ (1 Kor 13,1–13) rozhodně nečiní. Čteme-li Pavlovou chválu lásky, odkládáme, tak říkajíc, veškerou ostražitost: ano, tady k nám hovoří Bůh o božských věcech, máme se do textu ponořit, vstřebávat ho plnými doušky, nechat se nadchnout či dojmout – a automaticky máme za to, že čím lépe se nám to podaří, tím jsme zbožnější.

Zdroj: vedator.org

Představme si, že bychom se ve vztahu k tomuto Pavlovu textu přistihli u myšlenek typu „ale to se asi nesmí brát tak doslova – kdyby se někdo např. nechal upálit (resp. „pro druhého do ohně skočil“, jak zní liturgický překlad), tak i kdyby neměl lásku, snad by to byla aspoň nějaká zásluha, ne? Anebo: láska prý všechno omlouvá, všemu věří – takže když se manžel několikrát za týden zpije do němoty, a pak se bude vždy s pláčem omlouvat a zapřísahat, že to už bylo naposled, musím mu pokaždé věřit a pokaždé ho omluvit, jinak ho nemám dost ráda?

Mám za to, že většina křesťanů by podobné námitky proti této oblíbené pasáži pokládala za zlomyslné chytání za slovo a že za normálních okolností by nikoho ani nenapadlo takto uvažovat. U tohoto textu jsme zkrátka tak říkajíc a priori na jeho straně, a i když třeba přesně nevíme, jak bychom vlastně na podobné námitky odpověděli, neznepokojuje nás to, automaticky jsme si jisti, že nějak odpovědět samozřejmě jde – nechcete přece zpochybňovat Boží Slovo!?

A zdá se mi, že u dnešní pasáže je to úplně jinak. V tomto případě je naopak výstraha „pozor, nesmí se to samozřejmě brát příliš doslova!“ tím, co nám straší v hlavě a priori, a k textu přistupujeme s automatickými obavami, aby to někdo tak doslova nebral (a nechtěl třeba na tomto základě obhajovat náboženské války, nebo dokonce, Bůh uchovej, snahu o obracení nekatolíků na katolickou víru!). Je to typický příklad pasáže, na kterou se káže stylem: „Co tím chce Pán Ježíš říct? Samozřejmě že ne … (a tady přijde ta ‚příliš doslovná‘ interpretace)“. Vymýšlí se (a to už od starověku) různé zbožné výklady: onen „oheň uvržený na zemi“, to není žádná válečná vřava, to je oheň Ducha svatého, a tak podobně.

Na co tady chci poukázat? Na náš sklon „vědět“ vlastně už předem, co je zbožné, správné, křesťanské, co by Písmo mělo říkat, a teprve na základě tohoto apriorního předporozumění interpretovat to, co Písmo říká skutečně.

Nechci ovšem tvrdit, že je to úplně špatně. Jak říká svatý Tomáš Akvinský, milost nenahrazuje přirozenost, nýbrž předpokládá ji a zdokonaluje. Není to tedy tak, že bychom ve své mravní soudnosti byli zcela odkázáni na Zjevení, ani to není tak, že bychom Zjevení neměli přijímat rozumovým způsobem – tedy nikoliv zcela slepě. Je svým způsobem zcela přirozené, že dokonalou lásku, tak, jak ji vykreslil sv. Pavel, vnímáme spontánně jako dobro, kdežto „oheň uvržený na zem“, rozkol v rodinách a tak dále jako zlo; a že jsme tedy přirozeně disponováni automaticky souhlasit, když sv. Pavel doporučuje to první, ale zaráží nás, když Pán Ježíš touží po tom druhém.

Ovšem k tomu je třeba cosi velmi důležitého dodat. Lidská přirozenost, o které tu hovoříme, a k níž patří i naše schopnost přirozeně rozlišovat dobro a zlo, pravdu a omyl, je přirozenost poraněná prvotním hříchem. Nikoliv zcela zničená a pokažená – náš rozum není „ďáblova děvka“, jak tvrdil Luther, a naše vůle je schopna přirozeně chtít dobro i bez pomoci Boží milosti –, ale přece jen vážně poškozená. Poškozená natolik, že je sice stále zaměřena k lidskému dobru a dokonce je schopna ho na přirozené rovině dosahovat, nedokáže však vlastními silami dosáhnout dobra nadpřirozeného, tedy spásy. Jak zní jedna ze základních pravd křesťanské víry, „Boží milosti je ke spáse nevyhnutelně třeba“.

Jsme jako člověk, který spadl do hluboké propasti. Pořád ví, kudy se zhruba leze ven, a ví, že snažit se sestupovat ještě hlouběji nemá smysl (i kdyby to třeba vypadalo, že tam jsou sluje s poklady). Dokonce by zvládnul kousek sám vyšplhat – ale rozhodně ne až nahoru, protože si pádem zlomil ruku. Je tedy odkázaný na lano (Boží milost), hozené shora. Pokud se ho chytí, Bůh ho vytáhne – ale musí se aspoň jednou rukou držet, a ne se snažit sám šátrat po skále a hledat chyty (ačkoliv nohama se může odrážet a stoupání hodně urychlit).

Se svými vlastními silami si tedy ke spáse nevystačíme – a to nejen pokud jde o chtění dobra, ale často také pokud jde o jeho poznání. A proto je tady nadpřirozená pomoc: Zjevení. Samozřejmě: musíme být nejprve schopni spolehlivě rozpoznat, že přichází opravdu od Boha, že hozené lano opravdu vede správným směrem ven z propasti (tj. že máme věřit Evangeliu, a ne Bhagavadgítě, Tripitace nebo Knize Mormon). Ale jakmile si to ujasníme, byli bychom pošetilí, kdybychom se zdráhali uposlechnout pokynů toho, kdo za to lano tahá, jen proto, že se nám zdá, že jinudy by se to tahalo lépe, že jícen propasti je příliš úzký a my se cestou hrozně odřeme a tak podobně. Boží milost je proto milostí, že není transparentní pro naše přirozené schopnosti, že je přesahuje. Zespodu nevidíme, jak to vypadá za tím převisem, nevidíme, že v tom širokém, pohodlném komíně číhá několik uvolněných kamenů, jen jen se na nás sesypat, netušíme, že si musíme pospíšit (a ne si „nejdřív chvilku odpočinout“), protože dole se hromadí jedovatý plyn. A proto bychom měli – je nanejvýš rozumné, abychom to udělali – své vlastní rozumy v této situaci tak trochu „uzávorkovat“ a zkrátka dělat, co se nám řekne.

Nejsem biblista a nechci se pouštět do detailního výkladu onoho dnešního evangelia – které je opravdu obtížné. Ostatně, k důvěře v ono lano vedoucí vzhůru patří i to, že nemusíme všemu hned rozumět. Šlo mi totiž především právě o tuto důvěru – důvěru v Boha, důvěru v to, že jeho Slovo sice potřebuje výklad (od toho je tu Kristem ustanovený učitelský úřad Církve), ale nepotřebuje žádnou „redakci“, „update“, „odstranění nánosů“, „převedení do dnešního jazyka“ nebo něco takového. Důvěřujme Bohu, že k nám přichází přesně tak, jak si Bůh přeje, aby k nám přicházelo – a snažme se prostě naslouhat. Pokud to budeme dělat poctivě a pokud Bůh bude chtít (věda, že je to pro nás propsěšné), porozumíme.

Abych však nebyl nařčen z alibismu, rád bych přece jen alespoň něco konkrétního k té dnešní pasáži řekl. Ale začnu opět oklikou. Hovořili jsme o dobru a zlu; v etice se však rozlišují dva druhy dobra a zla: dobro a zlo fyzické, a dobro a zlo mravní. Fyzické dobro je, zhruba řečeno, cokoliv, co je v nějakém ohledu žádoucí, a fyzické zlo je jeho opakem či nedostatkem. Fyzická dobra jsou tedy věci jako zdraví, vzdělání, bohatství, dobrý oběd, fungující vysavač, fungující stát, fungující rodina a tak dále; fyzické zlo je pak třeba rakovina, chudoba, porucha vysavače, tornádo na Moravě, výbuch sopky, výbuch bomby. Naproti tomu mravní dobro je vlastností lidského jednání, svobodného mravního skutku, jeho podstatou je soulad skutku s mravním zákonem; a mravní zlo spočívá analogicky v odporování mravnímu zákonu.

Všechny etické teorie (tedy teorie o tom, v čem spočívá mravní zlo a mravní dobro) pak můžeme rozdělit na dvě velké skupiny.

Na jedné straně stojí teorie, podle nichž je mravní dobro a zlo jakousi funkcí dobra a zla fyzického: velmi zhruba řečeno, jsou to teorie, které říkají, že jednání je natolik mravně dobré či zlé, nakolik se jím dosahuje fyzického dobra nebo zla (a pak existují různé návrhy, jak tuto míru fyzického dobra a zla měřit a posuzovat, ale to už nechme stranou). Tyto teorie se obecně nazývají konsekvencialistické, neboť spatřují mravní hodnotu skutku v jeho kosekvencích.

Proti nim stojí skupina teorií, která zmíněnou základní tezi konsekvencialismu odmítá. Odmítá, že by mravní hodnota skutku byla takto přímočaře odvozena od fyzického dobra či zla, které je jeho výsledkem (nebo zamýšleným výsledkem), a naopak tvrdí, že mravní povaha skutku je nějak dána jeho vlastní, vnitřní povahou, tj. vnitřní povahou svobodně zvoleného způsobu jednání.

Konsekvencialistické teorie můžeme rozeznat od ne-konsekvencialistických podle jednoduchého testu. Z konsekvencialismu bezprostředně vyplývá platnost principu účel světí prostředky. Pokud je totiž mravní hodnota skutku dána výlučně bilancí (zamýšleného či způsobeného) fyzického dobra a zla, pak jakékoliv jednání bude ospravedlnitelné dostatečně dobrým účelem. Například – pokud bychom mohli odvrátit smrt sta lidí zastřelením jednoho nevinného člověka (představme si např. takový požadavek vyděrače, který drží stovku rukojmích), měli bychom tak učinit – neboť sto mrtvých nevinných lidí je horší fyzické zlo než jeden mrtvý nevinný člověk.

Odpůrci konsekvencialismu by naopak typicky tvrdili, že zabití nevinného člověka je svojí povahou mravně zlé, a proto bez ohledu na to, jak velkého fyzického dobra bychom tímto skutkem mohli dosáhnout nebo jak velkému fyzickému zlu bychom zabránili, nesmíme tak jednat. Sebelepší účel nemůže posvětit jednání, které je vnitřně mravně zlé. Přijímat konsekvencialismus tedy znamená přijímat princip účel světí prostředky, kdežto odmítat konsekvencialismus znamená uznávat existenci vnitřně zlých skutků, tj. skutků, které nelze nikdy a nijak ospravedlnit.

Křesťanská (resp. katolická) etika se vždy jasně vyslovovala proti konsekvencialismu (v poslední době pregnantně v encyklice Jana Pavla II. Veritatis splendor). V současné době je však konsekvencialistické chápání morálky velmi rozšířené, a to bohužel i mezi křesťany: je to zřetelně vidět např. na způsobu hodnocení války na Ukrajině. To, co přihlížející evropské národy především děsí, je míra fyzického zla: počítají se oběti a zranění, materiální škody a tak dále; a největším strašákem je pak fyzické zlo nejvyššího kalibru – jaderná válka. Pokud někdo uvažuje nad mravní rovinou celé situace, bere to prostě tak, že ti, kdo za toto fyzické zlo „můžou“, jsou ti mravně zlí (a sice tím víc zlí, čím více zla působí). V této optice pak pochopitelně snadno zanikne – z ne-konsekvencialistického hlediska zcela zásadní – rozdíl mezi agresorem a napadeným, rozdíl mezi dvěma mravně zcela odlišnými typy jednání – totiž na jedné straně působení fyzického zla v nespravedlivém útoku, a na straně druhé působení fyzického zla v sebeobraně (a v obraně svých bližních); a nejvyšším mravním požadavkem se stává potřeba zabránit největšímu zlu, jadernému konfliktu.

A tím se dostávám zpět k dnešnímu evangeliu. Mám podezření, že je z něj dnešní člověk tolik nesvůj proto, že je příliš fixován na fyzické zlo a ztrácí z očí rovinu hodnot ryze mravních. Fyzické zlo je v posledku to, co jej mravně pobuřuje, co pokládá za tragédii a katastrofu – a proto je pro něj neskousnutelné slyšet Krista říkat, že něco takového přišel uvrhnout na svět. Možná, že by se nám při četbě této perikopy poněkud ulevilo, kdybychom si uvědomili, že jeden jediný hřích, jeden jediný mravně zlý skutek, je horší než veškeré fyzické zlo světa. Hříchem se vždy protivíme Bohu, a něco takového nelze nijak ospravedlnit. A Kristus nepřišel proto, aby nás – na tomto světě – osvobodil od fyzického zla. Přišel proto, aby nás osvobodil od hříchu a umožnil nám tak spásu. V tom, a pouze v tom, spočívá pokoj, který Kristus člověku nabízí.

Autorem textu je Lukáš Novák, autor blogu Ad altare Dei...

 

 


 

20. neděle v mezidobí

1. ČTENÍ Jer 38,4-6.8-10

Narodil jsem se, abych se hádal a přel s celým světem.

Čtení z knihy proroka Jeremiáše.

   Úředníci řekli králi: "Ať je zabit tento člověk, neboť oslabuje ruce bojujícího mužstva, které zůstalo v tomto městě, i ruce všeho lidu, když k nim mluví takové řeči, protože nehledá tento člověk blaho tohoto lidu, ale jeho neštěstí."

   Král Sidkijáh řekl: "Hle, je ve vašich rukou" - neboť král proti nim nic nezmohl. Vzali tedy Jeremiáše a uvrhli ho do cisterny královského prince Malkijáha, která byla ve vězeňském dvoře; spustili Jeremiáše po provazech do cisterny, ve které nebyla voda, ale jen bahno; a Jeremiáš zapadl do bláta.

   Etiopan Ebedmelech vyšel z královského paláce a řekl králi: "Můj pane, králi, tito muži se dopustili zlého činu vším, co spáchali proti proroku Jeremiášovi, když ho vsadili do cisterny. Umře v ní hladem, neboť v městě už není chléb."

   Tu rozkázal král Etiopanu Ebedmelechovi: "Vezmi s sebou odtud tři muže a vytáhni proroka z cisterny, dřív než umře." 2

Žl 40(39),2.3.4.18

Odp.: Hospodine, na pomoc mí pospěš!

Pevně jsem doufal v Hospodina, on se ke mně sklonil a vyslyšel mé volání.

Odp.

Vytáhl mě z podzemní jámy, z bahnitého kalu, na skálu postavil mé nohy, dodal síly mým krokům.

Odp.

Novou píseň vložil mi do úst, chvalozpěv našemu Bohu. Mnozí to uvidí a nabudou úcty, budou doufat v Hospodina.

Odp.

Já jsem jen chudák a ubožák, ale Pán se o mě stará. Tys můj pomocník, můj zachránce: neprodlévej, můj Bože!

Odp.

2. ČTENÍ Žd 12,1-4

Vytrvale běžme o závod, který je nám určen.

Čtení z listu Židům.

Bratři!

   Nesmírné je množství těch, kteří se na nás dívají! Odhoďme proto všecko, co by nás mohlo zatěžovat, všecko, co by nás mohlo rozptylovat, a vytrvale běžme o závod, který je nám určen. Mějme oči upřeny na Ježíše: od něho naše víra pochází a on ji vede k dokonalosti. Místo radosti, která se mu nabízela, vzal na sebe kříž a nic nedbal na urážky; nyní sedí po pravé straně Božího trůnu.

   Myslete na toho, který snesl, když mu hříšní lidé prudce odporovali, abyste neumdlévali a vnitřně neochabovali, Vždyť jste v boji proti hříchu ještě nekladli odpor až do krve.

EVANGELIUM Lk 12,49-53

Nepřišel jsem dát mír, ale rozdělení.

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

Ježíš řekl svým učedníkům:

   "Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul! V křest mám být ponořen, a jak je mi úzko, než bude vykonán!

    Myslíte, že jsem přišel dát mír na zemi? Ne, říkám vám, ale rozdělení. Od nynějška totiž bude rozděleno pět lidí v jednom domě: tři proti dvěma a dva proti třem. Budou rozděleni otec proti synovi a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni."

Zobrazeno 549×
komentáře
spitfire

"Například – pokud bychom mohli odvrátit smrt sta lidí zastřelením jednoho nevinného člověka (představme si např. takový požadavek vyděrače, který drží stovku rukojmích), měli bychom tak učinit – neboť sto mrtvých nevinných lidí je horší fyzické zlo než jeden mrtvý nevinný člověk."

Rozhoduje ten kdo má zbraň.
Zbytek je od Nováka jenom okecávání:
(konsekvencionalista zabil toho jednoho, ale je mu tam "visí" pořád těch 100 rukojmích)

Zobrazit 1 komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.