P. Ladislav Kubíček: Nejde to? To slovo neznám!

Tento týden (v pátek 7. května) si připomínáme Mezinárodní den těhotenství. A proto bych Vám ráda představila mocného přímluvce – P. Ladislava Kubíčka. Velkého pomocníka (nejenom) všech maminek a manželů.

„Radost mi působí konat Tvou vůli, hluboko v nitru mém jsou zákony tvoje.“  Zdroj : cs.wikipedia.org

Dne 11. září uplyne již neuvěřitelných sedmnáct let od mučednické smrti P. Ladislava Kubíčka, a tak bych vám ho ráda představila či připomenula. Přestože jsem ho osobně viděla pouze třikrát – a to ještě jako malé děcko – zapsal se mi hluboko do paměti. Později se mi dostal do rukou jeho životopis – Až k prolití krve od doktorky Marie Svatošové. Jeho život i myšlenky mě velice oslovily. A nejenom dočasně při četbě knihy, jeho myšlenky se mi úplně vryly do paměti a samy se vynořují, když je jich třeba. A tak, když jsem čekala své první rizikové miminko, se stal otec Ladislav mým mocným přímluvcem, mým duchovním „parťákem“ (nejen) při cestách na pohotovost. A proč právě v těchto chvílích? P. Ladislav Kubíček nebyl totiž „jen“ knězem, byl i lékařem.  A nejdelší část své lékařské praxe strávil právě v oboru gynekologie – porodnictví.

Tehdejší kolegyně: „Stal se velice oblíbeným, později až zbožňovaným lékařem, hlavně budoucími maminkami, které svým klidem a laskavostí dovedl připravit na porod. Přály si jeho přítomnost při porodu, třeba jen proto, aby je držel za ruku…. Byl něžný a pozorný nejen k pacientkám, ale také ke zdravotnickému personálu. Sestrám ochotně pomáhal při převážení těžkých pacientek. Nic to neubralo na respektu a úctě k němu.“

Tehdejší kolegyně: „Měl zvláštní fluidum. Při vizitě to vycítili i pacienti a spontánně k němu vztahovali ruce a dotýkali se jeho pláště.“

A i potom, co byl ze zdravotnictví donucen odejít, byl vyhledávaným rádcem v těhotenství. Jeho neoficiální těhotenská a (před)manželská poradna byla dostupná kdykoliv ve dne i v noci. Svým klidným a rozvážným hlasem uklidňoval, radil a modlil se. Pomáhal maminkám překonávat těžkosti těhotenství, rozmlouval jim potraty, radil ohledně přirozeného plánování rodiny. A také maminkám dodával odvahu, aby hned nespěchaly do práce, ale raději se doma věnovaly dětem. Nedodával odvahu jen teoreticky, ale pokud to bylo třeba, snažil se pomoci i prakticky - hlídáním či finanční pomocí. 

P. Kubíček: „I to tzv. selhání (pozn.red.: myšleno selhání přirozeného plánování rodičovství, neplánované otěhotnění) bylo nějak v Božím plánu, protože bez Boží vůle nespadne nikomu ani vlas z hlavy, natož aby bylo počato dítě!“

Poté ho „strana a vláda“ odklidila do pohraničí, kde pracoval jako praktický lékař, ale i zde byl komunistům trnem v oku, a tak byl brzy přeložen do oboru psychiatrie. Pro doktora Kubíčka to ale nebylo trestem, nýbrž vítanou příležitostí nasbírat další cenné zkušenosti, které pak hojně uplatnil i ve své pastorační praxi.

 

„Máš pravdu, žít s psychózou je umění, ale především se učme žít s Ježíšem. Pak bychom v mnoha případech nemuseli žít s psychózou.“ P. Kubíček

 

I zde ale škodil režimu, a tak se jeho další štací stala šachta v Karviné. Ve svých třiatřiceti letech byl tedy definitivně vyhozen ze zdravotnictví. Ze šachty si na nějaký čas „odskočil“ i do vězení, protože si někdo pamatoval, že doktor Kubíček naváděl své pacientky, aby nebudovaly socialismus, ale raději se víc věnovaly dětem. Po propuštění z vězení se opět vrátil k práci horníka, kterou časem vyměnil za neméně náročnou práci v kamenolomu. Přestože již nepracoval ve zdravotnictví, byl nadále vyhledávaným lékařem. Dveře jeho domu se netrhly. Přicházeli k němu lidé s bolavým tělem i s bolavou duší. V tuto dobu už ale horník – lékař Kubíček tajně studoval teologii a dne 7. února 1967 byl tajně vysvěcen na kněze. Státní souhlas mu byl udělen o dva roky později, v září 1969. 

P. Kubíček: „A jak divně či „náhodně“ se literatura lékařská s duchovní shoduje. Zrovna dnes jsem dočetl chvály sv. Jeronýma na půst a ejhle, teď večer čtu v posledním čísle Praktického lékaře, jak přibývá cukrovky, že je většinou vázána na osoby otylé a na rodiny, kde se pěstuje přejídání a pohybová lenost. Co nám ta věda 20. století všechno neobjeví! Jasně z toho vyplývá, že nepotřebujeme ani tak vědu a lékaře, nýbrž tlumočníky Boží vůle, Jeho mravních a životních přikázání.“

Postupně pak působil v mnoha farnostech, ve kterých spolu s brigádníky opravil ohromné množství kostelů a kaplí. Jeho poslední farností byly Třebenice v Litoměřické diecézi.  

P. Kubíček: „Překážky a problémy, včetně intrik v církvi a ve světě, jsou krásným důkazem, že je zde cosi velkého, co nutně bylo, je a bude napadáno. Jsou důkazem existence ďábla a zároveň Kristova a Mariina vítězství.

Páter Ladislav Kubíček byl velice aktivním knězem, na dveřích jeho fary vždy visela cedulka: „Úřední hodiny od 6 do 23 hodin“, každou půlnoc se pak modlil za všechny jemu svěřené duše a jejich trápení. Ne nějak obecně: O mnoha lidech, kteří mu prošli životem, věděl, zajímal se o ně i o jejich trápení a radosti, udržoval s nimi kontakt po zbytek svého života. Jeho adresář obsahoval více jak 2 500 osob! Každý měsíc si například dopisoval s mentálně postiženou slečnou, které každým svým dopisem udělal obrovskou radost. V každé své farnosti také hned obnovil výuku náboženství. Děti se scházely za hezkého počasí venku, za horšího počasí na faře. Jednou se farní hospodyně chytala za hlavu, že děti zničí panu faráři gauč. Na to jí P. Ladislav odpověděl: „Matičko, jde o duše, ne o gauče.“ I na bohoslužby přicházelo čím dál více lidí, místních i vzdálených. Když byl jednou zase přeložen do další farnosti, kladl svým farníkům na srdce, aby nepřestali chodit do kostela. Na to si jedna farnice začala stěžovat, že už tam nebude on. Na to se jí dostalo rychlé odpovědi: „Matko, já nejsem Pán Bůh, já jsem jenom Kubíček. Choďte do kostela dál.“

Soustředilo se okolo něho velké množství mládeže. Přes den s ním opravovali kostely, lezli po lešení a po střechách, míchali beton. Večer seděli okolo jednoho stolu, modlili se, zpívali s kytarou a poslouchali moudré povídání P. Kubíčka. Atmosféra na faře  přitahovala - byla prosycená dobrem, harmonií, láskou, pochopením a modlitbou. Víru ale pan farář nikomu nenutil, vše dělal s taktem a porozuměním. Co na něm přitahovalo, byla opravdovost a poctivost. I kdyby měl sebelepší kázání, ale nežil tak, jak žil, nikdy by tolik lidí neovlivnil. Byl velice skromný, tichý, nenápadný a obětavý. Učil lidi hledat a vidět krásu v obyčejných věcech kolem sebe, žasnout nad Božím stvořením. Na sebe byl velmi přísný a náročný, byl asketa.

P. Kubíček: „Velký odpůrce Boží nespí, proto nesmíme spát ani my! Nemá cenu s ním diskutovat nebo brečet, je nutno bojovat: silou víry, postem a modlitbou! Tak jdeme na to!“

Stejně náročný byl také na ty, u kterých vycítil schované hřivny. Neměřil všem stejným metrem - komu bylo více dáno, od toho více očekával. A na dotyčné pak tlačil a nepovolil, dokud s tím něco neudělali, dokud se nezačali snažit. 

 

„Ďábel má právo nás zkoušet, nemůžeme mu to zakázat, když mu to dovolil Bůh. Pokušení k duchovnímu životu patří. Všichni svatí je měli. Správný křesťan jim ale nepodléhá, nenechá se znervóznit, dál radostně slouží a ví, že jen kvalita se zkouší! O věci nekvalitní nemá nikdo zájem, ani ďábel.“ P. Kubíček

 

Otec Ladislav – na rozdíl od mnoha jiných – vždy ochotně plnil příkazy „strany a vlády“, ale po svém. Když byl například pozván ke každoroční pietě za jediného rudoarmějce, kterým padl ve Vysokém nad Jizerou (na kradeném kole narazil do stromu), nerebeloval a zúčastnil se. Stál opodál davu s hlavou sklopenou. Soudruhům pak na dotaz, co tam prováděl, odpověděl: „To, co vy, ne. Modlil jsem se za zemřelého i za vás.“ Neměli to s ním soudruzi komunisti lehké. 

Páter Kubíček měl svérázné metody, jak léčit tělo i duši. Jednou za ním přijela ovdovělá paní a chystala se zrovna spolknout nějakou sedativní pilulku. Otec Ladislav se hned ozval: „Ukaž, co to máš? Tak to ne.“ Prý ji poté nalil panáka slivovice a poslal odklízet sníh z garáže. A paní bylo za chvíli dobře. Jindy se zase s paní, kterou věčně trápila bolest hlavy, proběhl po lese. Paní celou dobu nadávala, otec Ladislav ji táhl dál. Když doběhli, uvědomila si paní, že ji hlava přestala bolet. Měla nízký tlak a pohyb ji „rozproudil“. Jiných se páter Ladislav ptal, co by dělala Panna Maria, kdyby ji bolela hlava? Odpověď byla jednoduchá: „Šla by na procházku na čerstvý vzduch.“ Metody otce Ladislava byly jednoduché a účinné. 

 

„…máme přece zodpovědnost i za svět kolem sebe a nebudeme-li my vyzařovat energii lásky, pak nejenže svět nezachráníme, ale ještě ho ochudíme, odčerpáme. Čeká na nás, je to naším posláním.“ P. Kubíček

 

Ve dne v noci také fungoval jako (před)manželská a těhotenská poradna. Měl vždy obrovskou radost z každého fungujícího manželského vztahu, z narození každého dítěte. Jeho metody, jak napravit porouchaná manželství, byly též svérázné. Rozhádané páry s oblibou posílal na dvůr nařezat dříví. Jelikož cirkulárka nefungovala, museli se snažit společnými silami s ruční pilou. Ráno se tedy k pile postavil rozhádaný pár, večer po mnohahodinové spolupráci od pily často odcházeli jako dvě hrdličky. 

Zdroj: www.flickr.com

P. Kubíček: „Předpokládám, že jste si vědoma své odpovědnosti za  spásu svého manžela a že za něj denně aspoň jeden Zdrávas obětujete! A při mši svaté na něho myslete! Buďte k němu trpělivá a předávejte Boží lásku víc mlčky než slovy… Naplánovat si pohádku – to bychom uměli všichni. Jenže život není pohádka, život je umělecké drama.“

Poslední den svého pozemského života strávil v litoměřické vazební věznici, kde se každý pátek věnoval vězňům, v kapse svůj páteční oběd – suchý rohlík. Večer odsloužil mši svatou v kapli na faře, kde při kázání hovořil o ceně mučednické krve. V noci z 10. na 11. září 2004 byl v místnosti nad touto kaplí ukopán, utlučen pěstmi a monstrancí, proboden nožem, polit hořlavinou a zaživa zapálen. Byl zabit problémovými dětmi, které chodily k němu na faru. Neumíral u oltáře, ale nad ním, umíral mnoho hodin. Soudkyně, která pak vedla proces s jeho vrahy, byla zaskočena jednou skutečností: „Pan farář nevolal o pomoc, přestože byl téměř celou dobu útoku při vědomí. Není pro to jiné vysvětlení než to, že nechtěl probudit a poplašit starou ženu, která tu noc v přízemí na faře přespávala. Nepochybně jí tím zachránil život.“

„Když chceme Pánu Bohu sloužit, nesmíme mu říkat: Ano, ale nesmí to bolet.“ P. Kubíček

Roku 2011 začalo sbírání dokumentů potřebných k tomu, aby mohl být otec Ladislav blahořečen. A ač tento výjimečný kněz ještě na seznamu oficiálních světců není, tak věřím tomu, že skutečným světcem byl a rád rozšíří okruh svých opečovávaných oveček a bude se za nás přimlouvat.

 

Na závěr připojuji ještě několik jeho citátů. 

„Maminka umírala velmi hezky, i pro mě to byly vzácné okamžiky a znovu jsem si ověřil, jak velkou milostí je tzv. šťastná hodinka smrti. Sám bych si tak přál umírat. Bylo to opravdu jen loučení na určitý čas. Jak obludným paradoxem proti tomu je smrt podle představ materialistů. Nenávidím naše tzv. sociální a socialistické instituce, kam se posílají nemocní a staří na umření za pomocí injekce, stranou všech živých, aby jim nekazili jepičí blahobyt. Materialisty však lituji, poněvadž se sami připravují o tak mnohé hodnoty. Jak je ta naše věda bez lásky ubohá! Těm umírajícím už můžeme dát jen lásku, kterou ovšem bílé stěny nemají.“

Pro koktavou „pacientku“:„Máš tolik darů od Pána. Jsi hezká, chytrá, krásně zpíváš, máš výtvarné nadání – ale kdyby ti Bůh nedal ten osten, tento dar, možná by z tebe byl hrozný domýšlivý fracek. Nevadí, že tě to bude možná celý život mrzet, na pocitech nezáleží, ale vůlí to musíš přijmout.“

„A co se času týče, buďme rádi, že ho nemáme víc. Budeme mít co dělat vyúčtovat i ten, co máme! Bůh nám ho dal přesně tolik, kolik k danému úkolu potřebujeme.“

„Nejde to? To slovo neznám!“

Zobrazeno 2774×
komentáře
ponda

Díky, po odeslání jsem si uvědomil, že jsi to v druhé větě napsal. Já pod pojmem guru chápu nekritizovatelného duchovního vůdce, ke ketrému jeho žácí zbožně vzhlížejí a který poutá lidi k sobě a nikoliv k Bohu,. Proto ten dotaz.
P. Kubíčka jsem poznal jen z knihy Marie Svatošové, kde jsou uvedeny i vzpomínky spousty lidí, které oslovil tak, že změnili svůj život . Některé i znám a neodvážil bych se je nazvat oucemi.

MartinM

"Naplánovat si pohádku – to bychom uměli všichni. Jenže život není pohádka, život je umělecké drama.“

Zobrazit 7 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.