Uzdravující síla odpuštění

Odpustit. Nechat něco být a vybrat si vnitřní klid místo vzteku a nenávisti. Nejen ten, komu je odpuštěno, ale i ten, kdo odpouští, získá tímto aktem mnoho pozitivního. Proces odpuštění může být náročný, ale do našeho života přinese klid a harmonii a zbaví nás zášti, pocitů křivdy a ublížení.

Zdroj: unsplash.com

Odpuštění nejsou jenom nějaké fráze. Můžeme tisíckrát říct, že odpouštíme, ale dokud doopravdy neodpustíme ve svém srdci, nebude to mít žádný smysl a odpuštění budou jenom prázdná slova.

Svobodně se rozhodujeme, že chceme druhému odpustit to, čím se proti nám provinil, a nečekáme nic na oplátku. Odpuštění totiž nemá žádné podmínky, které musí dotyčný splnit, aby mu bylo odpuštěno. Odpouštíme, protože jsme si zvolili tuto cestu a nechceme si s sebou nést staré křivdy a nenávist. Díky odpuštění se osvobozujeme od nehezké minulosti, což nám umožňuje intenzivněji prožívat přítomnost a těšit se na to krásné, co nám může přinést budoucnost.

Důsledky neodpuštění   

Odpuštění je náročné, vyžaduje z naší strany nějakou aktivitu a celý proces může být bolestivý. Neodpustit je vždycky snazší, protože člověk může zůstat ve své pasivní roli oběti, být litován a utěšovat sám sebe, že křivdy, které mu druzí způsobili, jsou důvody jeho neúspěchu atd. Není to ale stav, který by nám z dlouhodobého hlediska přinášel něco dobrého.

Každý člověk je svobodná bytost, která má právo sama se rozhodnout, jestli odpustí nebo neodpustí. Neodpuštění však znamená, že si v sobě dál poneseme všechny ty negativní pocity: vztek, nenávist, zlobu, zášť, touhu po pomstě. To se bezpochyby nepromítne jen do naší duševní pohody, ale také do našeho fyzického zdraví. Tyto emoce totiž udržují tělo v napětí a v bojové pohotovosti a vyvolávají stres.

O tom, jak špatné je dlouhodobé působení stresu, se mluví velmi často. Stres má za následek spoustu nemocí od úzkostí a depresí, přes zažívací potíže a obezitu až po vážné nemoci jako jsou kardiovaskulární onemocnění nebo vliv na rozvoj rakoviny. Ve škole i v práci jsme stresu vystaveni velmi často, proč si tedy přidávat ještě další stres tím, že v sobě budeme živit nenávist a vztek, kterých bychom se mohli zbavit, kdybychom dokázali odpustit?

Stejně závažné jsou i důsledky neodpuštění na mezilidské vztahy. Kolik rodin skončilo nenávratně rozhádaných kvůli křivdám vzniklým během rozdělování dědictví? Kolik sousedských vztahů je napjatých, protože se hromadí letité spory, jejichž začátek už si nikdo nepamatuje? Kolik přátelství zkrachovalo na tom, že bylo příliš těžké překonat vlastní ego a odpustit?

Neseme-li si s sebou zášť, nenávist a touhu po pomstě, stáváme se otroky vlastních myšlenek. Negativní pocity v našem srdci zabírají místo pro lásku, přátelství, radost… Jakmile si jednou zvykneme na to, že jsme naštvaní, stane se to naší součástí a vztek se v nás hromadí už tak nějak automaticky. Začneme zapomínat, že bychom se mohli radovat, přestaneme v druhých hledat to dobré a jenom hledáme další a další křivdy, kterých se vůči nám druzí dopouštějí.

Proces odpuštění

Některé křivdy jsme schopni přejít mávnutím ruky. Jsme schopni relativně rychle odpustit třeba člověku, který nás předběhl ve frontě v obchodě, a za pár hodin už ani nejspíš nevíme, že se nám něco takového stalo.

Jsou ale okamžiky, kdy se odpuštění jeví jako něco naprosto nemožného. Odpustit partnerovi, který nás podvedl? Odpustit člověku, který nám rozbil rodinu? Odpustit tomu, kdo zavinil nehodu, při které zemřel náš blízký nebo si někdo odnesl trvalé následky?

Odpuštění osvobozuje a umožňuje nám posunout se dál. Je ale naprosto pochopitelné, že někdy cesta k odpuštění trvá týdny, měsíce a možná i roky, a ne vždy je přímočará. Někdy budeme zažívat chvíle, kdy se zdánlivě budeme vracet na začátek celého procesu, a někdy ani všechny emoce nedokážeme překonat úplně. Není žádnou slabostí vyhledat pomoc kněze nebo psychologa, který nám pomůže procesem odpuštění projít a posunout se dál.

V procesu odpuštění hraje důležitou roli samotné rozhodnutí odpustit. Racionálně se odhodlat k odpuštění většinou nebývá těžké. Naše pocity se ale tak snadno nezmění, proto je úplně v pořádku nechat projevit emoce. Někdo nám ublížil, a tak je pochopitelné, že cítíme vztek, nenávist a zášť, jsme smutní, zklamaní. Pojmenovat emoce, které prožíváme, je jeden ze způsobů, jak se s nimi vyrovnat. Můžeme plakat i křičet, pokud se nám tím uleví. Neměli bychom si však libovat v roli oběti, kterou ostatní litují.

Skvělým způsobem, jak se srovnat se svými emocemi a dostat je ze sebe, je napsat tomu, kdo nám ublížil, dopis, který mu ale nepošleme. Papír snese vše a my se můžeme vypsat z toho, jak se cítíme, proč nám daná věc tolik ublížila atd.

Odpuštění jako slabost?

Ve společnosti, která klade důraz na úspěch, vlastní potěšení a individualitu, může být odpuštění vnímáno jako slabost. Někdo nám ublížil, tak by se dalo očekávat, že budeme naštvaní, budeme chtít dotyčnému oplatit stejně, nebo s ním alespoň přestaneme mluvit. My se však rozhodneme odpustit. Křesťanská víra v tomhle může být pro některé poněkud nepochopitelná. Když se apoštol Petr ptá, kolikrát má odpustit, Ježíš mu odpovídá: „Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesátkrát sedmkrát.“ (Mt 18,22) V praxi to znamená, že podle Ježíšova učení nemáme počítat, kolikrát jsme druhým odpustili, ale máme odpouštět tak, jak je to třeba. Je to naivní? Ne.

Odpuštění neznamená, že schvalujeme to, co nám někdo udělal. Odpuštění není ani o tom, že si příště znovu necháme líbit nějaký podraz a ostatní si k nám můžou všechno dovolit. Můžeme rozlišovat mezi odpuštěním a smířením. Odpuštění se děje uvnitř člověka, naopak smíření se projevuje navenek mezi dvěma a více lidmi. Obojí je krásné a osvobozující, ale i když bychom měli odpouštět vždycky, s usmířením to není tak jednoznačné. Dávat lidem druhé šance je skvělé, protože i my sami bychom si je tolikrát přáli dostat. Odpuštění ale nevylučuje to, že se poučíme, budeme chránit sami sebe a s některými lidmi omezíme nebo úplně přerušíme kontakt – bez zášti a nenávisti. Až příliš často v životě potkáváme lidi, kteří svým sobectvím zneužívají druhé.

Příklad odpuštění: svatý Jan Pavel II.

Osoba Jana Pavla II. pro nás může být inspirativní v mnoha ohledech, ať už jde o jeho přínos teologii, rozvoj mariánské úcty, blízkost lidem nebo jeho snahy o mír. Velkou inspirací pro nás však může být i okamžik, kdy Jan Pavel II. odpustil atentátníkovi, který ho málem připravil o život.

Dne 13. května 1981 byl spáchán atentát na papeže Jana Pavla II. Turecký atentátník Mehmet Ali Ağca tehdy na Svatopetrském náměstí ve Vatikánu čtyřmi ranami zasáhl papeže a vážně jej zranil. Jan Pavel II. svému útočníkovi odpustil a požádal věřící, aby se za Ağcu modlili. O dva roky později ho navštívil ve vězení, kde s ním soukromě promluvil.1

Kromě známého dvoudílného filmu Papež Jan Pavel II. (2005, Itálie), je možné o těchto událostech zhlédnout také dokumentární snímek Atentát na papeže (2015, Německo, Itálie).

Literatura k dalšímu zamyšlení:

  • Elias Vella: Ježíš – lékař těla i duše
  • Kateřina Lachmanová: Vězení s klíčem uvnitř

Zdroje:

1 https://cs.wikipedia.org/wiki/Atent%C3%A1t_na_Jana_Pavla_II._(1981)

https://psychologie.cz/proces-odpusteni/

https://www.pastorace.cz/tematicke-texty/odpusteni-a-jeho-pravidla-proc-odpoustet-zehnat-a-milovat-nepratele-elias-vella

https://www.vira.cz/texty/knihovna/kapitoly/co-znamena-odpustit

https://www.mojezdravi.cz/psychika/jak-odpustit-a-zapomenout-ctyri-kroky-ktere-vam-pomohou-4310.html

Zobrazeno 255×
komentáře
Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.