Co do batohu? Jídlo, pití, deku a knihu!

Prázdniny začaly a s nimi nás čeká trochu jiný režim než obvykle. Kromě jiného má většina lidí víc času na čtení. Ať už u vody, v lese, ve vlaku při přejezdech nebo alespoň doma, odkud odjeli ostatní, léto si spojujeme s čtením. Pokud můžeme, volíme četbu takzvaně odpočinkovou - což neznamená povrchní, jen ta skripta a odb/porné publikace chceme nechat chvíli na pokoji. V redakci jsme dali dohromady knížky, které máme s létem spojené my. Třeba v nich najdete inspiraci, až si budete balit na dovolenou a přemýšlet, co byste si s sebou mohli vzít za knížku. Přejeme krásné počtení, ať se rozhodnete jakkoli. A pokud chcete, podělte se o své prázdninové čtivo.

zdroj: unsplash.com

Václav Cílek: Makom. Kniha míst

Kateřina Sedláčková

Letní toulky si doslova říkají o nějakou vhodnou knížku na posezení na rozkvetlé mezi, když už nohy bolí a výhledy berou za srdce. K takové příležitosti se hodí kniha krajinářských úvah Václava Cílka – Makom. Povídání (nejen) o českých krajinách, ve kterých nacházíme i ty, jež jsou našemu srdci nejbližší, krajiny našeho dětství, krajiny, o kterých se nám zdává, krajiny, kam se rádi vracíme. Cílek je filozoficky a zajímavým jazykem přiblíží zvědavému čtenáři, doplňuje je úryvky básní a textů jiných autorů, občas zabrousí do neskutečna, aby vás v příští chvíli vrátil zpět mezi stromy aleje a rozvažoval o dopadu globalizace na český venkov. Není to knížka, kterou přečtete jedním dechem, hodí se na pomalé ukusování kapitol s tužkou v ruce a pozvolné zpracování daného tématu.

V 19. století jsme si zvykli na jeden čas. Myslím, že to je nesmyslný omyl. Jak může být v Istanbulu přesně stejně hodin jako ve Vrapicích? Někde se musela stát tragická chyba, která vyšla vstříc naší lenosti a otupila způsob, jakým vnímáme místo. Mohla za ni železnice. Před rokem 1850 měla každá obec kostel a v něm zvony, které odbíjely místní čas. Všem lidem bylo přirozené, že jejich čas je trochu odlišný od času ve vedlejší vsi a že v Praze nebo v Domažlicích to je všechno úplně jinak. Teprve jízdní řád zdánlivě srovnal všechny místní časy do jedné zjednodušující, ale lživé linie. (V. Cílek, Makom, s. 280)


Anton Myrer: Poslední kabriolet

Karolína Svobodová

Jedna skvělá vyučující češtiny svým studentům doporučovala, ať si tuto knížku přečtou v období po maturitě, ale ještě před začátkem studia na vysoké škole. Tak jsem si doporučení vzala k srdci a Poslední kabriolet jsem si po maturitě přečetla. A tak moc jsem se do jeho příběhu zamilovala, že jsem si ho minulé prázdniny přečetla znovu. Je v něm všechno - přátelství, vysokoškolská bezstarostnost, swing, velké i malé lásky, válka a následně tvrdý střet s realitou po návratu z ní, to všechno na pozadí zlatých jazzových let v Americe. Celou knihou se vine, zaplétá a zase napřimuje příběh skupiny mladých mužů a slečen, které spojuje krásný zelený kabriolet. Kniha je to sice delší, ale rozhodně stojí za přečtení, mě naprosto pohltila. Je to fakt srdcovka!


Richard Adams: Daleká cesta za domovem (Watership down)

Dominik V. Spudil

Knížka, která je o nejroztomilejších zvířatech, o králících, a přece není pro děti. Je plná moudrosti, dravosti přírody i člověka, poučení a mnoha dobrodružství. Několik králíků se vydává na cestu najít si novou kolonii k životu, cestou se setkávají s nejrůznějšími nepřáteli i s nečekanými přáteli. Setkají se s mnoha podobami nebezpečí, skrytým i otevřeným. Musejí se rozhodovat, co je nejen dobré pro kolonii, ale i co je morálně správné. Do toho vstupují příběhy o dávném králičím princi El-hréranovi, který je zakladatelem králičí slávy a u něj je zrod králičích dějin. Tuhle knížku mám rád navíc i proto, že jakkoli jde o bajku, zvířata stále zůstávají zvířaty a nemají nepřirozeně lidské zvyky, jako je tomu u většiny dnešních pohádek. Vedle Pána prstenů a Duny je to další knížka s obrovským příběhem, postaveným na pozadí bohaté fiktivní historie. Vhodné pro zralejší puberťáky a všechny dospělé.

Hlavoun se vztyčil. Hřbet měl prohnutý a hlavu na ztuhlém krku skloněnou.

„Černý králík z Inlé,“ zašeptal. „Co jiného – na místě, jako je tohle?“

„Nech těch řečí,“ okřikl ho Lískáč. Sám cítil, jak se chvěje a zarývá drápy do stěn úzké strouhy.

Náhle se ten zvuk ozval znovu, o něco blíž: a teď už se nemohli mýlit. To, co slyšeli, byl hlas králíka, ale změněný k nepoznání. Mohl přicházet z chladných prostorů oblohy nad nimi, tak nepozemský a bezútěšný to byl zvuk. Zprvu to byl jen nářek. Pak rozpoznali – všichni do jednoho – zřetelně a neomylně slova.

„Zórn! Zórn!“ naříkal strašný kvílivý hlas. „Všichni mrtví! Ó, zórn!“

Pampeliška zakňučel. Hlavoun bušil prackami do země.

„Buď zticha!“ okřikl ho Lískáč. „A přestaň na mě házet tu hlínu! Chci slyšet!“

V té chvíli hlas docela zřetelně zavolal: „Tlauli! Ach, Tlauli!“

Všichni čtyři králíci ztuhli v bezhlavé panice. Nedokázali se ani pohnout. Pak se Hlavoun se strnulým skelným pohledem o vších začal prodírat strouhou k východu. „Musíš jít,“ mumlal tak nezřetelně, že Lískáč stěží postřehl, co říká. „Musíš jít, když tě zavolá.“

Theodořin dodatek: I když se tato knížka objevuje v knihovnách v dětském oddělení a děti ji opravdu číst mohou, je tam stejným právem jako zmiňovaný Pán prstenů. Děti prožijí s hrdiny dobrodružný příběh. Dospělí si mohou odnést mnohem víc. S Pánem prstenů má kniha společné i to, že se během četby můžete učit cizí jazyk, kterým postavy mluví. Jiný svět, jiná kultura, jiný jazyk… a přece se během četby dozvíte nejvíc sami o sobě.


Victor Hugo: Bídníci

Lída Blažková

Neznám lepší knihu, kterou bych doporučila na horké letní dny. Není to proto, že by to byla oddychová četba, která se hodí ke čtení na pláži, jako spíš proto, že je poměrně časově náročné ji přečíst.

Jedná se o psychologický román, jehož hlavní hrdina je Jean Valjean, uprchlý galejník, který se na základě setkání s biskupem rozhodne změnit svůj život. To ale ve Francii 19. století nejde tak snadno. Jean Valjean se setkává s předsudky, všudypřítomnou bídou, ze které vyplývají další sociální a politické problémy.

Většina z nás možná zná film, který ke zhlédnutí sice také doporučuju, ale knížce se, jak už to bývá, v žádném případě nevyrovná. Pokud ovšem chcete dát přednost filmu, doporučuji muzikálové zpracování, které dokáže zprostředkovat silnější zážitek, než pouhý film.

Povstalci úzkostí ani nedýchali a sledovali ho s obavou. Barikáda se chvěla; a Gavroche si zpíval. To už nebylo dítě a ještě to nebyl muž; byl to podivný gamén z pohádky. Bylo by se mohlo říci - nezranitelný skřítek bitvy. Kule létaly za ním, ale nedohonily ho. Hrál si se smrtí na jakousi příšernou slepou bábu; kdykoliv se zubatá přiblížila, dal jí po nose.

Ale jedna kulka, lépe mířená nebo zrádnější než ostatní, konečně bludičku zasáhla. Povstalci viděli, jak Gavroche zavrávoral a pak spadl na zem.


Karel Schulz: Kámen a bolest

Jan Krejčí

I když je tento velkolepý román nedokončený, stojí jistě za přečtení. Kniha vznikla v 1. polovině 20. století a u řady katolíků způsobila rozhořčení. Schulz jako konvertita vykreslil Itálii v 15. a 16. století a hlavně život slavného sochaře a malíře Michelangela. Autor Piety a výzdoby Sixtinské kaple zažívá nepochopení, ztrácí lásku, ale ne víru. Chce lidem svým uměním přiblížit nebe. Jeho niterné vnitřní existenciální monology jsou tou nejlepší básní a zrcadlem člověka, kterého Bůh obdaroval, aby jeho prostřednictvím ukázal svou slávu. To vše na pozadí intrik, vražd a dnes tak rozšířeného populismu a fanatismu. Při ničení uměleckých děl zfanatizovaným lidem se člověku vybaví mnohé revoluce, války i nacismus a komunismus. Autor je stále aktuální a tudíž dříve mnohými haněný. Kámen a bolest je dokladem toho, že i česká literatura může nabídnout dílo světového formátu.


William Saroyan: Tracyho tygr

Klára Staňková

Tracyho tygra nám vedoucí předčítali na skautském táboře. Ve svých jedenácti letech jsem knihu ještě úplně nechápala, ale díky této zkušenosti pro mě zůstala spojená s létem, klidem a stínem velkého stromu. Když jsem ji pak o pár let později četla znovu, odnesla jsem si z příběhu již o něco více, ale jistou přitažlivou tajemností pro mne kniha zůstává opředena dodnes. Děj se točí kolem mladíka Tracyho, který se přátelí s tygrem. Tento tygr je sice ve skutečnosti černým panterem a doopravdy asi ani neexistuje, to ale není pro Tracyho ani vyprávění podstatné. Co tygr symbolizuje a čeho je alegorií nebo metaforou je možné domýšlet. Jde o mládí, lásku, touhu, energii? Možná vše dohromady a možná není ani nutné nad tím dumat. Svého imaginárního zvířecího kamaráda měl v dětství snad každý a Tracyho tygr nabízí krásně zpracovanou připomínku tohoto období. Pokud navíc sáhnete po česko-anglickém vydání, můžete si nenásilnou formou i v létě procvičit cizí jazyk.


William Saroyan: Kluci a holky, když jsou spolu

Alena Theodora Dvořáková

Když Klára poslala text o Saroyanově knížce, zaváhala jsem, jestli nemám napsat něco jiného, než jsem měla v plánu. Moje knížka od Saroyana je ale svým charakterem úplně jiná, tak jsem se ji rozhodla tu ponechat. Na rozdíl od Tracyho tygra se nevyskytuje v maturitních otázkách a většina lidí ji míjí. Snad je to tím málo poetickým názvem. V knize je opravdu mnohem méně moudré a laskavé poezie, které jsou ostatní Saroyanovy knížky plné. Je to syrová sonda do jednoho manželství, záznam rozhovorů a myšlenek, které hlavní postavě běží během rodinných konfrontací hlavou. Pocity vykořenění a usilovné hledání smyslu, typické pro Saroyanovy postavy, jsou zde obsaženy také, ale místo různých atraktivně tragických příběhů přistěhovalců, marně se snažících najít v Americe domov, jsou zde vměstnány do dialogů o nejprostších věcech nad kuchyňským stolem. Pro ty, kteří Saroyana někdy vzali do ruky a odložili, dodávám, že všech jeho knížek, které znám, je tato psána nejmodernějším jazykem.

Pokud si stihnete tuto knížku přečíst za svobodna, můžete si užít směšnost popisovaných situací s jistotou, že vám se nic podobného nikdy stát nemůže. ;-)

Seděli v pokoji, který oba úplně nenáviděli, ale zároveň trochu i měli rádi, a vůbec nic se nedělo. Byli manželé a měli dvě děti, nejdřív kluka, pak holku. Děti teď už konečně spaly nebo aspoň tedy ležely v postýlkách. Usilovně přemýšleli, co říct, aby tam jen tak neseděli, ale vlastně nebylo co, pokud by se zrovna nechtěli hádat, k čemuž docházelo dost často.


Julie Clark: Poslední let

Anna Karešová

Cestování letadlem k letním prázdninám neodmyslitelně patří. V létě máme čas poznávat cizí země, navštěvovat blízké za hranicemi nebo se koupat v moři. K tomu všemu se perfektně hodí oddechová kniha s názvem Poslední let, ve které se dvě hlavní hrdinky snaží utéct ze svého stávajícího života, který není jednoduchý. Autorka knihy vykresluje sílu ženy a ženského přátelství, které se proplétá celou knihou. Proč se kniha jmenuje Poslední let? Ony ženy utíkají ze svých životů pomocí letadel. Vymění si na letišti identitu a každá nastupuje do letadle té druhé. Bohužel se jedno zřítí. Příběh je napínavý a nenechá čtenáře chladným. Neustále ho vtahuje mezi řádky, a díky tomu čtenář touží vědět víc a víc o osudu těchto žen. Proč ženy utíkají? Jaké životní patálie je potkaly? To se dočtete v novém bestselleru Julie Clark.

Zobrazeno 509×
komentáře
Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.