„Nejlepší evangelizací je prostě žít,“ říká Vojta, absolvent evangelizační školy

Věděli jste, že je možné studovat evangelizační školu? Já jsem to sice věděla, ale nic jsem si pod tím neuměla představit. Byl to pro mě natolik neuchopitelný koncept, že jsem se rozhodla se s ním blíže seznámit. A to prostřednictvím jednoho z jejích absolventů – mého kamaráda Vojty, který si prošel tímto typem studia v Německu. Jaké to je jít studovat školu, která vás má naučit evangelizovat? Jak může taková zkušenost proměnit život člověka? A jak najít odpověď na Boží volání? S Vojtou jsme si povídali dlouho a otevřeně (i proto je text zčásti ponechán v autentické hovorové formě). Doufám tedy, že vám následující rozhovor alespoň trochu přiblíží, co může znamenat být „vystudovaným misionářem“.

zdroj: usnplash.com

První otázka – kde jsi těch devět měsíců byl?

Byl jsem v evangelizační škole – ESM jako Emmanuel School of Missions, která je v Altöttingu v Německu a spadá pod komunitu Emmanuel, což je jedno z charismatických hnutí v rámci katolické církve. Těch škol je po celém světě více – tehdy byly čtyři, teď už je jich, tuším, sedm, a tohle byla ta německá.

Jak ses k ESM dostal a jak ses pro ni rozhodnul?

Já jsem tam jezdil na Velikonoce nebo na takové fórum, setkání mládeže v létě, a jezdíval jsem tam s kamarádama. No a jednou jsem tam měl zajímavý zážitek, po kterém jsem si uvědomil, že bych tam chtěl rok strávit.

Když se jedná o evangelizační školu, co si pod tím člověk může představit? Jde opravdu o studium?

Tato škola by měla vychovávat budoucí misionáře, kteří budou evangelizovat v životě, což ale v praxi znamená primárně evangelium žít. Takže se studium skládá jednak z teologického vzdělání, které je certifikované pod Lateránskou univerzitou, takže máme papír, že jsme chytří nebo co. (směje se) Dále se sestává z různých praktických projektů, které k evangelizaci můžou sloužit. Například se dělají různé modlitební večery nebo večery milosrdenství, jak tomu říká komunita Emmanuel, v našem případě jsme také hráli muzikál, to už se teď nedělá. Teď jsou zas jiné projekty, v současné době hodně multimediálních věcí.

Před těmi deseti lety, kdy jsem tam byl já, se studium skládalo ze tří trimestrů, z nichž v prvním byl hlavní fokus právě na vzdělání, druhý byl na přípravu různých evangelizačních projektů a třetí byl na realizaci, s tím, že se to samozřejmě míchalo.

Když mluvíš o vzdělání, jaké jste měli předměty, jak se výuka realizovala? Bylo to třeba prostřednictvím klasických seminářů?

Jo, normálně přednášky. Jezdili tam docenti odevšad možně. Byli tam lidi z celý Evropy, pamatuju si dobře jednoho kněze, který studuje, tuším, napůl v Jeruzalémě a napůl v Římě, a ten přednášel věci ze Starého zákona. Hrozně zajímavý, on se věnuje hodně židům a odkazu, co jako křesťané od židů máme.

A šlo o přednášky typu – znalosti, práce s Písmem a podobně – nebo třeba i rozvoj vaší schopnosti evangelizace? Nebo ta se realizovala spíš prostřednictvím zkušenosti a práce samotné?

To bych asi potřeboval oddělit. Duchovní život byl v ESM taky dost vydatný, každý den jsme měli chvály, měli jsme mši, měli jsme hodinovou eucharistickou adoraci v tichu, takže jsme se věnovali meditacím nad Písmem a podobně. Ale to, co se dělo v rámci přednášek, bylo zpravidla vyloženě takové, jako když jde člověk na vejšce na přednášku, s tím, že pak byly semináře, třeba modlitební, jako lectio divina. Ale to byla pak jiná část programu než vzdělávací.

Já jsem se dočetla, že evangelizační škola v Altöttingu je zaměřená na hudbu, je to tak?

Ano.

Jak se tam tahle stránka projevovala? 

No, před těmi deseti lety jsme hráli muzikál a taky jsme měli jako třída kapelu. Takže když jsme dělali někde misie, hodně jsme používali jako prostředek právě hudbu. Teď to zas funguje trošku jinak, teď už nedělají muzikál, ale vím, že děcka pořád mají kapelu, pořád je tam zkušebna, pořád je tam studio, pořád se tam s hudbou pracuje. Pro představu třeba evangelizační škola, co je na Filipínách, má zas důraz na sociální práci, takže tam člověk hodně pracuje s chudýma a podobně. V Římě je to, tuším, zase něco jiného, jestli teologie? A tehdy byla ještě jedna škola v Paray-le-Monial, ta byla hodně teologická, ale taková hlubší, byl tam hodně důraz na mystiku, pokud si vzpomínám. Ale nechci kecat.


„Neřešil jsem vůbec, jestli je to dobrý pro mě nebo pro někoho jiného, prostě jsem zaslechl volání, byl jsem přesvědčený, že mě tam Bůh zve, a tak jsem se rozhodl jít.“


Pokryli jsme praktické věci, teď se přesuneme k tvojí osobní zkušenosti. K čemu je dobré jet studovat na devět měsíců do evangelizační školy?

Já bych si tuto otázku možná vůbec nepokládal. Nejde o to, jestli je studium v ESM dobré nebo ne. Já jsem to aspoň tehdy sám subjektivně vnímal tak, že se jedná o nějaký volání. A když Hospodin zavolá, tož já jdu. Neřešil jsem vůbec, jestli je to dobrý pro mě nebo pro někoho jiného, prostě jsem zaslechl volání, byl jsem přesvědčený, že mě tam Bůh zve, a tak jsem se rozhodl jít.

Co taková zkušenost člověku dá? Co mi to může nabídnout?

Nabídne ti to hodně věcí v různých oblastech života. Například člověk víc rozumí tomu, čemu jako katolíci věříme, a dokáže některé věci chápat víc v kontextu. Nebo tak to aspoň bylo v mým případě. Dokonce jsem si asi tři dny lámal hlavu nad trojjediností Boha, pak jsem měl pocit, že jsem ji jednou večer pochopil a ráno už jsem nevěděl, jak to bylo. Ale bylo to hrozně napínavý, taková dobrá mentální výzva. (směje se)

Další věc je, že když člověk stráví tolik času v modlitbě, tak to na něho logicky má vliv. Vztah s Bohem se rozvíjí novým způsobem a do rozměrů, které člověk nečekal.  A pak jde i o osobnostní růst. Já si myslím, že člověk je do jistý míry definovaný společností, v níž se pohybuje, a když ji potom opustí na tak dlouhou dobu, jako je devět měsíců, tak najednou není tím, čím byl dřív. A najednou musí sám zjistit, co je vlastně zač. Mě třeba jeden čas všichni vnímali jako kytaristu, byl jsem Vojta-kytarista a bylo pro mě hrozně důležité, že hraju na kytaru. Když jsem přišel do Altecu (Altöttingu, pozn. redakce), tak nikdo nevěděl, že hraju, dokud jsem nechytl do ruky kytaru. A bylo to nové nalezení sebe sama, ale bez tlaku okolí, který mě celý život nějak vidělo. Na druhou stranu, možná proto je někdy těžký se vrátit – lidi totiž od tebe očekávají věci, který ty už nejseš. Což je ale zároveň velká šance. To není dobře nebo špatně, to prostě je.

No a potom získáš zkušenost s realizací evangelizačních projektů. Když se jí člověk chce věnovat, tam se to naučí – jak na to, na co si dát pozor, co je potřeba po praktické organizační stránce, jaké jsou nejčastější problémy, jak k nim přistupovat.

A taky člověk někdy trochu povyroste, protože si musí najednou sám prát. (směje se) Vařit nemusí, vařila nám paní Marie, taková mocná bavorská kuchařka. Hrozně hodná.

Využil jsi nějak v životě znalosti a dovednosti, cos tam získal?

Ano. Bezpochyby. Myslím si, že když člověk žije s Bohem a nezmagoří, upřímně Boha hledá, vždycky to ovlivňuje úplně všechny aspekty života. Například jsem si všiml, že pro mě v jednu chvíli začali být lidi důležití úplně jiným způsobem. A tím pádem jsem k lidem začal i jinak přistupovat. A to bylo hodně zásadní, takže se v podstatě začaly proměňovat všechny moje vztahy, když jsem se potom vrátil. Potom taky přístup k práci – už ze mě byl trochu menší flákač. Ne úplně malej, ale trochu menší než dřív (směje se). Ale taky třeba studium samotné. Jakmile si člověk začal dávat věci do souvislostí, zjistil, že i maličkosti jsou hrozně důležitý. A to život od základů dost změní.

Máš nějaký fakt nejlepší nebo nejsilnější zážitek, který bys byl ochotný sdílet?

Mám tři. Jeden byl, když jsem v Altöttingu zůstal na léto po škole v týmu a přijeli nám volontéři, dobrovolníci, kteří nám pomáhali starat se o barák. Byla tam jedna holčina, která se dlouhodobě řezala, strávila hrozně dlouhou dobu v psychiatrických léčebnách a nikdo jí moc nedokázal pomoct. A ona tam s náma byla čtrnáct dní a pak se přestala řezat. Pak mně vlastnoručně vyrobila růženec, který do dneška mám. Teď je z ní po těch letech paní doktorka nebo záchranářka a pomáhá lidem. To byl hrozně krásný zážitek, protože jsem viděl, že někdy stačí lidi mít fakt jenom rád a nebo nechat Boha, aby je měl rád skrze mě, a můžou se dít doslova zázraky. Pro mě tohle zázrak je.

Jeden můj osobní zážitek je, když jsem hrál na kytaru koncert pro sedm set lidí, což bylo do té doby největší publikum, před kterým jsem kdy hrál. A to byl moc pěkný zážitek, i když jsem měl trému jako prase.

No a pak mám ještě třetí, asi nejdůležitější zážitek, ale ten už neřeknu.

Myslíš, že evangelizační škola je pro každého, nebo spíš jen pro určitý typ lidí?

Myslím, že pokud je tam ono povolání, tak je pro každýho. Pokud člověk má pocit, že ho Bůh zve, tak stojí za to se nad tím zamyslet. Nicméně dokážu si představit, že pro někoho může být lepší do evangelizační školy nejít, ale pokud člověk v srdci tu touhu má, tak podle mě nemůže udělat krok vedle. Je jedno, jestli je extrovert nebo introvert, je jedno, jestli má nadání spíš hudební nebo pro práci s lidma. Rozvoj by měl být podobný jako v církvi – je to hrozně pestré, každý jsme jiný a tak funguje i evangelizační škola. Je super, že třída potom může dobře fungovat jako tým, který se doplňuje. Nicméně jsou nějaké základní požadavky, že by člověk měl být fyzicky zdravý, psychicky zdravý a měl by mít jasno, proč chce do ESM jít.

V čem je studium na této evangelizační škole jiné, než kdybys šel studovat třeba laickou teologii do Olomouce? 

Není to jenom studium, je to kurz. A není to jenom o teorii, ale i o praxi a o formaci, podobně jako to bývá v klášteře. ESM funguje tak, že všichni žijí v jednom baráku, kde bydlí, kde se učí, kde spolu tráví volný čas, taky se o barák starají, plánují různé projekty. V tomhle je to hrozně intenzivní. Podobně by se člověk mohl zeptat, v čem je rozdíl studovat univerzitu obrany, nebo jít do kasáren do armády. Je to něco jinýho.

Když se podíváš nazpět, jak teď na svůj pobyt v ESM vzpomínáš jako na zkušenost?

To je těžký. Za tu dobu se věci, co jsem načerpal, rozvíjely, některý jsem pochopil až po letech. Protože je to už dlouho, spoustu věcí ve mně zůstalo a staly se součástí mě, takže je už nedokážu úplně oddělit. Nicméně do dneška jsou pro mě všichni moji spolužáci jako sourozenci. I když třeba jeden žije v Indii, někdo v Brazílii, tak do dneška jsme v kontaktu a vždycky když se náhodou někde potkáme, třeba na svatbě, je to, jak kdyby se po letech sešla rodina. Fakt jako sourozenci.

Je něco, co ti pobyt v ESM vzal? Nebo v čem tě ovlivnil negativně?

Myslím si, že člověk dostane takovou dávku zážitků, vědomostí, zkušeností a všeho možnýho, že třeba nemá zralost na to, aby se s nimi správně srovnal. Myslím si, že některý věci dozrávají až teď, až teďka chápu, jak jsem je vlastně měl chápat tehdy. A druhá věc je, že člověka může pobyt v ESM tak proměnit, že je těžký se vrátit do života, jaký vedl předtím. Nebo to ani možný není. Já si pamatuju, že s některýma z mých kamarádů, se kterýma jsem se do té doby vídal denně, naše vztahy zamrzly a už nikdy úplně nerozmrzly. Furt jsme v kontaktu, občas se potkáme, ale už to není jako dřív. Zas má ale člověk jiný kamarády.

Jak podle tebe teď člověk může evangelizovat a jaké má evangelizace místo v tomhle světě?

Přemýšlím, kterej svatej to říkal, ale říkal: „Jděte a zvěstujte evangelium a když to nejde jinak, tak i slovy.“ Já si myslím, že život je asi na prvním místě. A často platí, že činy mluví za vše. A zvlášť, když se bavíme o těchto věcech, tak slova jsou někdy hrozně malý a hrozně nepřesvědčivý. Ale deset let určitýho životního stylu dokáže svědčit líp, než kdybych napsal knížku. Myslím si, že nejlepší evangelizací je prostě žít. Kráčet s Bohem.


„Chtěl jsem žít život tak, aby byl co nejvíc podle Božích představ.“


Máš pocit, že studium ti dalo něco, co opravdu ovlivnilo tvoje rozhodnutí během těch uplynulých desíti let?

No jasný. Ne tak úplně studium jako spíš čas tam strávený. Já jsem byl potom hroznej radikál. Docela je mi teď líto některých lidí, já jsem do nich musel hučet jak magor, potom co jsem se vrátil. Ale do dneška je mi radikalita, z řeckého radikalis, čili zpět ke kořenům, vlastně hrozně sympatická, protože ukáže ksicht. Radikální křesťan je pro mě člověk, který miluje Boha nade vše a bližního jako sám sebe. Což je každopádně dobrej soused, kdyby nic jinýho.  A myslím si, že nejen každý ateista bude rád za takovýho souseda. Já jsem tehdy všechno hodně hrotil, hodně mě fascinovala mystika a chtěl jsem do ní proniknout. Chtěl jsem žít život tak, aby byl co nejvíc podle Božích představ. Teď zpětně si myslím, jak jsem mluvil o zralosti, že v některých věcech mohla z mojí strany nastat lehce chybná interpretace – mám dojem, že není mojí věcí dělat všechno jako Bůh. Kdyby Bůh chtěl, aby bylo všechno tak, jako kdyby to dělal on, tak si všechno udělá sám. Když je potom z nějakýho důvodu řada na mně, nemůže být špatně, když to udělám podle sebe. Zvlášť pokud je člověk v Bohu zakořeněný, tak je to podle mě v pořádku.

Možná jsme to už naťukli, ale mám pocit, že jsem se ještě přímo nezeptala. Jak moc a v jakém směru se proměnil tvůj vztah s Bohem a tvoje víra jako taková?

Evangelizační škola nedokáže člověku Boha ukázat, ale člověk se tam může naučit Boha hledat.

A naučil ses to tam?

Jsem v tom míň marnej, než jsem byl předtím. (směje se)

Kdybys měl vybrat jednu věc, kterou ses v Altöttingu naučil a která ti v životě zůstala, od té doby ji praktikuješ a mohl bys ji předat dál, co by to bylo?

Nebát se dělat chyby. Myslím, že Boží pedagogika je taková i vůči nám. Někdy mě Bůh nechá vymáchat si držku v úplných ho*nech, protože ví, že díky tomu vyrostu. A svědčí tím o své lásce, protože pro mě tolik chce to nejlepší, že je ochoten riskovat i fakt, že ho budu dál milovat. Mně přijde, že taková je bezpodmínečná láska. Ne ta opičí – já tě budu mít rád, abys ty mě měla ráda. Ale já tě budu mít rád a budu ti to prokazovat tím, co je pro tebe dobrý. A Bůh je Bůh, takže ví, co je pro mě nejlepší. A skrz chyby se člověk může hrozně moc naučit.

Druhá věc je, že největší ztráta času je třídění ponožek. A tudíž se hrozně vyplatí koupit třeba dvacet párů stejných černých ponožek, aby je člověk už nikdy v životě nemusel párovat. (směje se)

Co bys poradil mladému člověku, který má pocit, že volání k čemukoliv cítí? Mně přijde, že je hrozně těžké třeba při výběru vysoké školy rozlišit, kde a jestli vůbec tam ono volání hledat. Jak se k tomu má člověk stavět?

Jasně. Nes*at se s tím. V klidu si všechno promyslet a když nevím, tak si vyberu jednu věc a zkusím. A když zjistím, že to není ono, no tak se vrátím a zkusím jinou. Ale když člověk zůstane stát na místě, nikdy na to nepřijde. Některý věci se nedají vymyslet. Když jsem na rozcestí a obě cesty mi přijdou hodně podobný, tak vyrazím po jedné a když po nějaké době zjistím, že je na houby, tak se vrátím. O nic nejde. On v životě člověk reálně ztratí třeba rok času, ale rok času je malá cena za to, že jdu správnou cestou. Vím, že člověk pak může sklouznout k tomu, že se hrozně dlouho rozmýšlí a nakonec se k ničemu nemá. A než se potom rozhodne, tak vyhoří. A to je hrozná škoda.


„Bůh naše srdce zná, On ví, jaká touha v něm je.“


A jak velkou část rozhodování má tedy člověk přikládat své vlastní představě, a na druhou stranu tomu, co má pocit, že Bůh chce? Já mám totiž zkušenost, kdy jedna slečna řešila, kde budou s manželem žít, a říkala: „Já ještě nevím, jestli nás Bůh chce mít v Brně.“ Mně ale připadá, že to není zcela ideální přístup – když člověk něco chce, má to zkusit, a když je to dobré, Bůh mu požehná. Když ne, tak ne. Jak to vidíš ty?

Já jsem to takhle dělal. Jednou jsme měli seminář, kdy jsme odjeli do hor a celý týden jsme strávili v tichu. Celkem drsný, ale hrozně super zážitek. Já jsem se tehdy hrozně bál, že po mně bude Bůh chtít, abych šel studovat na kněze. To byl zrovna týden, který se věnoval povolání, a z toho důvodu jsem měl nějaký blok. Potom se mi ho podařilo překonat s tím, že jsem Bohu řekl: „Hele, kámo, já si myslím, že jsem volanej do manželství, takže já jdu touhle cestou. A kdyby se ti to nezdálo, tak dej vědět.“  A myslím si, že to je zdravej, normální přístup. Bůh naše srdce zná, On ví, jaká touha v něm je. Někdy se jedná jen o naše ego a to je problém, někdy to naopak od Boha je, ale to se prostě nedá vymyslet. Život je natolik komplexní, že stejně tak nejde rozlišit, co přesně je věc duchovní a co už je psychická. Ta linie je tak rozmazaná, že ji nejde jasně stanovit, a tudíž je prostě dobře pracovat na všem.

Já jsem všechny svoje otázky položila. Máš ještě něco, co by k tématu mělo zaznít?

Myslím si, že člověk nepotřebuje evangelizační školu. Pokud skutečně chce žít s Bohem, tak s ním může žít i bez ní. Myslím si, že jsou lidi, kterým tahle škola může pomoct v životě s Bohem, ale neznamená to, že je nutností. Protože Bůh je fakt hrozně velkej a když člověk upřímně hledá, tak se mu dává poznat.

V tomhle je zajímavá ještě moje zkušenost z Augsburku, kde jsem byl po několika letech právě jako misionář. V Augsburku je Gebetshaus, to je dům chval, a v něm jedou chvály dvacet čtyři hodin denně sedm dní v týdnu. Já jsem tam nějakou dobu působil v noční šichtě, takže jsem ve dvanáct vstal a od dvou hodin ráno do šesti jsem dělal chvály. A trávil jsem tam asi čtyři hodiny denně v modlitbě, což už vyžaduje určitou techniku, to už není hodina tichého prodlévání před monstrancí. Hodně mi v tom pomáhaly techniky sv. Ignáce z Loyoly. V tomto období vrcholila moje fascinace mystičnem a jeho hledáním. Já jsem se chtěl někam promodlit. A po půl roce toho, kdy jsem se modlil čtyři až osm hodin denně, jsem se promodlil k těm nejobyčejnějším věcem. A začal jsem chtít hrozně obyčejnej a nudnej život. Zjistil jsem, že se chci Bohu dát cele, chci s ním zažívat velký věci a chci ho nechat skrze mě dělat velký věci. Myslím, že někdo je povolaný k tomu dělat velký věci formou těch malých. A někdy to taky znamená zůstat Bohu k dispozici po dekády a jednoho dne přijde chvíle, kdy On mě bude chtít využít. A je důležitý, abych já v tu chvíli byl ready.

Zobrazeno 318×
komentáře
Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.