Albín jako dobrovolník na Godzone Tour. František na Celostátním setkání mládeže. Martina ve Stockholmu, Petr v Berlíně, Jakub v Santiagu (kde jinde, že) a mezitím nějaké tábory a přednášky. Vydejte se s námi na cestu, i když třeba sedíte na gauči a dojídáte vánočku.

Ježíšova slova, že v druhých prokazujeme lásku jemu, jsou pro nás přijatelnější než ta, kde říká, že se kvůli němu musíme svých milovaných zříci, mít je méně rádi než jeho. A přesto tato slova v Bibli jsou a my se s nimi musíme nějak porvat.

V úvodu a závěru ale Ježíš nemluví o tréninku včasného chození do postele, abychom dokázali vstát na bohoslužby. Mluví o tom, čeho všeho se musíme vzdát. Proč, když v podobenství naopak říká, co musíme mít? Čekali bychom, že se bude ptát, zda máme dobré rodinné zázemí, když ho chceme následovat. Zda máme oporu ve funkční farnosti. Jestli naše zaměstnání není rizikové a nesvádí nás ke špatným hodnotám. Jestli jsme přečetli dost kvalitních knih a máme přístup k důležitým informacím. Žít křesťanským životem přece stojí úsilí a jsou třeba správné podmínky. Proč jinak bychom dávali děti do křesťanských škol, křesťanských skautských oddílů a záleželo nám na tom, aby si vybraly partnery z dobrých křesťanských rodin?

A Ježíš nic z toho nezmiňuje. Říká, že toho všeho se máme zříci, že to pro nás má být na druhé koleji. Nemůžeme se stát jeho učedníky, pokud víc ctíme otce než jeho, pokud rodinná oslava Vánoc je pro nás víc než děkovná modlitba za Ježíšovo narození, pokud večerní aktivity ve farnosti nám berou víc času, než kolik ho trávíme mlčky se svým Pánem.

V září jsme představili dalšího z týmu Signálů, Františka Kleina. Je to naše pojítko se Sekcí pro mládež ČBK.

Co se týče tradiční výchovy, jsem za ni velice rád a troufám si říct, že díky ní jsem si víru uchoval dodnes. Uvědomuji si, že ne všechno jsem jako dítě chápal a dokázal vysvětlit (všechno vysvětlit nedokážu ani teď); do určité doby člověk přijímá jisté „zvyky“, u kterých si až později uvědomí jejich význam, ale rozhodně pro mě tradiční výchova přítěží nebyla ani není, spíše naopak.

Zastávám názor, že ať se rodiče své děti snaží vychovávat sebelépe, tak záleží na kombinaci velkého množství dalších okolností, které mladého člověka ovlivňují a že s tím rodiče nic moc nenadělají. 

Takový významnější okamžik přišel v roce 2011 na Světových dnech mládeže v Madridu, na které se mi upřímně vůbec nechtělo. Byly pro mě první větší křesťanskou mládežnickou akcí a po prvotním otrávení jsem si uvědomil, že je to celkem fajn a že od té doby už na žádnou akci nechci jet jako účastník, ale jen jako organizátor.  

Martina Mátlová připravila průvodce pro studenty prvních ročníků vysokých škol, aby náhodou něco důležitého nepřehlédli.

Na vysoké škole hrají hlavní roli kredity, bude se okolo nich točit celé vaše studium a nejspíš budete občas počítat na prstech, jestli jich máte dost. Po splnění zkoušky/zápočtu/kolokvia dostanete příslušný počet kreditů, přičemž platí, že čím náročnější předmět, tím více kreditů. Ale nenechte se zmást, už jsem zažila, že byl předmět za pět kreditů mnohem snazší než předmět za kredity dva.

Někdo touží jet na dovolenou k moři, někdo do hor, někdo by chtěl na lodi obeplout zeměkouli… a někdo chce mrznout na Sibiři. O tom, proč někdo celý rok šetří, aby si mohl pořídit omrzlé prsty a energii brát z čaje s máslem, nám vyprávěla Klára Dvořáková.

Měli jsme s sebou tři místní průvodce, kteří se specializují na tuto oblast. Hory znají v létě i v zimě, týden před akcí prošli trasu. Většinu času jsme šli rozdělení na tři skupiny podle rychlosti a každou doprovázel jeden z nich. Průvodci šli na tradičních dřevěných lyžích. Upozornili nás, když bylo potřeba dávat pozor, například při chůzi po zamrzlé řece jsme měli rozepnuté popruhy batohů, abychom ho mohli při případném proboření rychle sundat, a chodili jsme pět metrů za sebou. Jejich obdiv jsem si získala tím, že jsem vypila čaj s máslem - jako správná altajská žena.  

Mnohý z nás si pamatuje nějaký nepříjemný zážitek z dětství, moment, kdy by potřeboval dostat podporu, a místo toho se setkal s nepochopením. Můžeme se poučit a ke svým dětem a svěřencům se chovat jinak. Jak na dětskou psychiku jsme se zeptali psycholožky Anežky Čížkové. 

Určitě zejména na akcích jako jsou tábory, puťáky a další vícedenní zátěžové akce, je vždy důležité mít čas a prostor na reflexi toho, jak se tam máme. Vedoucí si pod náporem povinností nemusí všeho všimnout a je dobré si vyhradit čas a cíleně se na to zaměřit. My třeba s dětmi na táboře dělali každý druhý/třetí den reflexe v menších skupinkách, kdy každý měl možnost říci, jak se má, co ho bavilo, co bylo těžké, kdy mu bylo smutno atd. Vedoucí pak mají přehled o tom, jak děti celkově tábor prožívají a jestli tam není nějaký větší problém. Určitě jsou ale i jiné signály, které je důležité sledovat: jak se dítě zapojuje do programu, jakou má náladu, jestli nevypadá unaveně atd. Hlavně, když má vedoucí pocit, že u někoho pozoruje něco neobvyklého, je dobré to s dítětem citlivě komunikovat. Vzít ho stranou, nedělat to před ostatními dětmi. Nevytvářet v dítěti pocit, že něco dělá špatně, ale spíš dát najevo zájem a starost. 

Text o zázracích a síle víry vzbudil trochu rozruch na sociálních sítích. Není příjemné, když někdo posuzuje kvalitu naší víry. A malý zázrak by se občas hodil…

Moruše skočivší do moře nás dráždí. Je to tak nesmyslná představa, že dává smysl právě jen jako demonstrace velikosti, resp. funkčnosti víry. Ježíš přece kouzelnické kejkle jako doklad své moci odmítá, tak proč teď dává poskakující strom za příklad? Je to právě ten prvoplánový zázrak, o kterém říkáme, že takové se už v našem světě nedějí. Uzdravení budiž - to zařídí lékaři, ale protože jsme se za uzdravení modlili, chápeme je i jako zázrak. Zázrak je to pro nás, pro lékaře je to dobře odvedená práce. Ale kdo dnes stojí o vodu tekoucí do kopce nebo o oheň z mokrého dřeva? Zbytečný humbuk.

Ale ty neprvoplánové zázraky bychom potřebovali. Od stihnutého autobusu ráno při cestě do práce až po zmizení rakoviny v terminálním stádiu nebo náhlé ukončení krvavých bojů v sousední zemi. Je tisíc věcí, za které můžeme denně prosit. Co je na naší víře špatně, že se naše přání neplní?  

Anna Filipová se vyptala Jakuba Kolondry na studium ve Švédsku v rámci programu Erasmus a na jeho cestu do Santiaga.

Ještě před cestou jsem si stanovil některé otázky, na které bych si chtěl během cesty odpovědět. A že jich nebylo málo. Týkalo se to vnitřního nastavení, karierního nasměrování, náboženských otázek a vztahů celkově. Spoustu lidí se Vás zeptá, proč jste se vydali na camino de Santiago. Každý má své důvody. Z filmu Pouť se mi zalíbilo jedno rčení a to, že přítomnost na pouti do Santiaga má vždycky svůj důvod.

Každý den jsem si pokládal stejné otázky a stále jsem si na nic nebyl schopen odpovědět. Po příchodu do Santiaga jsem byl nadšený, že jsem konečně dorazil na místo určení, i když jsem došel o tři dny dříve, než jsem plánoval. Proto nebylo nad čím plesat a rovnou jsem se vydal do Fisterry, protože letenky jsem měl už předem zakoupené. Po dvou dalších dnech, kdy jsem došel na tzv. „konec známého světa“, jsem si sedl na skálu, hleděl na širý oceán a rekapituloval jsem si všechny své lepší a horší chvíle na cestě a celkově své zážitky. Byl to nezapomenutelný moment. V tu chvíli jsem si odpověděl na své opravdové otázky, které mě zužovaly a možná i tu nejdůležitější, že touto cestou nic nekončí, nýbrž začíná. 

Další z článků Bolka Vraného o řeholnicích, které působily ve vědě, se týkal Mary Aquinas Nimitz. Tato dominikánka se stala profesorkou biologie a děkankou fakulty.

Mary se narodila 17. června 1931. V životopisu admirála Nimitze od E. B. Pottera se dočteme, že její rodiče byli hluboce věřící, ale svým vlastním způsobem, a neidentifikovali se s věroukou žádné zavedené církve. Respektovali ale víru ostatních a své děti dokonce posílali do nedělní školy, aby tam získaly základní přehled a mohly se později samy rozhodnout, zda do nějaké církve vstoupí. Se sestrami dominikánkami se Mary poprvé setkala, když byla ve druhé třídě v Bremertonu a ony učily na nedaleké farní škole. Znovu se s nimi setkala v osmé třídě, kterou strávila v klášterní škole dominikánského kláštera v San Rafael. Její matka vybrala tuto školu jak kvůli výborné kvalitě vzdělání, tak proto, že studentky byly pod pečlivým dohledem – a v případě dcery jednoho z nejvyšších amerických velitelů byly obavy o bezpečnost rozhodně namístě. Další dva roky strávila ve Washingtonu, DC, na National Cathedral School, vedené episkopální církví, a do San Rafael se vrátila na poslední dva roky svých středoškolských studií. Už tehdy věděla, že chce vstoupit do katolické církve, ale na žádost svých rodičů počkala se křtem až do prvního ročníku vysoké školy.

 Bolek sestře Mary Aquinas Nimitz věnoval i následný rozhovor, který vedl s její spolusestrou na dálku přes oceán.

Chodila jsem na přednášky z biologie. Ona byla naší učitelkou a v den mých narozenin 20. února 1966 jsme se dozvěděly, že jí zemřel otec. Viděla jsem ji chovat se příjemně a normálně, i když smutně, a to upoutalo moji pozornost: jak zvládala tu smrt. Kdyby to nebyly moje narozeniny, snad bych tomu nevěnovala pozornost. Pracovaly jsme spolu na mnoha projektech; v poslední době jsem učila společenské vědy a religionistiku na Dominicaně, zatímco ona byla proděkankou pro studium, takže tam byla spousta překryvu. Občas jsem s ní šla sbírat kraby z oceánu pro její vědeckou práci.

Na začátku října se ve společnosti chvíli vtipkovalo o připojení Kaliningradu k České republice. Káťa Sedláčková sesbírala kreslené vtipy a uvedla čtenáře do kontextu celé situace.

Kaliningradská oblast vypadá už od pohledu, že k Rusku úplně nepatří. Od zbytku ji oddělují další dva státy. Samotné hlavní město, Kaliningrad, Královec, je od Moskvy vzdálené 1 200 km (což ovšem není v měřítku širokých ruských plání žádná míra, to si přiznejme). Před rozpadem Sovětského svazu dokonce měli všichni cizinci zapovězený přístup, protože to byla jediná část ruského moře, která v zimě nezamrzala, a Sověti tu měli vybudovanou pobaltskou námořní základnu. 

Šíleného sportovce máme mezi spolupracovníky jen jednoho. Takže nepřekvapí, že nápad dojet z Prahy do Berlína na kole za jediný den dostal Petr Junek. A popsal to tak, že i já zatoužila někam vyrazit (naštěstí žádné kolo nemám, tak jsem pořád tady).

Po chvíli rubání do kopce mi začíná být překvapivě horko, takže shazuji svršky a pokračuji v jízdě a ujídání kalorických bomb z inventáře. Recept na úspěšné zdolání dlouhých vzdáleností je především pravidelné jídlo a pití, které by se možná dalo označit za nepřetržité, protože člověk má při jízdě pořád hlad. Zanedlouho přijíždím do Pirny a poprvé v Německu zastavuji. Mým cílem je pekárna, kde nakupuji jakési sladké pečivo a první lahev coca-coly. Produkty do mě padají kosmickou rychlostí a tak si moc neuvědomuji, co že to vlastně jím. Návštěva Pirny je však zajímavá sama o sobě, neboť v době mého průjezdu bylo opravdu komplikované potkat osobu mladší padesáti let. Na druhou stranu jeli skoro všichni na kole, což by byla v naší zemi utopie. 

Petr Boledovič se zeptal Mikuláše Kroupy, ředitele Post Bellum, na jeho názory na Václava Havla.

Potkali jsme se v březnu 2010, několik měsíců před jeho smrtí v prosinci 2011. Hodně kašlal. Byl unavený, ale moc ho Paměť národa zajímala. Vyprávěl mi svůj životní příběh, ale po hodině jsme museli skončit, protože v kanceláři už čekala nějaká další neodbytná delegace. Domlouvali jsme se, že se sejdeme a ve vyprávění budeme pokračovat. Bohužel, už k tomu nedošlo, i když jsem tenkrát jeho tajemníka Martina Vidláka mockrát prosil, už mu to nedovolovalo zdraví. Havel o Post Bellum slyšel, a moc se mu myšlenka Paměti národa, tedy vyzpovídat zajímavé pamětníky 20. století pro nás a budoucí generace, líbila. Když byl mladý a v roce 1968 vyjel do USA, setkával se tam s krajany a také s nimi natáčel rozhovory. A také když se vrátil z kriminálu, vyprávěl přátelům neuvěřitelné příběhy lidí, se kterými se tam setkal. Říkával, že to musí jednou sepsat. Havel nám také poslal pozdrav a povzbuzení do naší práce. Ten citát považuji za jeden z nejzajímavějších a hodný promýšlení: „Není identity bez kontinuity. Chceme-li vědět, kým jsme, musíme znát svou minulost, musíme znát kontexty doby, v níž žili naši předkové, a snažit se pochopit, jakým výzvám, útlakům i pokušení byli vystaveni.“ 

Josef Beránek nám představil novou knihu P. Václava Vacka „Vystup na Horu a buď tam“.

Autor varuje před vyprošováním si přízně božstev, jako to dělali pohané, před představou, že je třeba božstva udržovat naživu a při síle obětmi. Ježíš od nás podle autora očekává, že se na každé setkání, na každé slavení připravíme, protože víme, ke komu přicházíme a kým pro něj jsme. V kapitole o náboženských obětech Vacek píše: „Hospodin skrze proroky protestoval: ,Já od vás pro sebe nic nepotřebuji. Smilovávám se nad vámi, nechci od vás nějaké oběti, ale milosrdné jednání s druhými lidmi a tvorstvem…´“ Až po „zkušenosti s přízní Boha, až když jsme ušli kus cesty v důvěře a v porozumění Bohu, můžeme bez vzpírání a s chutí říci první slova modlitby Otče náš“, a teprve tehdy nám budou osvobozením, rozjasněním naší vlastní jedinečné cesty.

S Klárou Jirsovou jsme si povídali o jejím působení v Dominikánské 8, kde v roli dramaturga chystá zajímavé debaty, které jsou navíc přenášené online a zaznamenávané, takže je možné je sledovat odkudkoli a kdykoli (alespoň zatím).

První iniciativa pořádat debaty vznikla jako nápad rozšířit působení Salve ještě jiným způsobem, dát tématům, která přináší, další prostor, jiný formát, který se dostane zase k dalšímu okruhu lidí. Velkou roli v tom sehrál roli Benedikt Mohelník, v té době provinciál řádu, který se rozhodl klášter takto otevřít, jako způsob vyjití k lidem.

První debaty se začaly pořádat koncem roku 2008, jedna z prvních byla k polskému číslu, pak k číslu o liturgické hudbě, postupně se začala nabalovat další témata. To šlo ruku v ruce s plány na rekonstrukci kláštera, několik večerů bylo věnováno i jí. Název Dominikánská 8 vznikl až posléze jako odkaz na původní adresu kláštera. 

Albín Balát nám popsal den dobrovolníka v rámci turné Godzone.

Tým stavbařů od brzkých ranních hodin stavěl pódium. Ráno byla možnost zažít mši svatou či svatou zpověď. Pak se daly do práce i ostatní týmy. Postavil se Godzone shop, kde je teď k mání úplně nová kolekce oblečení a také například kniha Rozhovory s Mariánom Lipovským. Tým Média si připravil provizorní studio, ze kterého každý den ve 21.30 vysílá živě na Facebooku a YouTube projektu Godzone Live-Stream, kde se může široká veřejnost dozvědět podrobnou analýzu celého dne, jak ho prožili nejen dobrovolníci, ale také vystupující. 

Martina Mátlová se v létě vydala do Stockholmu. Sepsala praktické tipy, které by se nám mohli při podobném cestování hodit.

Většinou cestujeme s rodinou, partnerem nebo partou kamarádů. V takovém případě není potřeba se stresovat. Pokud ztratíme peněženku, mobil nebo kartu, vždycky je tam s námi někdo, kdo nám pomůže situaci vyřešit, kdo se podívá na internet, kudy se jde na ambasádu. V případě, že cestujete sami, je potřeba se trochu připravit.

Před cestou jsem si zašla do banky otevřít druhý účet a zařídit k němu kartu. To je potřeba udělat s předstihem, protože vydání karty nějakou dobu trvá. Chtěla jsem mít jistotu, že v případě odcizení své primární karty nebo ztráty peněženky budu mít zálohu a nezůstanu v cizině bez prostředků. Samozřejmě jsem nic z toho nakonec nepotřebovala, ale jistota je jistota.

O Godzone Tour z pohledu dobrovolníka jsme si s Albínem ještě popovídali s odstupem pár dní.

Nevím, co nás čeká příští rok. Ale mně osobně se nejvíce líbila celkově atmosféra v halách. Přece jenom, když například v Prešově přišlo přes pět tisíc lidí, kteří přišli oslavovat jméno Ježíš, byl to pro mě osobně velmi silný zážitek, když celá hala zpívá worshipové písně. Cílem projektu Godzone není nějaká světelná show… Myšlenkou celého projektu Godzone je nejen přinášet evangelium, ale je to nástroj, jak vytvořit živé společenství ve tvém městě nebo vesnici, odkud pocházíš. Je super mít okolo sebe lidi, se kterými se pravidelně budeš potkávat, modlit se a mít v nich druhou rodinu.