Soustředěno na kříž III.

V tomto třetím pokračování seriálu o křížových cestách Vás provedu po třech zajímavých památkách, které jsem vloni v létě navštívil poblíž Ústí nad Orlicí. Pěšky s Vámi projdu les kolem Strážného, kde si prohlédnu Horákovu kapli a křížovou cestu poblíž, poté se vydáme na severozápad do Hnátnice, kde Vám ukážu cestu nikoli křížovou, nýbrž růžencovou, a nakonec Vás dovedu do Libchav na hřbitov, v jejíž zdi najdeme svůj třetí cíl.

 

Obr. 1: Horákova kaple, Dolní Dobrouč.


Soustředěno na kříž III.: Okruh po Orlickoústecku

 

Zatímco mé boty na motorku dosychaly po lijavci v Litomyšli, měl jsem v pondělí 20. 7. nabitý program. Strejda s tetou (zmiňoval jsem se o nich v předchozím textu) mi opakovaně nabízeli, že mě mezi jednotlivými cestami dovezou autem, že možná zmoknu a že to bude daleko atd. Odmítl jsem se slovy, že bez utrpení by to nebyla křížová cesta (ano, přiznávám se bez mučení, není mé vroucí přání, abych to měl těžké, ale zároveň mi nesedí, že by křížová cesta měla být procházka růžovým sadem – a když už, tak by měla jít skrz keře; to je ostatně myšlenka, kterou si opakuji zvláště po křížové cestě v Moravské Třebové, o které jste mohli číst v mém prvním článku).
 

Ten den jsem měl tři cíle a všechny pěšky. Nejprve jsem vyrazil po červené, která už z Ústí nad Orlicí vede nepřetržitě přes vrch Strážný k Horákově kapli. Za Ústím je celkem pěkná cyklostezka, ovšem v létě na ní chybí stín a voda v lahvi ubývá. Po několika málo kilometrech se dostanete do lesa a cesta se značně mění, místy až mizí pod nohama. A červená není vždy zrovna dobře značená. Nebyla tam mezi stromy byla nějaká neoficiální zkratka? Ano, nějaká pěšinka tam skutečně je, a když jsem se po ní vydal ve snaze najít červenou, která mi před chvílí nějak zmizela z dohledu, objevil jsem, že to není žádná neoficiální zkratka, ale právě ta červená.
 

Obr. 2: Křížová cesta k Horákově kapli.
Obr. 3: Křížová cesta k Horákově kapli


A pak je to jen pár set metrů k Horákově kapli, k prameni velice chutné pramenité vody a ke křížové cestě. (Pokud tu červenou přes všechnu snahu neobjevíte, nezoufejte, pod kopcem najdete žluto-modrou, která vás tam taky dovede.)
 

A zde, uprostřed lesa, naleznete plácek s lavicemi, s osvěživě vyváženým podílem stínu i sluníčka a stručně, až úsečně napsanou historií Horákovy kaple, kterou postavil místní zemědělec jako poděkování Panně Marii za uzdravení. V kapli jsou okna s barevnými skly, která v dopoledních hodinách rozehrávají na podlaze krásnou hru světla.

 

Křížová cesta je jednoduchá, stojí na železných tyčích kovaných do ozdobných tvarů, které oko sice zrovna nepotěší, ale aspoň nepohorší. Zastavení začínají na cestě pár desítek metrů pod kaplí a stoupají do mírného kopečka směrem ke kapli. Obrázky nejsou původní, jde vlastně jen o samolepky nalepené na tabulky jednotlivých zastavení, „aby se neřeklo“, ovšem zaplať Pánbůh za ně, vždyť jde o malé poutní místo kdesi v lesích mezi vesnicemi a vzhledem k možnostem to není špatný výkon. Bohužel tu přímo ke křížové cestě nejsou žádné informace, jak je to ostatně skoro vždy a skoro všude, přičemž ani dotazy položené kolemjdoucím nepomáhají a zíslání podrobnějších informací by si žádalo delší výzkum.
 

Obr. 4: Turistická trasa mezi Horákovou kaplí a Lanšperkem.


Od Horákovy kaple jsem znovu s plnou lahví výborné vody vyrazil k dalšímu cíli: do Hnátnice.

Nutno říct, že situace s turistickým značením a údržbou turistických cest nebyla o mnoho lepší, ba místy dokonce horší, jelikož trasa si místy – snad jen tak pro legraci – odbočila z blátivé lesní cesty a protáhla mě kopřivami a trním, na což jako zhýčkaný městský povaleč vzpomínám se sebeironizujícím pobavením.


Na modré trase leží ještě Lanšperk, obec choulící se kolem stejnojmenné zříceniny. Na kraji obce jsem si prohlédl celkem sympaticky vyhlížející kapličku s ukrutně prudkou střechou, Lanšperk – nebo spíš to, co z něj zbylo, jsem také obhlédl, a šel jsem dál.
 

Na zříceninu Lanšperku se jde úzkými uličkami mezi chatami; chvílemi se vám zdá, že někomu lezete na zahradu. A místní jsou si toho evidentně vědomi; snad je už otravují turisté, neustále se dotazující, jestli jdou správně, protože na jednom domku jsem viděl velkou ceduli s nápisem „Na hrad opravdu tudy“.
 

Obr. 5: Kaple, Lanšperk.


Hnátnice je podivný úkaz. Ta vesnice je delší než týden, pobíhají po ní psi, pravda, moc pěkní a přátelští (takže to vlastně bylo příjemné setkání i pro mě, který na psy zrovna nejsem), a skutečná podoba se zdá naprosto odporovat záznamu v mapě. Jestli tam pojedete, kostel je skutečně ještě dál, než si myslíte, ale minout ho nemůžete (pokud to nevzdáte a neotočíte se nazpět).
 

Obr. 6: Kostel sv. Petra a Pavla, Hnátnice.


A křížová cesta? Není! Je to růžencová cesta, vlastně všechny tři starší růžence a tajemství vytesané na sloupcích dokola kolem kostela. Trochu mě to překvapilo, ale ne tak, jako když jsem před lety viděl růžencovou cestu poprvé (ze Starého Města na Velehrad). Ostatně nevidím důvod, proč by nemohlo takových růžencových cest být více. Krásné ozvláštnění modlitby vítám.
 

Obr. 7: Tajemství růžence, Hnátnice.
Obr. 8: Tajemství růžence, Hnátnice.
Obr. 9: Zastavení křížové cesty, Libchavy.


Co až tak nevítám je cesta z Hnátnice do Libchav, ale za to si můžu sám, jelikož jsem se neobtěžoval důkladně si prohlédnout mapu a místo přímé čáry mezi oběma obcemi jsem zvolil pětikilometrové bloudění za hustého deště po pochybných samotách a mezi zahradami s dalšími neuvázanými psy, jimž jsem se tentokrát vyhnul se štěstím a rád (ale i tak jsem si zapsal další úspěch na své křížové cestě, která prostě musí být trochu utrpení; ani bych k tomu nepotřeboval ten déšť).
 

Za jediný den uondaný, spálený, vyprahlý i promočený, vyždímal jsem své další mokré boty u příbuzných, kteří žijí v Libchavách (a tímto se jim omlouvám za mokré šlápoty v předsíni).
 

Počasí se umoudřilo a pustilo mě na poslední křížovou cestu toho dne, která je vsazena přímo do hřbitovní zdi kolem libchavského kostela sv. Mikuláše. Křížová cesta je velmi pěkná, jde o reliéfy tepané z kovu. Jsou v dobrém stavu, jen občas je zakrývá náhrobek nebo větve stromu.
 

Obr. 10: Zastavení křížové cesty, Libchavy.


Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme Ti.

foto autor

Zobrazeno 184×
komentáře
dromedar

"kolem libchavského kostela sv. Mikuláše. Křížová cesta je velmi pěkná, jde o reliéfy tepané z kovu"

Podle fotky to nejsou reliéfy tepané, ale litina.

dromedar

"Ostatně nevidím důvod, proč by nemohlo takových růžencových cest být více."

Mně to přijde jako nepříliš šťastný nápad. Křížová cesta je pobožnost, k níž obcházení zastavení patří podstatně: je jakousi nápodobou pouti ulicemi Jeruzaléma po místech spojených s umučením Páně. Křížová cesta se chodí.

Naproti tomu růženec je modlitba rozjímavého rázu, k níž pochodování po zastaveních nejenom nepatří podstatně, ale podle mě ji spíše narušuje než že by jí pomáhalo. Růženec není série zastavení, ale (strukturovaný, ale přeci primárně) plynulý proud slov. Dá se modlit stoje/sedě/kleče na místě, dá se modlit za pochodu, ale kdyby po mně někdo chtěl, abych se modlil desátky po zastaveních jako křížovou cestu, místo modlení bych se unudil k smrti. Růženec se nechodí, růženec se modlí.

Zobrazit 2 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.