Mnoho lidí má spojené trávení Vánoc s odpočinkem, rodinou, jídlem a duchovními aktivitami. Občas se může stát, že člověk začne fyzicky krnět. Tento nešvar se snaží většina lidí řešit až po Novém roce v rámci novoročních předsevzetí, která stejně ve většině případů skončí dříve, než vůbec začnou. Ideální cestou, jak tomu předejít, je začít přesně naopak. Ve změti rodinných návštěv se skoro vždy najde čas na nějakou aktivitu. Přesně proto vznikla celosvětová cyklovýzva na platformě Strava, která motivuje uživatele k ujetí pěti set kilometrů v rozmezí Štědrého dne a Silvestra. Podle pravidel lze využít i cyklotrenažér a najíždět kilometry z pohodlí domova, ale dle názoru mnohých to není ten pravý zážitek. Záměrně je nastaven limit rozumně, aby se cílová vzdálenost dala splnit i v oblastech, kde je v tuto roční dobu pravidelně pod nulou. Letos jsem se výzvy rozhodl zúčastnit i já. 

První problém nastal již celkem záhy. Těsně před Vánoci jsem dostal lehkou chřipku a trávení času na kole vystřídal pobyt v posteli. Můj zdravotní stav se však na první svátek vánoční razantně zlepšil a tak byl čas na první jízdu. Bohužel zrovna počasí v Praze příliš nepřálo, celý den lehce pršelo a velmi nepříjemně foukalo. Hlavní je to nepřepálit. Tak zní rada všech zkušených jezdců, kteří se tohoto pseudozávodu každoročně účastní. Nasadil jsem tedy lehčí tempo a dal si vyjížďku podél Vltavy, z jednoho konce Prahy na druhý a zpátky. Cestou jsem překvapivě potkal další dva cyklisty, kteří se Festive 500 také účastnili. Jeden vypadal relativně svěže i po pětaosmdesáti kilometrech, které měl údajně v nohách, zato druhý už tak radostně nevypadal. Já osobně jsem po šedesáti pěti kilometrech usoudil, že pro dnešek stačí a zítra je také den. Ostatně moje kolo už pod náporem létající vody, která okamžitě umrzala na všem, čeho se dotkla, ztrácelo některé funkce a například přehazování byla čím dál tím větší výzva. 

Další den jsme se s rodinou přesunuli k prarodičům do Jižních Čech, kde sice počasí už přálo mnohem více, zato péče o tamější silnice značně pokulhávala. Vyjel jsem až relativně pozdě odpoledne a námraza na vozovce byla skutečně monstrózní. Jak jsem brzy zjistil, led není s mými semi-slickovými plášti příliš kompatibilní. I tak jsem za ujetých čtyřicet osm kilometrů spadl pouze jednou, a to na pofiderní spojnici dvou silnic, po které jsem původně moc neměl v plánu jet. I tak ale byla vyjížďka famózní. Poprvé jsem například zažil, že se musím pekelně soustředit na rovnováhu při jízdě z kopce, neboť jakýkoliv špatně zvolený pohyb by mě okamžitě seslal do škarpy. V jeden moment mi však mírně zatrnulo. Vyhýbal jsem se zrovna velmi ošklivé bouračce na relativně přehledném úseku. Představa, že auto, které by mě objíždělo, by podobný manévr nezvládlo a já byl v pozici toho druhého, byla celkem děsivá. Domů jsem nakonec dorazil bez problémů a s vědomím, že jsem toho moc neujel a další dny budou perné. 

Vyjížďka 27. se ubírala v podobných kolejích jako ta předešlá. Zima, voda, led a vítr. Na druhou stranu počasí stále celkem přálo a obloha se občas dala označit za polojasnou. Při jízdě mi však stihl zamrznout přesmykač, tudíž při jízdě do kopců jsem byl limitován polovičním rozsahem převodů. I přesto nakonec padesát osm kilometrů padlo a já si mohl decentně ulevit, že to možná ještě stihnu do silvestra dojet.

Osmadvacátý prosinec probíhal ve znamení návratu do Prahy, což však zapříčinilo mírný časový skluz, který bylo nutné vykompenzovat večerní jízdou do Brandýsa nad Labem. Do toho všeho se spustil vskutku produktivní deštík, který nijak nepolevoval, a proto jsem ujel slabých čtyřicet kilometrů. Domů jsem se vracel dost zkroušený a s mizející vyhlídkou na magickou hranici pětistovky. Do toho všeho mi ještě na mobilu vyskočila vzpomínka z loňska, kdy jsem se výzvy také účastnil, ale kvůli odjezdu na běžky ji nedokončil. Před rokem bylo skutečně krásné počasí a to mou, už tak dost pokoušenou, náladu příliš nepovzbudilo. 

Po výjezdu z předchozího dne jsem věděl, že budu muset najet hrubě přes sto kilometrů. Do najíždění stovky se mi v zimě nikdy moc nechce, protože tělo se unavuje v mrazech mnohem rychleji, tedy alespoň to moje. Naplánoval jsem si už někdy v průběhu prosince docela pěknou trasu do Roudnice nad Labem a právě dnes přišel čas na její zajetí. Na cestu jsem si připravil housky s medem, které se mi na těchto výletech celkem osvědčily. Dodám tak tělu rychlé cukry a zároveň zaplním žaludek nějakou hmotou. Cesta celkem bolela, protože jsem ji nenaplánoval úplně rovinatou. Na konci jsem musel zajít až ke krajnímu řešení, a to koupi coca-coly u Vietnamce, neboť tělo řeklo, že cukr skutečně nestačí. Počasí se naštěstí až téměř do konce udrželo relativně v normě, ale poslední kilometry jsem strávil obligátně v dešti. Morálka byla zachráněna a už se dalo opět doufat, že ona bájná meta padne.

I když jsem s tím předešlý den celkem hnul, pořád zbývala pěkná řádka kilometrů. Déšť sice zřejmě nehrozil, ale mlha a vlezlo bylo tradičně na programu. Vybraná cesta do Benátek nad Jizerou byla jedna z těch, na kterou jsem se dost těšil. Velká část procházela lesem, tudíž bez přítomnosti aut a jiných rušivých elementů. Cestou kolem Labe se však z těchto hodnot příliš těžit nedalo, neboť všudypřítomná mlha zážitek z jízdy značně komplikovala. Také byla cítit únava z předchozího dne. Nohy při větších frekvencích nebo ve stoupáních protestovaly, ale věděl jsem, že to není důvod jim vyhovět a zastavit. Večer bylo také jasné, že zítra je potřeba to dojet. Naštěstí už zbývalo jen slabších šedesát kilometrů.

Konečně slavné finále. Výběr trasy byl relativně jednoduchý. Hlavní bylo, aby převýšení nedosahovalo čtyřciferných hodnot a aby krajina nebyla příliš odporná. Oboje splňovala rychle naklikaná trasa přes Černošice a Ruzyni. Naštěstí se i počasí umoudřilo a svit slunce mi dodával energii, kterou jsem sedmý den na kole už skutečně potřeboval. Ve finále jsem ujel ještě více, než jsem musel, a měl jsem z jízdy skutečně radost. Po hodinách strávených v dešti a na ledu to byla skutečně zasloužená odměna.

A co říci závěrem? Jednoznačně: Zkuste to také. Pro mnohé je možná nepředstavitelné, že čas s bližními vymění za dření na kole, ale moje zkušenost je taková, že obě aktivity lze naprosto hladce skloubit. Člověk má po sportovním výkonu mnohem větší toleranci poslouchat plky příbuzných, které vidí jednou za rok, a výdaj energie mu pomůže sníst výrazně více cukroví, což na návštěvách rodinným vztahům taktéž jen prospěje. Avšak teď bez nadsázky. Výzva Festive 500 určitě není pro každého. Přeci jen je nutné mít nějaké kilometry naježděné a disponovat alespoň elementární fyzickou kondicí. Pokud však na kole, byť jen občasně, jezdíte, vřele doporučuji zvážit účast v příštím ročníku. Švihy na kole v zimě skutečně otevírají nový rozměr cyklistiky, který určitě stojí za prozkoumání.

Autorem textu, stejně jako fotografií, je Petr Junek.