Klára Konvalinová: Nevyhýbejte se krizím. Maraton taky nepoběžíte bez tréninku

Dva roky jsme nevěděli, jestli má smysl něco plánovat, každou chvíli nás doma zamknul lockdown nebo karanténa. Letos v létě už to vypadá, že jsme se vrátili k normálu, tábory se konají, cestovat můžeme bez omezení. Obličeje nám nezakrývají respirátory. Všechno ale není jako dřív. Nejen dospělí, ale i děti jsou unavené, trápí je věci, kterých si předtím nevšímaly. Ať už jsme mládež, vedoucí nebo rodiče, neměli bychom situaci podceňovat. Oslovili jsme proto sociální pracovnici a terapeutku Kláru Konvalinovou z Domu tří přání, aby nám poradila, na co si dát pozor, abychom situaci u sebe nebo u druhých zbytečně nezlehčovali. Když bolí duše, máme prý jednat stejně, jako když nás bolí zub: překonat strach a vyrazit za odborníkem.  

Zdroj: archiv Kláry Konvalinové.

Když na jaře roku 2020 začaly první lockdowny kvůli covidu, mluvilo se o velkém negativním vlivu na mládež. Tehdy ale byli i mladí, kteří takové změny uvítali: introverti, děti s problémy v kolektivu nebo třeba děti, které hodně nerady brzo ráno vstávají. Později se ukázalo, že hodně problémů se objevilo až poté, co omezující opatření kvůli covidu zmizela. Najednou se mnoho dětí a mladých lidí cítí nejistých a řeší to všelijak. Čím si to vysvětlujete?

Asi to známe tak trochu všichni: ve chvílích, kdy se v našem životě děje něco náročného, napneme všechny síly, zatneme zuby a fungujeme. Emoce jdou stranou, důležité je přežít. Ve chvíli, kdy stres opadne, pak najednou ucítíme, jak moc jsme jeli na dluh, jak moc jsme unavení, vyčerpaní, naše tělo i duše „sčítají rány“. A teprve tehdy si můžeme dovolit situaci prožít i se všemi emocemi. A u dětí to samozřejmě platí také – rodiče často říkají: „vždyť už je to za námi, tak jak je možné, že se teď s naším dítětem něco děje?“

A o vlivu lockdownů už bylo napsáno hodně. Chci ale upozornit na jednu skutečnost: to, co dětem, a zejména těm dospívajícím, chybělo, byli vrstevníci. A to ne proto, že nebylo s kým se bavit a s kým chodit ven, ale zejména proto, že v dospívání potřebujeme odezvu od ostatních vrstevníků; od rodičů nebo jiných dospělých už nám nestačí. Na jejím základě budujeme obraz sebe sama, posilujeme svou sebeúctu. Třeba jako dospívající potřebuju pochválit nejen od táty, že mi to sluší (Vlastně od něj je to tak trochu divný, ne? Vždyť on to řekne vždycky!) - ale když mě pochválí kámoška, nebo dokonce Petr z béčka, pak je to to ONO! Pak si teprve můžu věřit, že to tak opravdu je! V dospívání je kontakt s ostatními vrstevníky zkrátka základní vývojovou potřebou. A jak se ukázalo, online to nestačí.

V dospívání se také potřebujeme vůči rodičům vymezit, revidovat hodnoty, které nám předávali, a přijmout je nebo odmítnout sami za sebe. Osamostatňujeme se a připravujeme na dospělost, a to se těžko děje, když nemůžu opustit byt, kde jsou máma s tátou pořád se mnou. Nemůžu si vyzkoušet, jaké to je něco si vyřídit sám, chodit na brigádu, kde se ke mně chovají jinak, než jsem zvyklý… Tohle všechno je o tom, že potřebujeme najít nový vztah k sobě a novou podobu lásky ke svým rodičům.

A ještě bychom se možná mohli zamýšlet nad tím, co generace dnešních dospívajících zažila před všemi těmi turbulencemi. Co jsme jim předali my dospělí jako důležité pro život, jaká jsme je naučili ctít pravidla a hodnoty, co jsme je naučili o naplňování jejich potřeb, o možnosti chybovat a o touze po dokonalosti, co jsme je naučili o tom, jak snášet těžké situace… Nemyslím to teď nijak konfrontačně, i my dospělí jsme mohli nakládat jen s tím, co máme k dispozici. Věřím, že se ve výchově snažíme dělat to nejlepší, co umíme.

Může mít vliv na psychickou pohodu i časté očekávání okolí a možná i vlastní „Teď už nás nic neomezuje, nejsme v nebezpečí nákazy, všichni bychom se tedy měli cítit dobře“? Dokud jsme se navzájem litovali a obtíže očekávali, snášela se situace to lépe?

Určitě ano, prostě jsme moc neměli čas na oddech – ani dospělí, ani děti a mládež. I my dospělí jsme očekávali sami od sebe, že hned druhý den po ukončení všech omezení naskočíme na sto procent a ještě doženeme, co jsme zameškali. A totéž jsme očekávali od školáků a studentů.

Od středoškoláků jsme v ambulancích mohli slýchat: „Ve škole se snad zbláznili, musíme dohnat, co se nestihlo, a do toho nová látka.“ Jedna ze studentek střední školy vyprávěla, že přes den se učili novou látku a na odpoledne dostávali úkoly z učiva předchozího pololetí. Častá situace byla ta, že když zrovna děti nebyly v karanténě, psaly se každý den dva – tři testy, aby byly nějaké známky, než zase do karantény půjdou. Byly školy, kde rozumný ředitel alespoň omezil počet testů na den.

A nesmíme zapomenout na další vývoj situace: lockdown tu sice nemáme, ale mnoho lidí straší existenciální obavy ze současné ekonomické situace, mají strach z války, ze stavu přírody. A tohle všechno vnímají samozřejmě i děti.

Někdo má pocit, že nejlepší reakcí na rychlé, většinou nepříjemné změny v poslední době je vracet se co nejrychleji k původnímu stavu, k režimu, jaký ve škole nebo oddíle byl, ke stejnému chování k dětem. Je to dobrý přístup, nebo je lepší se smířit s tím, že situace už nikdy stejná nebude, děti po zkušenostech, které mají, už jsou také jiné, a je potřeba k nim tak i přistupovat? Které věci je dobré se snažit zachovat a v čem je naopak potřeba změna?

A copak my dospělí jsme stejní?

Naše životní zkušenosti nás formují, díky nim rosteme, posilujeme své dovednosti, učíme se novým strategiím, radujeme se z vítězství, smiřujeme se s chybami. Učíme se druhým odpustit a milovat je, anebo se učíme, jak druhé lidi opustit a rozloučit se s nimi. A každá takhle zkušenost zapadá jak sklíčko do mozaiky a vytváří pokaždé v něčem pozměněný obraz. Důležité je pokusit se o to, abychom se z každé třeba i těžké zkušenosti něčemu novému naučili a získali z ní nějaký zdroj pro život. Nemyslím tím, abychom vše těžké nalakovali na růžovo, ale abychom dokázali najít, v čem jsme teď jiní a co jsme se naučili.

Prošlou zkušeností samozřejmě můžeme být o něco křehčí, oslabení, takže můžeme citlivěji reagovat na něco, co bychom dřív ustáli na jedné noze. Asi je nyní více potřeba si všímat různých varovných signálů. Dospívajících s depresemi i úzkostmi přibylo, to, co bylo dříve spíše výjimečné, se dnes stává běžně. TO by měli mít na paměti vychovatelé, učitelé. Kdo z nich před časem věděl víc o sebepoškozování, začínajících poruchách příjmu potravy? A dnes si museli učitelé tohle všechno nastudovat a všímat si varovných signálů. 

Jak poznat, kdy jsme jen líní, rozmazlení, nároční, a měli bychom se zapřít a pokusit se to překonat, a kdy jsou naše nepříjemné pocity oprávněné a měli bychom naopak zvolnit, vyvázat se z nějakého úkolu, chvíli se soustředit na vlastní radost?

Dostáváme se k tomu, že každý z nás se ve své rodině naučil, jak se zachází s obtížemi. A poselství o tom pak předáváme svým dětem – „my rodiče jsme jen děti, které vyrostly“. A nemusíme o tom dětem říct ani slovo: pokud mě děti denně vidí naříkat nad nesnázemi života, pak nějaké rozhodnutí o problémech udělají vnitřně taky. V rodině také získáváme pravidla o tom, jak zacházet sama se sebou a kdy je ten správný čas (pokud vůbec takový někdy nastane), kdy si říct o pomoc. Každý z nás máme jinou odolnost vůči stresovým situacím a je nutné si uvědomit, že vyšší odolnost není ani zásluha ani známka toho, že jsme lepší lidi! I když často slyšíme, že říct o pomoc je pro slabochy. Naopak, někdy je velká odvaha a projev síly o pomoc zavolat.

Pokud zažíváme něco obtížného, naše pocity jsou vždy oprávněné – je to jen signál od nás pro nás, že se s námi něco děje. Náš vztek nebo strach se nás pravděpodobně snaží aktivizovat k nějaké obraně, náš smutek nás informuje o tom, že jsme něco ztratili…

A kdy bychom se měli soustředit na radost? Nejraději bych odpověděla, že kdykoliv je to možné. Aspoň jedna radost denně je to, co udělá náš život bohatší a nás vděčnější. Zkuste to, každý den najít jednu věc, ze které se můžete radovat. I kdyby to byla zdánlivá maličkost. Život přece není ani černý ani bílý, je barevný.

Mělo by nás varovat, když tohle nedokážeme vidět, když máme pocit, že nic k radosti tu pro nás není, když náš svět zešedl nebo zčernal a nedokážeme najít věci, na které bychom se těšili a které by nás dokázaly posílit a občerstvit. Měla by nás varovat nepohoda v těle – špatně, nebo naopak pořád spíme, nechutná nám, nebo bychom spořádali, co vidíme, nemáme energii na činnosti, které jsme doteď zvládali, máme nevysvětlitelné somatické potíže. Hranice mezi tím, že jde o „obyčejnou“ únavu z náročného programu, anebo nějaká nastupující obtíž, je velmi tenká.

A jaké konkrétní změny v chování můžeme pozorovat?

Někdy to může být patrné rychle - napadá mě příklad dívčiny, která až doposud studovala prestižní gymnázium s velmi dobrými výsledky, byla svědomitá, kromě školy zvládala sportovat, chodit na umělecké kroužky, pomáhala doma. Najednou kolem sebe začala mít šílený nepořádek, v jejím pokoji se kromě špinavého prádla kupily zbytky jídla. Dělalo jí velkou potíž vstávat do školy, často zaspala. Přestože měla stále poměrně dobré výsledky ve škole, začala mít problémy s absencemi. V takovém případě rodiče většinou zareagují rychle - sice je nenapadne, že by mohlo jít o „depku“, ale situace je mobilizuje.

Někdy ta změna může vypadat velmi pozitivně: čtrnáctiletá dívenka začala sportovat a zdravě jíst, vybírala si potraviny v bio kvalitě,  začala mamince pomáhat v kuchyni, starala se o jídlo pro rodinu  během víkendu. Začala pečovat o své okolí, uklízela, rovnala věci kolem sebe, úzkostlivě dbala na osobní hygienu. Koho by v tu chvíli napadlo, že jde o začínající anorexii?

Tohle jsou poměrně radikální změny chování. Jaké méně výrazné varovné signály máme sledovat u jiných? Jak poznat, že třeba naše svěřenkyně na skautském táboře není jen protivná nebo nespolupracující, ale potřebuje naši pomoc?

Můžeme si všímat přesně těch věcí, o kterých jsme si povídali před chvílí. Dospělí si můžou všimnout změn v chování, v návycích dítěte. I to, že je dítě protivné a nespolupracující, může znamenat, že ho něco trápí. Malé děti, ale i puberťáci dávají své potřeby najevo „zlobením“, vzdorem, „protivným“, ale  někdy i velmi rizikovým chováním. Deprese se může u dětí projevovat třeba častým pobýváním v online prostoru.

A jak už zaznělo, problémy mohou mít i děti, které se navenek chovají „vzorně“.

Ano, tohle je také důležité si uvědomit: projevy dětí, které mají potíže, nemusejí být vždy ve svém chování „problematické“! Tiché, vzorné děti mohly (ale samozřejmě nemusely!) zažít něco otřesného, nést si závažné trauma, mohou vnitřně prožívat velkou bouři, kterou navenek těžko poznáme.

Je důležité, aby dospělí zůstali všímaví a dokázali naslouchat a ptát se, co dítě opravdu potřebuje. Nezapomenu na větu jedné maminky, která říkala, že jí ve výchově pomohlo uvědomění, že „kecy a ksichty nevadí“ – tedy nebrat si osobně projevy chování puberťáka, ale spíš se ptát, co mi tím sděluje. Takže je fajn mít v zásobě otázky: co bys potřebovala, jak ti můžu pomoct, co teď vlastně chceš, můžu pro tebe něco udělat?

Mít ale taky na paměti, že zkrátka dítě může mít blbou náladu, je naštvané, nemá chuť na večeři, stýská se mu, nebo prostě jen vstalo špatnou nohou. Ne všechno je potřeba „léčit“. Je taky fajn hledat to, co funguje, v čem se dítěti daří… 

Co mohou udělat rodiče, aby krizím u svých dětí předešli? Každé dítě je jiné a každé potřebuje něco jiného, ale existují nějaká obecná pravidla, co dělat nebo co naopak nedělat?

Tohle je vždy ten nejtěžší úkol: dát radu, jak to udělat, abych to udělal dobře.

Jestli bych si mohla dovolit malou nadsázku, pak by rada číslo jedna byla: nepředcházet krizím. Krize je náročná, ale posilující, krize je příležitost, možnost. Jak má být mladý člověk odolný, když si nevyzkouší, kde jsou jeho limity a možnosti, když se nebude moci ohlédnout a říct si: bolelo to, ale zvládl jsem to, jsem na sebe hrdý! Maraton se taky neběží bez tréninku.

Ale v kontextu toho, o čem zde mluvíme: vnímat a naslouchat, snažit se porozumět. A nepodceňovat! Je jistě přirozené v první chvíli zareagovat pověstným „to přece nemůže být pravda“, ale pak je potřeba začít situaci řešit. Zkoušet, co by dítěti mohlo pomoci – víc se ptát než radit, nebo dát jasnou radu, naplánovat více společného času, nebo naplánovat méně společného času, podpořit, ocenit, nastavit hranice, nebo je povolit, sdílet, co v danou chvíli prožívám já, nebo ochránit dítě před mými věcmi, které ho mohou zatěžovat, nechat ho být víc dítětem, nebo k němu přistupovat jako k dospělému… A všímat si i toho, co není ten PROBLÉM. To všechno a mnoho dalšího je za větou, kterou jste řekla: každé dítě je jiné a potřebuje něco jiného. Jen pozor na to, že rodičovství není kvalifikace k psychoterapii, ale k lásce! Pokud se nedaří nastartovat žádoucí změny, je dobré nechat starost odborníkům. 

Pokud si myslíme, že situace vážná je, můžeme se obrátit na nějakého odborníka? V televizi pořád opakují, že dětští psychologové nejsou dostupní a dětští psychiatři nejsou snad vůbec. Čekací doba několika měsíců nebo částka za setkání převyšující tisíc korun může leckoho odradit, případně mu vyhledání pomoci úplně znemožnit. Existuje místo, kde člověk vždycky najde pomoc? A jak si může být jistý, že nezneužívá kapacitu, protože jeho problémy nejsou tak velké, aby pomoc odborníka vyžadovaly?

Je pravda, že dostupnost péče je teď problematická, nedostává se ani psychologů a terapeutů, ani dětských psychiatrů.

Pro první pomoc tu ale máme služby krizové pomoci. Ty umí rychle situaci ošetřit (po telefonu nebo chatu, ale také ambulantně) a mohou pomoci překonat dobu, než se dítě dostane do další péče.  Ambulantní krizovou pomoc provozuje Dům tří přání.

A určitě bych chtěla rodiče podpořit v tom, aby se na odborníky obraceli. Když dítě bolí zub, taky si neřekneme, že nebudeme zabírat zubaři jeho kapacitu… Je lepší se dozvědět, že to, co dítěti je, není vážné, než situaci podcenit a nechat zajít někam, kde už je pomoc obtížná. 

 Mám teď také velmi dobrou zkušenost s tím, že pokud některý z odborníků kapacitu pro dítě nemá, pomáhá aktivně nasměrovat někam jinam.  

Působíte ve zmíněném  Domě tří přání, z jejichž stránek má člověk pocit, že pomoc je dostupná ve velké šíři a zadarmo. Kapacita je ale omezená a dětí, které by pomoc potřebovaly, je hodně. Jak snadné je se k vám dostat?

Dům tří přání nabízí své služby v pěti centrech: Dům Přemysla Pittra pro děti poskytuje právě výše zmíněnou krizovou pomoc (ambulantní i pobytovou), Centrum pro děti Mezipatro doprovází děti v obtížných situacích a pomáhá jim poznat sama sebe a prožívat zdravé vztahy, Centrum Horizont se zabývá rodinnou terapií, Centrum Delta pomáhá dětem převážně tím, že podporuje jejich rodiče ve zvládání konfliktů a Centrum duševního zdraví nabízí multidisciplinární péči pro děti ohrožené duševním onemocněním. Kapacita bývá poměrně naplněná, ale vždy stojí za to zvednout telefon a zjistit, jaké jsou stávající možnosti. Snažíme se být dostupní, jak jen je to možné.

V jakých případech je možné, aby u vás dítě našlo útočiště? Dokážu si představit, že mnoho mladých by si docela rádo šlo na týden dva „lehnout“ někam mimo domov a soustředilo se na své problémy, ale to by takový dům musel být na každém rohu. Pro koho je tato pomoc určena a kdo rozhoduje o tom, že u vás konkrétní dítě může pár dní či týdnů zůstat?

Asi narážíte na úplně novou službu krizových lůžek v Domě Přemysla Pittra, kterou teď o prázdninách otevíráme. Je určena mladým od dvanácti do osmnácti let, kteří prožívají akutní krizi, vlastními silami nebo za pomoci své rodiny už to nezvládají řešit a pobyt v jejich přirozeném prostředí zkrátka už není únosný. Také se na nás obracejí děti po hospitalizaci na psychiatrii, které už jsou zdravotně v pořádku, ale potřebovaly by sebe a svou rodinu připravit na návrat domů. Pracovníci pak pracují nejen s dítětem, ale i s jeho blízkými - to je naše podmínka - a snaží se pomoci rodině proměnit celou situaci tak, aby byla pro všechny zvládnutelná a aby rodiče dokázali své dítě co nejlépe podpořit. Dítě u nás může pobývat maximálně jeden měsíc. Pobyt v „Domečku“ ale v žádném případě není náhradou hospitalizace - nejsme zdravotní, ale sociální služba. Pro pobyt je rozhodující to, zda máme místo a jestli s pobytem souhlasí dítě samo i jeho rodina.

Mnoho rodičů se možná bojí vyhledat pro dítě odbornou pomoc, protože se obávají, že k nim okamžitě přijde OSPOD a do plnoletosti dítěte budou pod dozorem sociálky. Jsou takové obavy oprávněné? Je možné vyhledat pomoc, aniž by člověk toto riskoval? A kdy se vyplatí se smířit třeba i s dohledem odborníků, aby nedošlo k něčemu, co by si rodiče už neodpustili?

Pod „dozorem sociálky“ jsou děti, u kterých se ukáže nějaké ohrožení - zákon o sociálně právní ochraně říká, že jsou to děti, o které není řádně postaráno, nechodí do školy, jsou ohroženy násilím v rodině, vedou rizikový způsob života atd. V takovém případě je namístě, aby OSPOD dítě chránil. OSPOD se do péče nezapojuje tam, kde to není potřeba.  

V Domě tří přání s OSPODy úzce spolupracujeme, pokud je to potřeba, a naše zkušenosti jsou vesměs pozitivní. Nejde o žádné „Zubaté“ (jak známe sociální pracovnici z filmu Kolja), ale o profesionály, kteří hledají, jak nejlépe dítěti pomoci, hledají pro dítě a rodinu odborníky, kteří jsou potřeba. Rodiče se často obávají toho, že na ně někdo ukáže prstem, že jsou špatní, nezvládli to, selhali… A tak raději problémy přehlédnou, mávnou nad nimi rukou. A problém zatím roste. Když se moje dítě třikrát za prázdniny vrátí domů podnapilé, asi bude fajn, aby mu někdo pomohl dřív, než se z něj stane závislák… 

A co rodiče, kteří mají strach o psychickou pohodu svých dětí – to je strašná zátěž i pro ně samé, když se snaží nic nepodcenit a zajistit svým dětem nejlepší péči. Jak mohou pečovat o své psychické zdraví, aby se z toho nezhroutili?

Máte pravdu, strach o vlastní dítě je jeden z největších, který můžeme zažít. Zátěž je zejména v bezmoci, kterou rodiče zažívají. Zároveň je kolem nás spousty - mnohdy protichůdných - rad a názorů, jak na výchovu. Kdo se v tom má ale vyznat? A když má dítě psychické potíže, téměř každého rodiče napadne, kde jsme udělali chybu? 

A  co tedy mohou rodiče udělat pro sebe? Předně pečovat taky o své vlastní duševní zdraví a sebeúctu. Dobře vyvážit práci a odpočinek, mít se na co těšit, vidět, co se podařilo. Vědět o tom, co ho posiluje a vědomě z toho čerpat. A taky vyvážit čas s dětmi a pro ně s časem pro sebe. A v případě, že už se nějaký problém objeví, nechtít vše zvládnout sám. Vzpomínám si na jednu maminku, která se začala z péče o psychicky nemocného syna „sypat” a do toho jí manžel koupil kurz jógy. Přestože to pro ni z počátku bylo nepředstavitelné, začala na ni chodit. Myslím, že jí manžel tenkrát zachránil život :-)!

Potkávám vyčerpané rodiče, kteří se snaží dostat své dítě z deprese nebo být dítěti stále k dispozici - tam je jediné doporučení: předejte starost o dítě odborníkům, ti vědí, jak mu pomoci. Jak už tu zaznělo: rodičovství není kvalifikací k psychoterapii a záchraně, ale k lásce.

Kam se obrátit: Na webu naší organizace www.dumtriprani.cz najdete kontakty na jednotlivá pracoviště. 

Zobrazeno 1407×
komentáře
spitfire

Nejde jenom o nějakou vzdálenou podobnost. Je to vyjádření filosofie EZO žánru.

Na limit se nedá natrénovat (ani si ho vyzkoušet). Natrénujete jen na to co je pod limitem, ale to není limit. Problém je, že kdo se "dostane na(za) limit" tak to většinou nezvládne. "Zvládl jsem to" si v takové situaci řekne 1 ze 100 a zbytek to nezvládne, a je jedno jak máte natrénováno. Filosofie, která toto zamlčuje je EZO jak bič.

Alena Theodora Dvořáková

@spitfire: Ověřování a posouvání vlastních hranic je přece principem vývoje. Ať už jde o to, že vyrazím na výlet bez jistoty, že dosáhnu cíle, s rizikem, že půjdu s puchýři nebo v dešti, nebo o to, že se učím překonávat krize ve vztazích s lidmi a získávám zkušenost, že i situace, z kterých nevidím východisko, jdou využít k prohloubení vztahu a posílení důvěry. O vysílání lidí za hranice jejich možností je celá Bible. V bezpečném chlívečku člověk nevyroste a nedospěje.

Zobrazit 6 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.