7D: Umění

Slovo „umění“ se většině z nás asi spojí s významem, že někdo je umělec, něco umí, tedy něco tvoří – ať už je to hudba, výtvarné umění nebo třeba literatura. Jak se ale promění jeho význam, když se nad ním budeme zamýšlet jako nad jedním z darů Ducha Svatého? Jak můžeme tento dar ve svém životě objevit a uplatnit, i když máme pocit, že jsme spíše „neumělci“? Přinášíme vám další text ze série, která pojednává o darech Ducha Svatého. Předchozí články z této série si můžete přečíst zde.

zdroj: unsplash.com

Podle Wikipedie se uměním myslí „něco umět, ve smyslu užitečné dovednosti, kterou neovládá každý, a kterou je třeba se případně naučit; v umění je kladen důraz na tvořivost, originalitu a individualitu umělce“.[1]

Této schopnosti „něco umět“ se učíme už od prvních dětských krůčků v rodině, potom i ve škole, v práci a v životě vůbec. Každý z nás asi zná nebo přímo má oblíbeného nějakého umělce, např. zpěvačku, kapelu, malíře, sochaře, herce, filmového režiséra, spisovatele, duchovního autora; možná bychom mohli v dnešní době mluvit i o nějakém „youtuberovi“, popř. o nějaké šikovné aplikaci v mobilu.

Často si kladu otázku, jestli klasičtí umělci v dřívějších dobách, přestože neměli moderní vybavení, nebyli v lecčems šikovnější a odvážnější než my dnes. Např. při pohledu na Svatopetrskou baziliku[2] nebo Sixtinskou kapli[3] v Římě, či chrám Sagrada Família[4] ve španělské Barceloně, se mi doslova tají dech a přemýšlím nad tím, jak v té době dokázali lidé vytvořit tak úchvatná díla, tak pečlivě propracovaná, která obdivujeme i my v dnešní moderní době?

Je zajímavé, že umění je často věcí vkusu; například to, co se někomu může zdát jako pouhé skvrny od barvy z plechovky, která omylem vystříkla na plátno, může někdo jiný (alespoň sám autor) považovat za úchvatné promyšlené dílo s hlubokým významem. Takové kousky se pak prodávají v galeriích za značnou částku peněz a vy si třeba říkáte: Co? Jak může někdo považovat něco takového za umění a ještě být ochotný za to zaplatit?

Ano, umění v nás probouzí reakci: líbí x nelíbí. Ovšem umění samo o sobě, zdá se mi, nestačí, abych je dokázal náležitě ocenit. Dle mého názoru potřebujeme znát autora a jeho myšlenky, záměr, s jakým své dílo tvořil a co tím chtěl znázornit či říct.

Vezměte si například slavný Rembrandtův obraz Návrat ztraceného syna[5]. Kdybych neznal tento příběh z Bible, tak budu vidět jen jakéhosi starce, který dává ruce na ramena nějakému chudákovi. Když ten příběh ale znám, pak si dokážu povšimnout mnohem více detailů, které jsou tam zaznamenány. A když ještě k tomu znám životní příběh autora, samotného slavného Rembrandta, který si prošel něčím podobným, nejprve životem ve slávě a na výsluní, a potom strmým pádem dolů až na dno, kdy se cítil podobně jako tento ztracený syn, na kterého ale vždycky čekala náruč milujícího Otce, pak užasnu mnohem víc nad hloubkou, která je skryta v této malbě na plátně. Navíc je to Rembrandtova druhá verze stejného příběhu. Je zajímavé srovnat si tu první verzi[6], na které je vidět bohatý syn užívající si slávu a peníze, s tou druhou verzí, která je známější, kde je syn znázorněn jako otrhaný špinavý chudák, kterého otec něžně objímá svým milosrdenstvím a odpuštěním.

Jak je to potom s uměním (či věděním, jak to také můžeme chápat), když mluvíme o dalším z darů Ducha Svatého? Vědění obecně, píše papež František, označuje schopnost člověka poznávat stále lépe skutečnost, která jej obklopuje, a objevovat zákonitosti, jimiž se řídí příroda a veškerenstvo. Vědění, které přichází od Ducha Svatého, se však neomezuje na lidské poznání. Je to zvláštní dar, který nám skrze stvoření dává chápat velikost a lásku Boží a jeho hluboký vztah ke každému tvoru.[7]

Díky tomuto daru Ducha Svatého tedy dokážeme více poznávat, jaký Bůh je a jak jedná v životě člověka. I třeba Písmo svaté, a zvláště evangelium, můžeme poznávat jen skrze tento dar, skrze světlo Ducha Svatého. Jinak to pro nás budou pouhá slova a věty bez užitku, ale s tímto darem se nám Boží slovo dává poznat jako skutečně živé a mocné, působící i v našem životě a zjevující nám to, jaký Bůh doopravdy je. K tomu je však třeba proniknout pokornou modlitbou, prosbou o poznání a nasloucháním.

Když se necháváme takto vést Duchem Svatým, pak jsou naše oči rozzářeny jasným světlem, ve kterém poznáváme a žasneme nad Boží velikostí, dobrotou a láskou. Všechno kolem nás, celé stvoření, se náhle stává otevřenou knihou o Bohu. Potom i za těmi uměleckými díly, za úžasnými výtvory a vynálezy člověka, vidíme schopnosti, které dal Bůh člověku, aby jimi ukazoval na Boží velikost.

Člověk si nemůže hrát na stvořitele, může jen na díle Stvořitele spolupracovat.

Na to je třeba nikdy nezapomínat, že Pánem nade vším je pouze Bůh. Člověk si nemůže hrát na stvořitele, může jen na díle Stvořitele spolupracovat. Řekl bych, že je to dost poznat ve světě, k čemu to či ono dílo člověka vede. Stojí-li to pouze na lidské pýše, pak to vede pouze k člověku, a člověk se tohoto pocitu stejně nikdy nenabaží. Např. úchvatný nejvyšší mrakodrap na světě Burdž Chalífa[8] v Dubaji s výškou 828 m je nejvyšším jenom zatím, jen na určitý čas, protože tak, jako ostatní mrakodrapy před ním, i on bude jednou překonán jiným, který ho nahradí. Když se však podíváme na díla, která ukazují na Boží moc a velikost, pak nás tato díla nepřestávají hluboce naplňovat a uspokojovat trvale, i když je nikdo nepřekonává, a i když už věkem stárnou.

Bůh nás učí vnímat, že jeho stvoření je dobré a krásné (viz 1. kap. knihy Genesis), a především, že to nejlepší „velmi dobré“ jsme my, lidé. Tato poznání neboli vědění nás uvádí do hlubokého souladu se Stvořitelem.

Můžeme vzpomenout třeba sv. Františka z Assisi a jeho nádherný Chvalozpěv stvoření[9]. To byl člověk, žijící v naprostém souladu a harmonii s Bohem a celým jeho stvořením. Duch Svatý nám pomáhá, abychom stvoření neopanovali, ale opatrovali. Nemáme právo stvoření ničit, protože tím bychom Bohu říkali: Nelíbí se mi to. Stvoření máme opatrovat, ve smyslu: Děkuji za krásu stvoření, které chci s úctou opatrovat, aby rostlo a přinášelo užitek všem a vždy.[10]

Toto myšlení či vědění je opravdové umění, kterému se potřebujeme stále více učit. Je to dar Ducha Svatého, který mne vede k tomu, abych vnímal, že to všechno je dílem Božím a co slouží k jeho chvále.

Stojí za to uvést část z knížky Odile Haumonté Všední život s Duchem Svatým, kde k tématu daru umění píše: „Proč se při procházce venku uklidníme? Protože nás příroda učí tisícileté moudrosti, která nám pomáhá relativizovat to, co prožíváme. Můžu se pod touto jabloní rozbrečet, můžu řvát, ale ona bude dál v rytmu ročních období růst, ve správný čas dávat plody, jeden rok hojně, druhý méně, v zimě bude vypadat jako mrtvá a zjara začne očekávat první pupence a krásu rozvoněného období květu. Moje děti se mě často ptaly, jestli pejsci a morčata přijdou do nebe. Pokud si takovou otázku spojíme s pojmem nesmrtelné duše, anebo dokonce s pojmem křtu jako vstupenky do ráje, může se zdát trapná. Ve své podstatě je ale velmi jednoduchá: pokud nás květiny, motýli, beránci, osli a vlci nenásledují do posmrtného života, jak si máme představovat ráj? Proč bychom se nemohli v nebi setkat se svým psem, který nás měl tady na zemi svým psím způsobem rád? Nebe nebude méně krásné než země, takže tam určitě bude vůně růží, zpěv ptáků, lev vedle beránka, potůčky a louky, chuť jahod. Lidé, zvířata, rostliny a minerály budou žít ve věčném míru a pokoji. Není toto snad to, co někdy cítíme při pohledu do krásné krajiny, na západ slunce či v omamné vůni letního večera?“[11]

Nakonec zajímavý citát k přemýšlení, který uslyšel papež František, ještě když byl mladší, od jednoho prostého člověka na venkově, který měl velmi rád květiny: „Musíme pečovat o tyto krásné věci, které nám dal Bůh. Stvoření je pro nás, abychom z něho měli užitek. Nikoli proto, abychom je vykořisťovali, nýbrž opatrovali, protože Bůh nám odpouští vždycky, my odpouštíme někdy, ale stvoření neodpouští nikdy. Pokud je nebudeš opatrovat, zničí tě.“[12]
 

Autorem je  P. Tomáš Žižkovský, kaplan v Diecézním centru života mládeže Mamre.
 


[1]https://cs.wikipedia.org/wiki/Um%C4%9Bn%C3%AD

[2]https://cs.wikipedia.org/wiki/Bazilika_svat%C3%A9ho_Petra

[3]https://cs.wikipedia.org/wiki/Sixtinsk%C3%A1_kaple

[4]https://cs.wikipedia.org/wiki/Sagrada_Fam%C3%ADlia

[5]https://www.slavneobrazy.cz/rembrandt-van-rijn-navrat-ztraceneho-syna-ido-1968

[6]https://en.wikipedia.org/wiki/The_Prodigal_Son_in_the_Brothel

[7] Papež František: Dary Ducha. s. 23.

[8]https://cs.wikipedia.org/wiki/Burd%C5%BE_Chal%C3%ADfa

[9]https://www.pastorace.cz/tematicke-texty/chvalozpev-stvoreni-sv-frantisek-z-assisi

[10] Papež František: Dary Ducha. s. 25-26.

[11] Ódile Haumonté: Všední život s Duchem Svatým. s. 77-78.

[12] Papež František: Dary Ducha. s. 26-27.

Zobrazeno 292×
komentáře
Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.