O moci vládců a slavení Boha krásnými šaty

Dnešní evangelium mluví o pokušení zneužít moc. Třeskutě aktuální téma. Nesmíme se ovšem nechat ukolébat myšlenou, že moc mají jen ti, kdo mají prst na červeném tlačítku. U těch je to jen nejvíc vidět.

Zdroj: flickr.com

Ježíšovu pokoušení na poušti bezprostředně předchází Ježíšův křest. Chvíle, kdy se otevřelo nebe a z něj se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“ Lidé, kteří si myslí, že jsou vyvoleni, aby svému národu ukázali, že je vyvolený, si vybudují moc a tuto moc pak zneužijí… a odsoudí sebe i svou zemi k pádu. Ježíš ale není ten, kdo říká, že je vyvolený, říká to o něm Hospodin. A tak Ježíš neodchází od Jordánu plný pýchy a velikášství, ale plný Ducha svatého. A tento Duch ho nevede do paláců a do čela neporazitelných armád, ale do pouště. Symbolicky ho po ní vodí čtyřicet dní. Čtyřicet let bloudil Izrael pouští, čtyřicet dní byl Mojžíš na Sinaji – i ten tam byl, stejně jako Ježíš, bez vody a jídla. Nám stačí čtyři hodiny k tomu, abychom měli pocit, že přišel čas na „něco menšího“, a čtyři dny o hladu už nám přijdou neúnosné. Ježíš to v síle Ducha svatého vydržel čtyřicet dní, ale pak už přeci jen vyhladověl. A to je chvíle pro ďábla. „Něco ti chybí? Já ti to dám. Chci za to jen takovou maličkou službičku…“ Ne náhodou je to scénář, který známe nejen z Bible, ale z většiny pohádek. Když člověk cítí, že mu něco schází, je málo odolný vůči pokušení. Má pocit, že tu věc potřebuje, a že tedy má nárok si ji vzít. Na cenu se občas nedostatečně ohlíží.

Ďábel je krutý: neřekne jen „jestli máš hlad, proměň kameny v chléb“. Využívá nedávno řečené: „Jsi-li syn Boží, řekni…“ Opravdu jsi? Dokaž to! A pokud jsi, tak přece máš tu moc, tak ji využívej. Co jsi to za Syna Božího, když tu skučíš hlady? Přece si poradíš lusknutím prstů. „Nepotřebuju chleba,“ odpovídá mu Ježíš. V síle Ducha přežil čtyřicet dní a byť je hladový, ví, že ho milující Otec nenechá zahynout. Dneska ještě ne. Nepotřebuje upokojit všechny své potřeby. Má Ducha. To ostatní je zbytné.

Pokušení na vrcholu jeruzalémského chrámu zařadil Lukáš, na rozdíl od Matouše, na konec, chrám pro něj byl pointou. Pokušení o pokoušení – zkus, co všechno ti projde, z čeho všeho tě Hospodin vyseká. Kdepak, to, že Hospodin koná zázraky a zachraňuje své věrné, neznamená, že chce, abychom se dobrovolně dostávali do situací vyžadujících zázrak. A týká se to i přeneseného významu záchrany – to, že Bůh odpouští kajícníkům, není zrušením všech pravidel. Jistota, že mi bude odpuštěno, platí zpětně, pokud svého činu lituji, není to povolenka pro budoucí aktivity. Skok z věže ostatně sám o sobě není příliš atraktivní, takže ho ďábel pro jistotu opět uvede pochybovačným „Jsi-li Syn Boží“ – jen tak pro své potěšení by Ježíš asi neskákal, ale „Hele, nezdál se ti ten hlas u Jordánu? Já tomu nevěřím, ukaž…“ No, snažil se ďábel, ale marně.

Tím největším pokušením na poušti však bylo pokušení moci. V ďáblových slovech zaznívá zkušenost všech lidí: jeho, ďáblova, je všechna moc a sláva pozemských království. Komu on chce, tomu ji dá. Marně se králové odvolávali na to, že jsou dosazeni Bohem – ode dne své korunovace museli bojovat s pokušením svou moc zneužít. Korunovací do nich nebyl vlit Duch svatý, aby se stali imunními vůči pokušení. Lidská svoboda je velká, nestačí o Ducha svatého prosit, je nutné s ním spolupracovat. Záleželo a záleží na těch, kdo mají moc, nakolik si připomínají, že tato moc je jen tak hodnotná, nakolik odráží moc a slávu Hospodinovu. Ďábel neměl na poušti mnoho času, a tak musel položit karty na stůl hned – Ježíš to vše dostane, bude-li se mu klanět. Takhle na rovinu předestřené je to jasné – klanět se smíme jen Hospodinu jedinému, takže táhni, ďáble ďábelský. Běžní vládcové to měli a mají mnohem těžší; pokušení klanět se někomu a něčemu jinému než Hospodinu přicházejí postupně, skrytá za myšlenky, které by mohly mít i pozitivní význam. Vlastenectví? Péče o vlastní lidi? Budování prestiže církve? Kdo by proti tomu mohl něco říct. Na Hospodina se pak kvůli užitečné práci někdy zapomene…

Moc nemají jen vladaři. Každý z nás se dostane alespoň někdy do situace, kdy má moc – a pokušení ji zneužít se nás všech týká pokaždé znova. Někdy jsou zranitelnější naopak ti, kteří tenhle pocit zažívají jen málokdy. Možná jste to zažili – když do kolektivu přijde bezbranný nováček, dosavadní otloukánek někdy využije situace – a začne si na něm vylévat frustraci. Kdo je v jednom kolektivu na chvostu, v druhém se snaží si to vynahradit a ostatní šikanuje. Někdy trpí rodina, když je živitel v práci zneuznaný. Když si připadáme slabí a zranění, je moc v našich rukou pokušením a velikým nebezpečím. Ježíš neváhal – věděl, že jeho síla není v tom, kdo se bude klanět jemu, ale že on se může se synovskou láskou klanět Hospodinu. Kdybychom to měli tak příběhově snadné, ďábel vypadal jako ďábel a rovnou vybalil, co nabízí a co požaduje. Máme to těžší. Když přijmeme nějakou funkci, budeme moci tolik ovlivnit, vykonat tolik dobrého… Možná dokážeme být do konce života přesvědčeni, že to děláme jen a jen s dobrými úmysly a není na tom nic špatného. Tolik jsme toho vykonali! Jenže důležité není kolik, ale proč. Svět nepotřebuje velké skutky, ale laskavé skutky. „Většina věcí je dobrých, konají-li se k větší slávě Boží,“ odpovídá otec Smith Elvíře na otázku, zda je hříšné nosit krásné šaty a chtít být nejlépe oblékanou ženou ve společnosti (Bruce Marshall, Plná slávy). Ježíš ďáblovo pokušení odmítl a ďábel od něj odešel. My se musíme ptát stále znovu: Kdo mi to nabízí? Proč to chci udělat? Je jen Jeden, z jehož slávy můžeme mít nakonec prospěch.

 


 

1. neděle postní

1. ČTENÍ Dt 26,4-10
Vyznání víry vyvoleného národa.

Čtení z páté knihy Mojžíšovy.
Mojžíš řekl lidu:
    „Kněz vezme z tvé ruky koš a položí ho před oltář Hospodina, tvého Boha. Ujmeš se slova a vyznáš před Hospodinem, svým Bohem:
   Můj praotec byl potulným Aramejcem, sestoupil do Egypta a přebýval tam v malém počtu osob jako přistěhovalec. Ale stal se tam národem velkým, mocným a početným. Egypťané však nás týrali, sužovali a podrobili tvrdému otroctví. Tehdy jsme křičeli k Hospodinu, Bohu našich otců, a Hospodin slyšel náš hlas, viděl naši bídu, lopotu a útlak. Hospodin nás vyvedl z Egypta mocnou rukou, napřaženým ramenem, šířil velký strach a působil znamení a divy. Přivedl nás na toto místo a dal nám tuto zem, zem oplývající mlékem a medem.
   Nyní hle - přináším prvotiny plodů půdy, kterou jsi mi dal, Hospodine! Položíš koš před Hospodinem, svým Bohem, a pokloníš se Hospodinu, svému Bohu.“

Žl 91 (90),1-2.10-11.12-13.14-15 Odp.: srv. 15
Odp.: Bud' se mnou, Pane, v mé tísni.

Kdo přebýváš v ochraně Nejvyššího, kdo dlíš ve stínu Všemocného, řekni Hospodinu: „Mé útočiště jsi a má tvrz, můj Bůh, v něhož doufám!“
Odp.
Nepřihodí se ti nic zlého a útrapa se k tvému stanu nepřiblíží. Vždyť svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě střežili na všech tvých cestách.
Odp.
Na svých rukou tě ponesou, abys nenarazil o kámen svou nohou. Po zmiji a hadu budeš kráčet, šlapat budeš po lvu i draku.
Odp.
Vysvobodím ho, protože lne ke mně, ochráním ho, protože zná mé jméno. Vyslyším ho, až mě bude vzývat, zachráním ho a oslavím.
Odp.

2. ČTENÍ Řím 10,8-13
Vyznáni víry věřícího v Krista.

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.
Bratři!
   Co říká Písmo? „Blízko tebe je to slovo, máš ho v ústech i ve svém srdci“; to je slovo víry, které hlásáme.
   Jestliže tedy ústy vyznáváš, že ježíš je Pán, a v srdci věříš, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Víra vede ke spravedlnosti, vyznání ústy vede ke spáse. Písmo přece říká: „Žádný, kdo v něho věří, nebude zklamán.“ Není totiž žádný rozdíl mezi židem a pohanem: všichni přece mají jednoho a téhož Pána a ten je bohatě štědrý ke všem, kdo ho vzývají. Vždyť „každý, kdo bude vzývat jméno Páně, bude spasen“.

EVANGELIUM Lk 4,1-13
Duch ho vodil poušti a ďábel ho pokoušel.

Slova svatého evangelia podle Lukáše.
   Ježíš se vrátil od Jordánu plný Ducha svatého. Duch ho vodil pouští čtyřicet dní a ďábel ho pokoušel. Ty dny nic nejedl, a když uplynuly, vyhladověl. Ďábel mu řekl: „Jsi-li Syn Boží, řekni tomuto kameni, ať se z něho stane chléb!“
   Ježíš mu odpověděl: „Je psáno: Nejen z chleba žije člověk“. Pak ho ďábel vyvedl vzhůru, v jediném okamžiku mu ukázal všechna království světa a řekl mu: „Všechnu tuto moc a jejich slávu dám tobě, protože mně je odevzdána a dávám ji, komu chci. Jestliže se přede mnou skloníš, všechno to bude tvoje.“
   Ježíš mu na to řekl: „Je psáno: Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit!“
   Potom ho (ďábel) zavedl do Jeruzaléma, postavil ho na vrchol chrámu a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů! Je přece psáno: Svým andělům dá o tobě příkaz, aby tě ochránili, takže tě ponesou na rukou, abys nenarazil nohou na kámen.“
   Ježíš mu odpověděl: „Je řečeno: Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha!“ Když ďábel dokončil všechna pokušení, opustil ho až do určeného času.

Zobrazeno 1933×
komentáře
spitfire

Proč to chci udělat?

Když tam máte to CHCI, tak je PROČ bezvýznamné.

spitfire

Ten kdo hraje all-in (před flopem) nemá žádnou moc. Je to člověk, který maximálně buď posbírá malej a velkej blind, aby se ještě udržel jedno kolo (handu) ve hře nebo s nějakým vysokým párem může zkusit štěstí.
Moc má jenom ten, kdo má velký stack, velký v poměru ostatních stacků u stolu. Takový hráč si pak může dělat s ostatníma co chce. Zrovna nedávno jsem seděl u podobného stolu v Poker Stars Net.

spitfire

takže ho ďábel pro jistotu opět uvede pochybovačným „Jsi-li Syn Boží“

Ta postava není ďábel. Je to klasický přihrávač a je tam pouze a právě proto, aby JK mohl vyslovit ty tři odpovědi. To je celé poučení z toho textu.


No, snažil se ďábel, ale marně.

Ani trochu se nesnažil. K pokušení JK měl ďábel mnohem lepší příležitosti, než tu na poušti.

Zobrazit 3 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.