Je to už víc než rok, co vyšla knížka s názvem Vzdálená Evropa? Ten otazník je důležitý. Je nám Evropa vzdálená, nebo ne? A co je vlastně Evropa?

Odpovědi na takové otázky jsme hledali v rozhovoru s Antonem Otte, sudetským Němcem, který vyrůstal za druhé světové války ve Vidnavě. Otteho první vzpomínky se vážou ke konci války, k osvobození a k zatčení tatínka, který, ač byl řidičem autobusu a nebojoval na frontě, byl odsouzen Lidovým soudem k trestu smrti, aniž by se mohl hájit, aniž se mohl rozloučit s rodinou. Anton byl tehdy malé dítě. Do paměti se mu vryla především bolest matky. A pak nepochopitelný opakovaný zákaz nastoupit do základní školy jen proto, že pocházel ze sudetoněmecké rodiny a jeho otec byl odsouzen k propadnutí majetku a k trestu smrti.

O ústrcích z dětství, o ztrátě majetku a rodinného domku Anton mluvil jen málo. Doma byli zvyklí žít „kolem kostela“, naopak si brzy začal uvědomovat válečnou tragédii rozdmýchanou a vedenou nacistickým Německem. „Pocit neurčité viny, že jsem Němec, si nesu v sobě. Myslím, že naše generace to pociťuje podobně a musíme se s tím učit žít.“

Samozřejmě se také snažil pochopit, proč vlastně musel jeho otec „dostat provaz“.  Jakmile to bylo trochu možné, hledal materiály v archivech, ptal se pamětníků. Přes všechny dokumenty a svědectví se ale k historické odpovědi nedostal; činy, za které byl otec odsouzen, téměř jistě nespáchal, a Antonovi zůstal jen dopis tatínka na rozloučenou, v němž smířeně píše, že pyká za jiné. 

V životopisném rozhovoru s Antonem Otte se protínají velké dějiny (poválečné období, Železná opona, bouřlivý rok 1968, sametová revoluce 1989, česko-německá deklarace) s osobními dějinami jednoho člověka. 

Rodinu Otte nakonec minulo vystěhování do Německa. Jako aktivní katolíci byli ale pod drobnohledem tehdejšího režimu. Anton nesměl studovat teologii. Až v šedesátých letech se mohli vystěhovat a začít v Německu znovu od nuly. Anton mohl vystudovat a v roce 1967 byl vysvěcen na kněze. Záhy si uvědomil inspirativní sílu odvahy přiznat si vlastní selhání a nabídky ke smíření, jak ji formulovali lidé kolem katolického sdružení Ackermann-Gemeinde. Mnozí z nich pro něj byli vzpruhou namísto ztracené domoviny. Z tohoto myšlenkového prostředí čerpal i jako gymnaziální profesor, vězeňský kaplan a posléze nenápadný hybatel snah o česko-německé smíření.

Úběžníkem rozhovoru s Antonem Otte je právě touha po smíření, po osvobození od jha minulosti, po dobrém sousedství a hledání adekvátního politického rámce, jímž je evropská spolupráce. I ta v posledku stojí na vstřícném sousedství, na ochotě ke smíření a velkorysé spolupráci bez kalkulování okamžitých zisků. 

Žádné instituce nemohou zajistit prostý zájem jeden o druhého a vzájemnou důvěru. Ta ovšem nevzniká sama od sebe, rodí se z vděčnosti, z křesťanského étosu, ze sdílené naděje. Anton Otte v rozhovoru zmiňuje řadu osobností, s nimiž se setkal, a jejich myšlenky a podněty. Cituje také papeže Františka, jeho známou promluvu o Evropě: dokáže-li Evropa dál psát svůj křesťanský příběh, bude inspirací pro celý svět. Zda Starý kontinent nezapomene na své kořeny i své naděje, záleží už na každém z nás.

Anton Otte by mohl mít tisíc důvodů zahořknout, zanevřít na všechno české, a přece nevynechá jedinou příležitost, aby i jako osmdesátník povzbuzoval mladé lidi z Čech, Moravy, Německa či Rakouska k hledání společných vizí, ke společnému dobro-družství. „Jedině církev bohatá na svědky může znovu přivést ke kořenům Evropy čistou vodu evangelia,“ zdůrazňuje Otte slova papeže Františka.

Autorem textu je Josef Beránek.