Netradiční studentský bedekr po hlavním městě staré monarchie

Ověšený kufry přijíždím na autobusovou zastávku Praterstern nedaleko známého zábavního parku. Vídeň mě přijímá svým klidným tempem. Lidé, zahalení v nenápadných barvách svých kabátů, chodí pomalu a rozvážně. Sjíždím do stanice metra U-eins (neboli Úbáhnu) a odjíždím s jedním přestupem směr Kardinal-Nagel-Platz do svého nového domova. Park jihovýchodně od centra je nádherný. Plný stromů, s lavičkami a hřištěm; později o Velikonocích mě překvapí záplavou květů. Cesty nevedou přímo, ale různě se klikatí tak, abyste neviděli za další roh. A takovýchto parků je plná Vídeň. S postupujícím jarem oživnou květinové záhony mezi silničními pruhy a městští zahradníci budou mít zase plno práce. Ale o tom teď nevím, chladné únorové město se zatím topí v šedi. Všude je čisto.

 

Hundertwaserhaus nedaleko nádraží Wien-Mitte. Foto: Pavel Krejčí

 

Kousek od náměstíčka jsou salesiánské koleje, kam jako student programu Erasmus přicházím. Rozhovor s bratrem salesiánem a zaplacení kauce je první skutečnou maturitou z německého jazyka. Své naučené věty komolím, ale kněz mi rozumí. Tak tady se budu učit v letním semestru 2012 na jistě náročné zkoušky, které mi připraví Vídeňská univerzita, obor slavistika.

Samotný areál salesiánského komplexu je zajímavý. Vévodí mu moderní kostel s hranolovou věží, samozřejmě jsou tu hřiště, místnosti pro volnočasové kroužky a dvě budovy kolejí. Kostel hned v neděli navštěvuji, jsou v něm krásné vitráže a plno světla. Také obsazenost je úctyhodná. Když však chrám navštívím v pátek, sejde se nás jen malá skupinka. Kromě mě jenom samí starší Vídeňané. Sedíme v kolečku v malé kapli a starý kněz je uprostřed. Najednou se mě všichni ptají, co tu, jako jediný zástupce mladých, dělám? Ale abych mladé jen nehanil. Ve čtvrtek jsem pozván do kaple umístěné přímo na kolejích. Mládežnická mše s kytarami a vřelou, i když malinko rezervovanou atmosférou, skvěle otvírá nový den. Přicházím tam, stejně jako někteří, v papučích.

Návštěva univerzity

Má téměř každodenní cesta vede kolem starobylé budovy Vídeňské univerzity na Ringstraße na hlavním okruhu vinoucím se kolem centra. Je o něco mladší než Karlova univerzita, ale její prohlídka za to stojí. Ve vestibulu lze zahlédnout podobizny všech nositelů Nobelových cen, kteří byli spojeni s univerzitou. Je tu také zatravněné náměstíčko, kde si lze dát kávu a odpočinout si. Celá zelená plocha připomíná rajskou zahradu v klášterech. Pokud se po mnoha schodech dostanete až do knihovny, odměna vás nemine. Ochozy, regály, staré zelené lampy a tisíce knih. Všemu vládne precizní systém, který vás většinou odkáže k online rezervaci. Ale můžete zde zkusit i hledat. Studijní obory, které jsou méně navštěvované, najdete v nedalekém kampusu. Dojedete tam pověstnou červenou starší tramvají, která už patří k Vídni. Dopravní podnik tyto historické kusy asi schválně nechává brázdit ulice. Kampus je v bývalém špitále zrenovovaném opravdu vkusným způsobem. Je to obrovský komplex budov se samozřejmým parkem uprostřed, vlastním supermarketem, restauracemi, obchody a hlavně nádherně vzrostlými stromy. Moje slavistika je až na konci. Odměnou je klid a lavička pod obrovským listnáčem, kam často usedám s knihou v ruce.

Sachrův dort v cukrárně Aida.

Vídeňská slavistika se neliší od té české. Přibývá ovšem i studium slovenštiny. Přednášky jsou vedené v němčině. Při výkladech o dialektologii posloucháme česká, moravská a slezská nářečí. Profesor vše shrnuje raději v německém jazyce. I já mám problémy některým hanáckým nebo podkrkonošským řečovým variantám porozumět, i když jsem, jak se říká, rodilý mluvčí.

V neděli ráno se probouzím, Vídeň spí. Mohu tak projíždět vylidněným centrem, kterým zní zvony ze všech kostelů. Návštěva katedrály sv. Štěpána v samotném centru je úžasná. Také objevení hrobu sv. Klementa Maria Hofbauera v kostele Panny Marie am Gestade (Na nábřeží) mě zaplavuje radostí. Nejen že se světec narodil u nás, ale stal se i hlavním patronem města staré monarchie. Navíc se tu scházejí čeští krajané.

Město umění

Vídeňské umění skrývá galerie Albertina. Téměř každý rok pořádá velmi významnou výstavu. V jejích stálých sbírkách najdeme Picassa, impresionisty, Dalího a další významné umělce. Dřívějšímu obytnému paláci Habsburků vévodí nádherné parky podobné těm pařížským. Moje kroky ale vedou dále na Schillerplatz na Akademii výtvarných umění, která ukrývá obraz Hieronyma Bosche a také samotného Rembrandta. Nemohu uvěřit prázdným sálům, kde nikdo není. Jen já a staří mistři. Tahle země asi není pro starý.

Kampus Vídeňské univerzity na Spitalgasse.

Nedělní liduprázdné metro mě inspiruje k výletům na kraj Vídně. Balím si do batohu dva tousty a jezdím křížem krážem na neznámá předměstí. Na jednom z nich jsou malé paneláky s vlastními náměstími a všemožnou květenou. Někdy se metro vynoří na povrch a naskytnou se výhledy na šedé domy, nádraží a továrny. Nakonec své tousty dávám bezdomovci, který mě prosí o peníze. Hladově si je bere a rychle mizí. Oba se cítíme provinile, já, že tak málo, a on, že mi bere svačinu na půl dne.

Jistě by člověk rád ochutnal pravý Sacherův dort. Jeho cena a fronta do Hotelu Sacher Wien nedaleko Albertiny však chudého studenta odrazuje. Cukrárna s růžovým nápisem AIDA nabízí falešný Sacher za daleko přijatelnější cenu (tak o polovinu nižší). Také je dobrý.

Architektura a záchrana města

Od nádraží Wien-Mitte směrem z centra míjím barevné domy od architekta a výtvarného umělce Hundertwassera. Nádherné mozaiky, stromy rostoucí ze stěn, nepravidelné tvary. I decentní Vídeňané umí být hraví. Tentokrát chci ale vystoupat na památný Kahlenberg. Je to vrchol nad Vídní, ke kterému se přibližuji tramvají. Vystupuji na konečné Nussdorf. Cesta vinicemi končí u kostela sv. Josefa. Odtud polský král Jan III. Sobieský (snad s pomocí Boží) zachránil Vídeň před Turky. Místo naděje. Jsem unaven; naštěstí zjišťuji, že zpět mi jede městský autobus.

Výstup na památný Kahlenberg přes vinice.

Jeden z nejlepších orchestrů na světě

Po několika měsících opatrně nahlížím do programu Vídeňské filharmonie. Raději se ptám ještě jednou, zda cena vstupenky je opravdu tak nízká. Budu sice stát, ale i tak. Úplně vzadu, za secesním sloupem, ve Zlaté síni na Karlsplatzu. Jsem sám, můj vytahaný oblek na mně plandá, všude kolem perfektní róby. U Dvořákova Larga z Novosvětské se mi derou slzy do očí. Jsem tu jen já. Doma v Brně jsem nechal celý ten kolotoč všech svých aktivit. Nyní se zastavuji a stávám se Vídeňanem. Nyní mám čas zajít si na trh pro víno, brouzdat se ulicemi, přemýšlet o Bohu. Jen tak. Nikdo mi nepíše. Jsem svobodný. Ale vzpomínka na tesknou melodii anglického rohu mi napovídá... I když jsem tu rád, stýská se mi. A parky vybuchují s ohromnou silou červenobílými květy. Taková je Vídeň z pohledu studenta.
 

Fotografie bez uvedení jsou dílem autora.

Zobrazeno 194×
komentáře
Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.