Pavel Hošek: Vydáme počet z každého potěšení, které jsme odmítli

V minulém semestru vedl profesor Pavel Hošek na Evangelické teologické fakultě UK seminář Chasidské příběhy, na který chodila i jeho dcera Hana Hošková. Vyprávění o chasidismu bylo velmi zajímavé a byla by škoda, aby zůstalo za zdmi fakulty. Pan profesor prý něco chystá, ale my jsme nedočkaví. A tak pro nás Hanka se svým tátou udělala o chasidech a jejich zbožnosti rozhovor. 

Zdroj: tumblr.com

Celý semestr jsi nám vykládal o mystické zbožnosti chasidů. Když jsem viděla tančící a zpívající chasidy, moc mystické mi to nepřipadalo, spíš divoké a živelné. Je to opravdu mystika?

Význam slova mystika se často odvozuje od slovesa myein, které znamená zavřít oči, oddělit se od vnějšího světa, ponořit se do nitra. Je pravda, že chasidismus je hnutí mystické zbožnosti, ale slovo mystika tu má úplně opačný význam: ne zavřít oči, ale dokořán je otevřít. Chasidská zbožnost znamená vystupňovanou vnímavost vůči všeprostupující Boží slávě. Jiskry Božího světla jsou všude, jen mít oči k vidění. Chasidi často citují slova proroka Izajáše: „Celá země je plná Boží slávy.

Znamená to, že hledají všude kolem sebe stopy Božího působení?

Dá se to tak říct. Chasidé mají z celé knihy žalmů nejraději verš: Hospodina stále před oči si stavím. A ještě lépe tuhle „bdělost“ vyjadřuje slavná modlitba Levi Jichaka z Berdičeva: „Kde chodím – ty! Kde stojím – ty! Jen ty, zase ty, pořád ty! Ty, ty, ty! Dobře se mi daří – ty! Všechno se mi zmaří – ty! Jen ty, zase ty, pořád ty! Ty, ty, ty! Nebe – ty, země – ty, nahoře – ty, dole – ty, na každé cestě, v každičkém městě jen ty, zase ty, pořád ty! Ty, ty, ty!“

A je tahle zvláštní zbožnost chasidů úplně jiná než starší podoby židovské tradice?

O židovství se říká, že je to spiritualita přitakání životu. Judaismus nerozděluje skutečnost na to svaté a to obyčejné, na to duchovní a to světské. Všechno je svaté, je-li to posvěceno, všechno je duchovní, je-li to nástrojem ducha. Dobře je to vidět na významu požehnání v židovské domácnosti. Před jídlem, pitím, během práce, studia i odpočinku mají zaznívat na začátku každé činnosti slova požehnání. Nejlépe stokrát za den. Tím se celý život stává bohoslužbou.

Dobře, ale mystika přece vždycky znamená modlitební usebrání někde v ústraní. V židovství to tak není?

Židovská mystika je mystikou všedního dne. Nerozděluje skutečnost na nadpřirozené a přirozené, na náboženské a nenáboženské. Celé stvoření je Boží chrám, každý okamžik je příležitost k setkání s Boží přítomností. Je pravda, že náboženství většinou rozdělují skutečnost na to posvátné a to profánní, ale židovská tradice spíš spojuje v jeden celistvý život před Boží tváří. Dobrým příkladem je význam kuchyňského stolu. Rabíni se shodli na tom, že po zničení chrámu v Jeruzalémě přešla svatost chrámového oltáře na jídelní stůl židovské domácnosti. Společné stolování židovské rodiny má důstojnost bohoslužby. Život prostě není rozdělen na ostrůvky duchovna v moři všednodenního provozu. 

Týká se to třeba pohybu ve volné přírodě? Slyšela jsem, že chasidi rádi chodí do lesa…

Příroda je podle chasidského učení prostoupena Boží slávou. Všichni tvorové navíc zpívají svou píseň chvály Hospodinu. Chasidé chodí do přírody a poslouchají její hlasy, protože je považují za modlitby. Magid z Meziriče se chodil k rybníku učit žabí píseň. 

To znamená, že chasidé běžně tráví hodiny času v divoké přírodě?

Sám zakladatel chasidského hnutí Baal Šem Tov se celé dny toulal po lesích. Chasidé taky trávili mnoho času na cestách, mnozí se živili obchodem a tak putovali od města k vesnici po lesních a polních cestách východoevropské krajiny. Často v této souvislosti citovali verš knihy Přísloví: „Na všech cestách svých snaž se poznávat Hospodina“. Cesty zmíněné v tomto verši pro ně byly všechny ty pěšiny, stezky a lesní nebo polní cesty, po kterých každodenně chodili. 

Jestli je chasidismus zlidovění židovské mystiky, čekala bych, že budou chasidé trávit hodiny v půstu a odříkání…

Chasidé odmítají duchamornou askezi, protože podle nich prohlubuje sklíčenost a trudnomyslnost. Říkají, že Bůh je všude, jen ve smutku ne. Chasidské hnutí se zrodilo jako přitakání životu a odmítnutí beznaděje, v situaci šílené chudoby a pronásledování. Zakladatel chasidského hnutí Baal Šem Tov věděl, že lidi potřebují najít radost ze života a naději. Tu jim duchamorná askeze nepřinášela. Proto začal hlásat, že je třeba neustávat v modlitbě, dokud se v srdci nerozhostí pokoj a radost. Bůh dal lidem dobré dary, aby je vděčně a radostně přijímali. Podle jednoho rabínského výroku vydáme počet z každého dobrého potěšení, které se nám nabízelo, a my jsme je odmítli. 

Takže chasidi si prostě užívají radosti života a s tím náboženstvím to moc nepřehánějí? 

Takhle jednoduché to není. Chasidé se prostě dívají s podezřením na urputnou náboženskost. Vědí, že „Svatost je někdy jen převlečený nečistý sklon“, jak říká jeden chasidský mistr. Vědí, že stupňování náboženskosti a zbožné výkonnosti často vede k pýše. Jak říká Elie Wiesel: „Světec, který ví, že je svatý, není svatý“. A jeden z chasidských učitelů prohlásil: „Popírat právo na slabost je slabost“. A jiný řekl: „Malý světec miluje malé hříšníky, velký světec velké hříšníky“. A ještě jiný dokonce provokativně tvrdil: „Kdyby Adam nezhřešil, propadl by pýše“.

Chápu, je to ostražitost vůči samospravedlivé náboženskosti. Ale co je teda podle chasidského učení cílem? 

Podle chasidského učení nejde o to modlit se často, ale stát se modlitbou. Nejde o to hodně studovat Tóru, ale stát se živou Tórou. Nejde o to trávit hodně času náboženskými úkony, jde o to žít před Boží tváří. Nejde o to trávit čas ve svatyni, ale stát se svatyní, místem Boží přítomnosti.

Aha, pak už není rozdíl mezi posvátným a všedním, všechno se slije v jeden život před Boží tváří, chápu to správně? 

Přesně tak. Podle chasidského učení člověk celým svým životem uskutečňuje své poslání, všemi činnostmi, i těmi úplně obyčejnými jako je jídlo a pití, škrábání brambor nebo štípání dříví. Jak řekl jeden žák Velkého magida: „Nechodil jsem za Magidem z Meziriče, abych poslouchal jeho výklad nauky, ani abych naslouchal jeho modlitbám, chodil jsem za ním, abych se díval, jak si zavazuje tkaničky“. Jiný žák řekl: „Ode všech končetin svého učitele jsem se učil Tóru“.

Znamená to, že ti, kdo tohoto duchovního cíle dosáhnou, vypadají více méně stejně?

Vůbec ne. Chasidé zdůrazňují, že každý má svou vlastní cestu, protože každý má jedinečný úkol, který může splnit jenom on. Zusja z Hanipole říkával: „Před nebeským soudem se mě nezeptají, proč jsem nebyl Abrahamem, proč jsem nebyl Mojžíšem, nebo proč jsem nebyl Davidem; zeptají se mě, proč jsem nebyl Zusjou z Hanipole“.

Aha, takže v chasidismu došlo k určitému oslabení významu náboženských úkonů, jestli tomu správně rozumím. Na co tedy chasidé kladou hlavní důraz, když ne na náboženské předpisy? 

Na lásku k bližnímu. To nejdůležitější jsou vztahy mezi lidmi. Láska k Bohu a láska k bližnímu jsou dvě strany téže mince. Jak vypráví Martin Buber: „Jeden učený a skoupý muž přemlouval rabiho Abrahama ze Stretyna: „Říká se, že dáváte lidem tajemné léky a vaše prostředky prý jsou účinné. Dejte mi také nějaký, abych získal bohabojnost.“ „Na bohabojnost nic nemám,“ řekl rabi Abraham, „ale chcete-li, dám vám něco, abyste získal lásku k Bohu.“ „To je ještě lepší!“ zvolal ten muž, „Sem s tím!“ „Ten lék,“ odpověděl cadik, „je láska k lidem.“

Rozhovor s Pavlem Hoškem vedla Hana Hošková.

Zobrazeno 4386×
komentáře
Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.