Martina Mátlová: Chtěla jsem psát o lidech, jejichž příběhy nikdo nevypráví

Když v dětství hltáme jednu knížku za druhou, někteří pocítí touhu sami nějakou napsat, vytvořit vlastní příběh, pozvat ostatní do svého světa. Většina lidí to ani nezkusí, někdo napíše pár stránek a založí je na dno šuplete, a někomu se jeho sen splní. Redaktorka našeho Magazínu a časopisu IN! Martina Mátlová knížky miluje a chce je i psát. Letos jí vyšla první knížka. Jak se člověk stane spisovatelkou, co pro to musí udělat a je to vyhrazeno jen těm, kdo mají jedničky z češtiny? 

Foto: Kateřina Lukavcová

Vezměme to od počátku. Kdy jsi pocítila touhu stát se spisovatelkou?

Nemám bohužel žádnou zajímavou historku, že jsem chtěla být spisovatelkou ve chvíli, kdy jsem se naučila psát. Když jsem začínala psát někdy na konci devítky, moje první literární pokusy byly fanfikce, což jsou fanouškovské texty, většinou povídky, které vycházejí z nějakého již hotového díla, třeba z knihy nebo seriálu. Tehdy jsem to vůbec nebrala tak, že bych chtěla být spisovatelkou. Bavilo mě to a bylo to pro mě vyjádřením toho, že jsem v určitých fanouškovských skupinách.

Na střední jsem se skamarádila se spolužačkou a zjistila jsem, že ona taky píše a vymýšlí si vlastní postavy a světy. Pro mě to v tu chvíli bylo doslova obrovské procitnutí, kdy jsem si uvědomila, že nemusím psát o něčem, co už někdo vymyslet, ale můžu začít zpracovávat vlastní nápady. Začala jsem psát autorské texty a přišel sen, že bych chtěla být spisovatelkou.

Jaké knížky jsi měla ráda jako malá? Které si nejsilněji pamatuješ?

Určitě si pamatuju knížku Pan Sova, kterou jsem dostala jako památku při odchodu z mateřské školky. Když jsem se naučila číst, přečetla jsem ji během jednoho dne. Chodila jsem po domě s knížkou v ruce a odmítala jsem ji odložit, dokud ji nedočtu. Tehdy se zrodila moje láska ke knihám, která postupem času přerostla od pouhého čtení k jejich psaní.

Jinak byly v dětství mými srdcovkami verneovky, forglarovky a robinsonovky, k zamilovaným knížkám pro holky mě to nikdy netáhlo. Kromě klasik jako Kapitán Nemo a Robinson Crusoe miluju třeba knížku Švýcarský Robinson od Johanna Davida Wysse. Je o tom, že na opuštěném ostrově ztroskotá celá rodina. Četla jsem ji tolikrát, že jsem si ji nedávno v antikvariátu radši koupila znovu, protože vydání, které jsem jako malá zdědila po mamce, už je celé odrbané a rozpadá se.

A jaké knihy tě oslovily v poslední době a co zrovna čteš?

V poslední době mi utkvěla v hlavě knížka Počítám s tebou od Michaely Červenkové, která se věnuje tématu psychických potíží u dospívajících. Už se moc těším, až se s autorkou sejdeme 26. listopadu na HumbookFestu, kde spolu budeme na besedě mluvit na téma O démonech, co se neskrývají pod postelí, ale v hlavě. Ráda mám i knížky Brigid Kemmererové, které také píše literaturu pro mládež a věnuje se těžším tématům.

Jelikož mám ráda fantasy, tak průběžně čtu téměř nekonečnou sérii Legenda o Drizztovi, jejímž autorem je R. A. Salvatore. A rozečtený mám zrovna také fantasy román. Konečně se mi podařilo pustit do prvního dílu Bezvětrného města od Eléonore Devillepoixové.

Bavily tě i školní slohy? Myslíš, že se může stát dobrým spisovatelem i někdo, kdo slohy ve škole nenávidí?

Psát školní slohy a psát knihy jsou dvě naprosto rozdílné věci. Já jsem taky slohům nikdy moc nefandila. Většinou jsme měli zadané nějaké nezajímavé téma a víc než sloh učitelé hodnotili gramatiku. Neviděla jsem smysl, proč bych měla psát nějakou úvahu, popis nebo charakteristiku. Jenom u vypravování jsem se vždycky vyřádila a nemohla se vejít do rozsahu. Při psaní knížek si člověk vybírá téma sám, věnuje se tomu, co ho baví, a může to směřovat k tomu, že svůj text jednou uvidí na pultech knihkupectví. Pokud se člověk bude snažit, může být spisovatelem, i když nepatří mezi studenty, z jejichž slohovek byli učitelé na větvi.

A v dalším studiu ses vydala tímhle směrem? Uvažovalas o žurnalistice nebo bohemistice? Nebo sis vybrala školu, aby ses co nejvíc posunula ty jako člověk?

Na střední jsem vystudovala obor Výchovná a humanitární činnost a předpokládala jsem, že skončím ve zdravotnictví nebo ve školství. Lákala mě fyzioterapie. Zároveň mě bavilo psát, takže jsem si řekla, že si zkusím podat jednu přihlášku na žurnalistiku. Jen tak. V Olomouci bylo tehdy možné studovat Teologická studia na Cyrilometodějské teologické fakultě v kombinaci téměř s čímkoliv z celé univerzity, takže jsem podala přihlášku na kombinaci Teologická studia plus Žurnalistika a nečekala jsem, že budu přijatá, protože na žurnalistiku se vždycky hlásí hrozně moc lidí. Už jsem se viděla v Českých Budějovicích na fyzioterapii, ale nakonec se stalo to, že jsem na fyzioterapii skončila těsně pod čarou a vzali mě do Olomouce na Palackého univerzitu na ten kombinovaný obor Teologická studia a Žurnalistika, tak jsem tam nastoupila.

Ze žurnalistiky jsem byla popravdě trochu zklamaná, protože moje očekávání byla někde jinde. Bylo tam hodně mediální teorie, kladl se důraz hlavně na klasická tištěná média a toho psaní moc nebylo. Když už jsme psali, byla to žurnalistika, a to, jak jsem zjistila, je něco úplně jiného než psát knížky. Naučila jsem se tam ale kriticky dívat na texty a nebrat si moc osobně, když vám šéfredaktor na praxi vrací jeden článek za druhým na přepracování.

Teologická studia pak byla obor, který mi toho neskutečně moc dal jak vědomostně, tak i osobnostně, a jsem moc ráda, že jsem tam nakonec vlastně úplnou náhodou skončila. Z hodin morální teologie mám spoustu materiálu, který bych ráda někdy zpracovala v příběhu.

Kdy Ti vyšel oficiálně první text? Měla jsi ho připravený a hledala, kde ho vydat, nebo jsi psala „na objednávku“?

První povídka mi vyšla v roce 2013 a byla to, stejně jako většina mých publikovaných povídek, povídka, která se umístila v literární soutěži a díky tomu se dostala do sborníku. Byly to pro mě první zkušenosti a motivace k tomu, abych svoje psaní začala brát víc vážně. Letos to s povídkou bylo poprvé jinak a vyšla mi povídka Něco za něco ve sborníku Historky ze tmy u nakladatelství YOLI, kterou jsem psala, protože mě nakladatelství oslovilo, jestli bych nechtěla přispět svým textem.

Kolik věcí Ti už vyšlo?

Pokud si dobře pamatuju, tak jsou to čtyři povídky a jedna knížka. Nepočítám do toho texty, které jsem kdysi publikovala na blogu. Reálně je ale počet povídek, které jsem napsala, dvouciferné číslo a knížek jsem napsala celkem pět, ale ty zůstanou v šuplíku. Jsou to texty, na kterých jsem se postupně vypisovala a zlepšovala.

Tvoje první kniha, která Ti vyšla, se jmenuje Virtuální realita a zpracovává téma paraplegie. Jak Tě to napadlo?

První námět přišel už na střední škole, kdy jsem studovala již zmíněnou Výchovnou a humánitární činnost. Chodila jsem tehdy na praxi do různých zařízení a potkávala lidi, jejichž příběhy nikdo nevyprávěl. Ze svého dospívání si totiž pamatuju jenom knížky, jejichž hlavní hrdinové byli vyvolení, a vím, že jsem chtěla napsat něco trochu jiného. Trvalo mi pár let, než jsem přišla na to, jak téma vhodně uchopit, až mě napadlo spojit to celé s virtuální realitou. Nakonec jsem napsala knížku o klukovi na vozíku, který pracuje ve virtuální realitě, kam tak trochu utíká před problémy reálného života, a musí vyřešit vraždu, která souvisí s technologií virtuální reality.

Když se chce člověk stát úspěšným fotbalistou, odmalinka chodí na tréninky a někdo ho učí, jak fotbal hrát a dohlíží na to, aby se člověk zlepšoval. Jak se člověk stane spisovatelem?  Jsou kromě hodin češtiny na škole nějaké kurzy psaní, lze se stát učedníkem úspěšného spisovatele?

Existuje spousta kurzů tvůrčího psaní. Já mám zkušenosti s kurzem od Reného Nekudy, který se tvůrčímu psaní věnuje dlouhodobě, a s jedním kurzem od spisovatelky Veroniky Matysové, která má svůj projekt Odstartujte svoji knihu. Veronika pořádá kurzy online, takže je super, že se jich člověk může zúčastnit odkudkoliv, a zároveň kolem sebe na facebooku sdružuje skvělou komunitu začínajících i pokročilých autorů, kteří se vzájemně povzbuzují nebo si radí ve skupině Odstartujte svoji knihu.

Já sama jsem letos vedla workshop Jak napsat knihu na Celostátním setkání mládeže v Hradci Králové, kde jsem mluvila o svých zkušenostech s psaním a vydáváním. Workshop si zopakujeme ještě 19. listopadu na Arcidiecézním setkání mládeže v Olomouci. Určitě ale nemám ambice učit tvůrčí psaní, to přenechám jiným.

Pracuješ jako redaktorka dvou časopisů pro mládež. Přispíváš i do nějakých jiných?

Myslím, že dva časopisy pro mládež úplně stačí. :D

Co děláš, když zrovna nepíšeš knihy nebo články?

Když knihy nepíšu, tak je čtu. Ale celkově ve volném čase dělám nejradši něco, u čeho nemusím koukat do počítače, takže kromě čtení hrozně ráda maluju a v poslední době jsem se zase po dlouhé době pustila do háčkování amigurumi. Taky hraju Dungeons & Dragons a různé deskovky.

Jaké sny by sis v této oblasti ještě ráda splnila?

Vydat druhou knížku, třetí, čtvrtou… Nemám ambice, že bych chtěla být spisovatelkou na plný úvazek. Vím, že jakmile by se z psaní knih stala povinnost, tak by mě to přestalo bavit a už bych nikdy nic nenapsala. Psaní je pro mě koníček a ráda bych, kdybych mohla psát a vydávat i nadále.

Zobrazeno 322×
komentáře
Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.