Seaspiracy: Pravá tvář udržitelného rybolovu

Taky se snažíte omezovat plasty třeba tím, že nepoužíváte plastová brčka, protože jich je plný oceán a ubližují želvám, delfínům a velrybám? Dokumentární film Seaspiracy: Pravá tvář udržitelného rybolovu vás velmi rychle vyvede z naivní představy, že tímhle chováním nějakým zásadním způsobem pomáháte planetě. Velkou část znečištění oceánu totiž tvoří odpad z rybářských lodí. Znečištění je ale jenom jedním z negativních dopadů, které má komerční rybolov na životní prostředí.

Zdroj: netflix.com

Po Attenboroughově filmu Život na naší planetě se v relativně krátké době objevil na Netflixu další snímek s podobným tématem, který také varuje před zásahem člověka do přírody a s tím souvisejícími problémy. Seaspiracy ale není snímek plný krásných záběrů, který předává vážné téma klidným a pozitivním způsobem. Rating 16+ je zde naprosto oprávněný. Seaspiracy je totiž syrový dokument plný investigativní práce a snahy dopátrat se pravdy, kterou velké korporace tají, což se samozřejmě neobešlo bez kontroverzí.

Dokument Seaspiracy začíná jako osobní zpověď hlavního aktéra a režiséra snímku Aliho Tabriziho, ačkoliv se nejedná o one man show a prostor zde dostává řada vědců, odborníků a aktivistů. Tabrizi vypráví, jak podporoval spoustu charit, uklízel plasty z pláží a snažil se zabránit světu používat kartáčky, brčka, příbory, lahve a tašky z plastu, aby nakonec zjistil, že většinu mořského znečištění tvoří odpad z rybářských lodí.

Pamatujete si virální video, ve kterém záchranáři vytáhli mořské želvě z nozdry deseticentimetrové plastové brčko? Určitě ano, protože video obletělo internet. (Pokud jste video neviděli, pustit si ho můžete zde. Upozorňuji, že video obsahuje drsné záběry, které mohou být pro některé diváky nevhodné.) Záběry trpící želvy ještě víc podnítily diskuzi o tom, jak jsou plastová brčka nebezpečná a měli bychom skoncovat s jejich používáním. Ve skutečnosti je to ale zřejmě trochu jinak. Podle údajů v dokumentu Seaspiracy představují plastová brčka jenom 0,03 % veškerého plastu v oceánech. Slovy Aliho Tabriziho, snaha zastavit znečištění oceánu plastem tím, že budeme bojkotovat brčka, je jako chtít zastavit kácení Amazonského deštného pralesa bojkotováním párátek.

Kvůli plastům zemře na celém světě ročně tisíc mořských želv, přitom jenom na pobřeží USA je každoročně chyceno, zraněno nebo zabito čtvrt milionu mořských želv, uvádí se v dokumentu. Proč se tedy mluví o tom, jak plastová brčka zabíjí želvy, ale už nikdo nemluví o tom, kolik želv uvízne v rybářských sítích? Na to dává dokument jasnou odpověď, když obviňuje ekologické společnosti, které se snaží zabránit znečišťování oceánů, z toho, že jsou financované společnostmi, které provozují rybolov a jsou hlavními znečišťovateli oceánů.

Od plastu až k mafii

To, co zpočátku vypadá jako dokument, který se věnuje mořskému znečištění plastem, velice rychle dostává další rozměr. Snímek Seaspiracy pokračuje tím, že japonská vláda obnovila lov velryb na Antarktidě, a v samotném Japonsku v zátoce Tajdži dochází k lovu delfínů a velryb, který je podporovaný zábavními parky. Kromě několika kusů zvířat, která jsou chycena živá, jich ale spousta zahyne. Úmyslně. Rybáři je totiž považují za škůdce, protože se živí rybami, které pak nezbývají na rybáře. Dokument Seaspiracy ale brzy velmi zřetelně divákovi ukáže, že tím škůdcem v mořských vodách je člověk.

Japonská zátoka Tajdži je nakonec vlastně docela malý problém. Jako důsledek rybolovu zemře jen na pobřeží Francie přes deset tisíc delfínů ročně, což je desetkrát víc než v Tajdži. Říká se tomu vedlejší nebo náhodné úlovky. Rybáři spustí sítě, do kterých se jim přimotají další mořští živočichové – delfíni, želvy, žraloci... Občas i velryba. Vedlejší úlovky jsou pak hozené zpět do vody. Některé mají štěstí, že jsou ještě živé. Většina jich ale během výlovu uhynula naprosto zbytečně. Navzdory iniciativě OSN na snížení vedlejších úlovků pokračuje tahle destruktivní forma rybolovu dál a tvůrci Seaspiracy obviňují francouzskou vládu, že problém kryje.

Od velryb a delfínů už je pak jen krok k žraločím ploutvím, což dokument označuje za mnohamiliardový byznys řízený mafií. Záběry žraloků s odřezanými ploutvemi, kteří byli ještě živí hozeni zpátky do moře, a tak odsouzeni k pomalému umírání na mořském dně, patří mezi nejhorší scény celého dokumentu. To vše kvůli polévce ze žraločích ploutví, která není nijak výživná ani nemá žádnou zvláštní chuť, ale je pouze znakem společenského postavení. Faktem však zůstává, že největší část žraloků umírá jako důsledek vedlejších úlovků při rybolovu.

Snímek Seaspiracy postupně přitvrzuje. Když už má divák pocit, že nic horšího se v téhle oblasti dít nemůže, přichází na řadu otroctví. Rozhovory s bývalými otroky, kterým se podařilo uniknout z lodí, na které byli odvlečeni nebo na ně dokonce nastoupili dobrovolně, aniž by tušili, co je čeká, jsou přerušeny dramatickým útěkem filmařů z útočiště pro uprchlíky, protože někdo nahlásil, že se tam natáčí.

Snižování počtu ryb v moři vede k tomu, že úlovky nejsou tak bohaté jako kdysi. Kromě stále destruktivnějších způsobů rybolovu a vládních dotací proto přichází na řadu i levná, otrocká práce, aby se rybolov vůbec vyplatil. Jestli diváka o závažnosti celého problému nepřesvědčily záběry na mrtvá a trpící zvířata, snad to udělají zprávy o mrtvých otrocích v mrazáku s rybami, kteří byli ponecháni na palubě jako výstraha ostatním.

Důležitá problematika

Seaspiracy je drsným svědectvím, které si nebere servítky. Nechybí tu záběry podřezávání velryb, moře zbarvené do ruda, žraloci s uřezanými ploutvemi... Jsou to mnohdy až temné výjevy, které představují hrůzy, které se dějí. Dokument představuje vše, co ničí oceány a moře, ať je to plastové znečištění, rybolov, který poškozuje mořské dno a snižuje populace mořských živočichů, nebo to jsou dopady na lidi, kteří na lodích leckdy nedobrovolně pracují, a na africké domorodce, kterým komerční rybolov zničil jejich jediný způsob obživy. Problémem však není jen komerční rybolov, ale velkou roli hraje i rybolov nelegální.

Že se v případě rybolovu jedná o nekalý byznys, dokazují zákazy natáčení. Jakmile se tvůrci objevili s kamerou v přístavu či na rybářském trhu, okamžitě se u nich objevil někdo, kdo je nutil přestat natáčet. Spousta záběrů ve snímku Seaspiracy tak vznikla za pomoci skryté kamery. Jsou zde i pasáže, které nemají žádný obraz, ale pouze zvuk. Zákazy natáčení jsou ovšem nic v porovnáním se zprávami o pozorovatelích, kteří zmizeli na moři, když se snažili ověřit, za jakých podmínek na lodích probíhá rybolov.

Dokument Seaspiracy představuje mnoho dalších problémů. Na představení všech tu ovšem není prostor a navíc nechci diváka obrat o filmový zážitek, při kterém běhá mráz po zádech a objevují se pocity frustrace z toho, co se děje.

Veganství jako řešení?

Dokument Seaspiracy jasně deklaruje body, které je třeba udělat, aby mořské systémy měly příležitost se vzpamatovat a dále nebyly poškozovány:

  1. Uzavřít velké části moří pro komerční rybolov a vytvořit zóny se zákazem rybolovu.
  2. Zastavit vládní dotace, které jdou rybářským společnostem.
  3. Nejíst mořské živočichy.

Pro tvůrce dokumentu neexistuje nic jako udržitelný rybolov a zpochybňují všechno, co se tak tváří. Jak říká Ali Tabrizi: „V chaosu všeho, co se stalo, jsem konečně pochopil udržitelnost. Znamená to, že něco může věčně pokračovat bez ohledu na to, kolik utrpení to způsobí.“ 

Nakonec se zdá, že jediné řešení problému, které dokument Seaspiracy nabízí a které může kdokoliv hned udělat, je přestat konzumovat mořské ryby a další plody moře, což je ještě podtrženo vědeckým rozborem toho, jak moc ryby vnímají bolest.

Tohle sice může být řešením, ale obávám se, že rozhodně ne na praktické a globální úrovni. Velkou část diváků takové řešení a veganská propaganda s největší pravděpodobností pouze hned na začátku odradí od jakékoliv, alespoň minimální, snahy. V přímořských oblastech, kde jsou ryby nedílnou a tradiční součástí jídelníčků místních obyvatel, bude ochota přestat mořské živočichy konzumovat zřejmě ještě mnohem menší než v našem středoevropském prostředí.

Jsme naučení, že jíst ryby je zdravé a máme je zařazovat do svého jídelníčku. Když ovšem člověk přestane jíst ryby, přestane do svého těla zároveň cpát těžké kovy (např. rtuť) a organická znečišťovadla, která většinou převládají nad prospěšnými látkami. Jak tvrdí dokument, ony prospěšné Omega-3 mastné kyseliny se netvoří v rybách, ale hromadí se v rybách z jejich stravy – z mořských řas. Dokument tak klade otázku, proč jíst ryby jakožto prostředníka, když můžeme tyto prospěšné látky konzumovat přímo? Myšlenka je to dobrá. Bude ovšem dokument Seaspiracy stačit, aby se tohle řešení uvedlo do praxe?

Kontroverze spojené s dokumentem

V průběhu dokumentu má divák možnost vidět několik zástupců významných společností, které bojují proti znečišťování moří a lobbují za udržitelný rybolov. Tito lidé jsou zde dost často natočeni, když jsou zahnáni do kouta otázkami, na které nedokážou odpovědět. Tím je v dokumentu shozena celá jejich práce a jsou obviněni z toho, že jsou financováni společnostmi, které mají obrovské příjmy z rybolovu, proto mlčí o znečišťování oceánu odpadem z rybářských lodí. 

Výroky Marka Palmera, zástupce organizace International Marine Mammal Project, která poskytuje certifikaci Dolphin Safe pro konzervy s tuňáky, že při jejichž lovu nedošlo k žádným vedlejším úlovkům delfínů, v dokumentu Seaspiracy působí naprosto tragicky. Je zachycen, jak přiznává, že neexistuje způsob, jak garantovat, že opravdu k žádnému vedlejšímu úlovku při výlovu tuňáků nedošlo. Certifikace se tak zdá být jenom bezvýznamnou nálepkou.

Společnosti, kterých se tato obvinění týkají, přišly bezprostředně po premiéře dokumentu s prohlášeními, kde se proti těmto obviněním ohrazují a považují odvysílané výroky za překroucené a vytržené z kontextu. Organizace Plastic Pollution Coalition ve svém prohlášení deklaruje, že byla velice ráda, když byla oslovena, aby se podílela na vzniku tohoto dokumentu a pomohla tak s řešením problému znečištění oceánu plasty. Po zodpovězení otázek však měli filmaři údajně začít zaměstnance šikanovat a vytrhnout jejich odpovědi z kontextu, aby podpořili svoje tvrzení, a tak poškodili zaměstnance a celou společnost, která se dlouhodobě věnuje dané problematice.

Vyjádření nejvíce dotčených společností jsou v angličtině dostupné zde: Plastic Pollution Coalition, International Marine Mammal Project a Earth Island.

Je škoda, že tématu, které dokument představuje, snižují jeho váhu právě spory o to, zda byly výroky některých aktérů vytržené z kontextu či nikoliv. Dopátrat se z pozice diváka toho, kde vlastně leží pravda, je nemožné. Do dokumentu byly navíc zařazeny jen velice krátké výroky a těžko říct, co dalšího ještě při rozhovorech zaznělo. Obě strany sporu si bezpochyby budou stát za svými tvrzeními, protože jen těžko se v tuto chvíli zdiskreditují přiznáním pravdy. A možná nakonec pravda leží někde uprostřed.

Další kontroverzí, která snímek Seaspiracy provází, je množství dat, která jsou zde prezentována, aniž by pokaždé bylo zřetelné, odkud pocházejí. Část z nich navíc není tak úplně pravdivá, ať už jde o to, kolik procent Velké tichomořské odpadkové skvrny tvoří odpad z rybářských lodí, nebo ve kterém roce budou oceány bez ryb. Výsledkem ověřování faktů je, že udržitelný rybolov existuje, ačkoliv to tvůrci zpochybňují; že certifikace zajišťuje potraviny získané pomocí bezpečných rybářských praktik, ačkoliv dokument tvrdí že ne, a mnoho dalšího. Problematické je i zobrazení údajného otroctví v rybářském průmyslu, což je ještě umocněno tím, že scény, které dokument vydává za natočené v Thajsku, zřejmě vůbec z Thajska nepocházejí.

Fact checking provedlo například Radio Times a BBC. Seaspiracy na svých stránkách doplňuje odkazy na studie a další zdroje, ze kterých čerpali, a aktualizují je. Otázka, co je a co není pravdivá informace, tak může být poněkud nejasná, protože ani sami vědci se ve svých závěrech neshodnou.

I kdybychom však problematické pasáže dokumentu brali s rezervou a skepticky se stavěli k některým prezentovaným zjištěním, pořád nám tu zůstává obrovský problém, kterému oceány i lidstvo čelí.

Ročně se 300 000 delfínů a velryb utopí v rybářských sítích. Zdroj: facebook.com/seaspiracy

Co si z dokumentu vzít?

Mým prvním pocitem z celého dokumentu byla frustrace. Frustrace z toho, že se podobně jako Ali Tabrizi na začátku dokumentu snažím dělat něco, co by omezilo produkci plastu, ale ve výsledku stav oceánů závisí spíš na velkých korporacích. Emoce a vztek, že si někdo dovolí chovat se takto k přírodě, byly opravdu silné. Po ověření některých faktů se ovšem zdá, že to nebude tak horké, nicméně zavírat před problémem oči nelze.

Snímek Seaspiracy hraje na emoce, což je ovšem něco, co lidé potřebují, aby se probrali a začali konat. Suchá vědecká data nikoho nedonutí zamyslet se nad tím, co se děje v oceánu. Záběry podříznutých velryb, z nichž jedna byla březí, u kterých ve vodě zbarvené krví skoro s pláčem dřepí Ali Tabrizi a hladí je, zatímco hraje emotivní hudba, už ale spoustu lidí donutí přemýšlet o tom, jestli je takové chování ke zvířatům v pořádku.

Filmaři v případě Seaspiracy odvedli docela dobrou práci s ještě lepším úmyslem informovat svět o tom, co se děje na moři. Jejich práce se zdá být ovšem zaměřená spíš na emoce a propagaci veganství než na samotná fakta, což ve výsledku dokumentu ubírá na celkové věrohodnosti. To by nám ale nemělo bránit uvědomit si, že nějaký problém existuje, a že bychom měli dál pátrat, co se děje. Vzhledem k množství kontroverzí by ale dokument Seaspiracy neměl zůstat jediným zdrojem informací pro ty, kteří se o tuto problematiku zajímají.

Nechci, aby závěrem bylo, že snažit se omezovat plasty na osobní rovině nemá žádnou cenu, protože těžiště celého problému nejspíš leží někde jinde. Každý plastový sáček nebo brčko, které nevyprodukujeme, se určitě počítá. Je to způsob, jak každý z nás hned teď může jít něco dělat především v situaci, kdy je svět kvůli pandemii koronaviru ještě mnohem víc zaplavený jednorázovými plasty.

Bez ohledu na kontroverze snímku Seaspiracy můžeme všichni souhlasit se závěrečným sdělením mořské bioložky Sylvie Earle: „Nikdo nemůže udělat úplně všechno, ale všichni můžeme udělat něco.“

A tak možná ne všichni budeme vegani, co o dovolené jezdí sbírat odpadky z pláží, ale můžeme aspoň pokračovat v našem každodenním omezování plastů, pátrat po tom, odkud pochází jídlo, které se nám dostává na talíř, a přemýšlet, jak moc potřebujeme podléhat konzumnímu způsobu života.

Snímek Seaspiracy: Pravá tvář udržitelného rybolovu je možné zhlédnout na streamovací platformě Netflix. Trailer k filmu najdete zde.

 

Zobrazeno 207×
komentáře
Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.