Čas na pokoru po africku

Už podruhé jsem v tanzanijské vesnici Mahango; poprvé jsem zde strávila půl roku, což je dost dlouho na to, abyste se někomu dostali pod kůži, pakliže jste ochotni s ním sem tam prát prádlo, objímat děti a psát s nimi na tabuli písmenka, udělat pár zdvořilostních návštěv, kterým nerozumíte a trvají dlouho, jíst s nimi, pokusit se odnést na hlavě náklad tak, jako to dělají oni... Odměnou budiž to, že když přijedete příště, už jste jejich.

 

 

Zde, na pomezí křesťanské a muslimské části, byl před lety dílem šťastné náhody vybudován sirotčinec. Ve čtyřicet kilometrů vzdáleném městě Mbeya se pohyboval dobrovolník Ondřej  z České republiky a osvícený místní Babu Simwaba, starší pán s notnou dávkou filantropie. A úvodní dialog vypadal asi takto: „Hej, bělochu, co tu děláš?“ – „Pomáhám tu chudým lidem.“ - „Tak se mnou pojeď na vesnici, tady žádný nejsou.“ A Ondřej jel. Od té chvíle lze hovořit o organizaci Bez mámy (www.bezmamy.cz). Byly položeny základy nejen k neziskovce, ale také k budovám školky a kostela, a když se před více než deseti lety do Afriky vydali jako turisti Michaela, Tomáš a Michal s tím, že nechtěli jen výletovat, přišli s několika nápady a novou silou do těžkého projektu. Tehdy se česká ruka vyměnila, ale Ondřej zůstal stálým podporovatelem a fanouškem.

 

Dvorek v sirotčinci.

 

Letos v zimě jsme z Čech přijeli čtyři. Všichni bydlíme v sirotčinci, který vznikal postupně; ze tří velkých budov je nejnovější ložnice pro holky. Dokud toho nebylo, sirotků bylo ubytováno jen pár a to přímo v domě řádových sester. Nyní už jich pospolu žije kolem třiceti. Starají se o vlastní slepice, kachny a králíky; jeden z nich, Edgar, přišel s tím, že by bylo hezké mít i holubník, a tak už tam je. Zbudovali si jej sami. Pokud zrovna nejsou ve škole, v sezóně sklizně je najdete na poli; i ti docela malí zvednou motyku z pořádně těžkého železa. Jí se zde hlavně kukuřičná kaše ugali a rýže, oboje si jsou schopni vypěstovat, i když ne v dostatečném množství. I dovednost z polí se může stát jednou jejich obživou; ne každý by uměl být sezónním dělníkem, přesto doufáme, že je vypravíme do života tak, aby si mohli vydělávat nějakým pořádným řemeslem. Zrovna teď je tento úkol ohromně aktuální. Děti, které přišly do sirotčince v první etapě, jsou právě teď čerstvě dospělými lidmi, a perou se s byrokratickým systémem zdejšího školství i se svými vlastními pochybnostmi o sobě.

 

Před koupelí.

 

I proto sem přijíždějí dobrovolníci s učitelským úkolem. Pomoci s angličtinou, kterou se zde na školách spíše memoruje, než skutečně mluví. A přitom je zde angličtina úřední jazyk. V naší sestavě je nováček, taky Michaela, která zůstane pravděpodobně celého půl roku, a zrovna teď ji slyším, jak s malými dětmi procvičuje barvy. Další dobrovolník, Matouš, se zase snaží pohnout s fantazií uplatňovanou ve školách. Pro středoškoláky na Jackaya school jsou jeho hodiny vítaným zpestřením, ale zároveň velkou výzvou. Vždyť on je nutí odpovídat a reagovat tvořivě! To se s hromadou textů, které si každodenně přepisují do sešitů, tak úplně neslučuje. Michaela, která je hlavním koordinátorem celé organizace, tráví čas hromadou urputné komunikace a důsledného zjišťování, jak se fungování sirotčince vyvíjí, zda se peníze investují ku prospěchu dětí, a zda si mají ještě stále v čem odnést sešity do školy. Není možné plánovat pomoc na dálku ze svých evropských pokojíčků. V Africe je mnoho věcí zažitých, a pokud se mají proměňovat, musí si na to místní, i když inspirováni zvenku, přicházet dílem sami. Pouhé evropské„myslíme to dobře“ fungovat nemůže. Já jsem tu letos jenom na měsíc. Pokouším se evidovat některá data, občerstvovat texty organizace aktuálním stavem. A mezitím zkoušíme, zda by se zde dalo s úspěchem sušit ovoce, nakládat zelí, zda budou chutnat bramboráky, zda se dokážeme na oplátku přiučit něčemu my. Třeba tomu, abychom přijímali věci s pokorou a nesnažili si vše civilizačně přetlačit.

 

Ochutnávka bramboráku.

 

Afrika je vůbec místem spojeným s nejrůznějšími představami. Kdo z nás před svým vnitřním zrakem hned neuvidí zebry nebo ananas? No, a ananas je pro děti z vesnice svátkem. Dokážou sem tam po cestě ze školy najít citron nebo kasavu, v sezóně i mango, ale jinak ovoce vnímají jako něco výjimečného. Když jsme tu my, snažíme se vracet z cest tu s trsem banánů, tu s melounem. K rýži nebo ugali je to neskutečné zpestření pro všechny. Stejně tak jsou obklopeni zvířaty, která bychom hledali spíš v knize o selském statku než o Africe. Děti umí obstarat všechnu drůbež, chytit králíka, který jim utekl, i podříznout kozu; tak dvakrát do roka mají kozí maso, protože ho dostanou k nějaké extra příležitosti. Poradí si s hady, kteří se tu plazí kolem. Ale spatřit na vlastní oči jakékoli větší„tradiční“ africké zvíře? Dokud jsme tu v plné dobrovolnické sestavě, vyrazili jsme před dvěma dny na výlet, který byl zároveň opožděným vánočním dárkem. Navštívili jsme místní ZOO, kde byly i velmi vděčné houpačky, také letiště, kudy nás provedl jeden ze zaměstnanců, a přes plot jsme obdivovali start letadla. Jak soliterní postavení v životě místních dětí má taková akce, dokazuje i fakt, že poprvé v životě byla v ZOO i mladší ze dvou řádových sester, která nás doprovázela, a neodolala ani houpačce.

 

Škola.

 

Na výlet nevyrážely jenom děti přímo ze sirotčince. V jeho okolí je celkem dost dětí, které sice mají střechu nad hlavou u své rodiny, ale to je tak všechno, čím je rodina může jistit. Do školy je povinná uniforma, ze které se rok co rok vyroste. Pár sešitů a tužek je pro některé nedosažitelnou investicí. A Bez mámy je bere také pod svá křídla, hledá jim „mámy a táty“ v Čechách. A spolu s uniformou a kartáčkem na zuby, cukrem a olejem, letos tyto děti dostaly možnost poznat svět za hranicí své vesnice. Bylo to v neděli, a tak mnozí přišli ve svých nejlepších šatech a třeba i na podpatcích, navzdory tomu, že museli vyrážet z domovů už za tmy a urazit k místu srazu pěkných pár kilometrů. Tady jsme my, Evropané, v pohodlných sportovních sandálcích, s batohy na zádech a v ničem krajkovém, vypadali jako chudí příbuzní. A rovnou se popasujme s dalším z předsudků o Africe. Jednoduchá rovnice, že když není úplně dostupná voda, bude váznout hygiena, tak úplně neplatí. Prací mýdlo zde pění v jednom kuse, už nejmenší děti si umí přemáchnout svou uniformu, a jednou týdně perou i boty a batůžky - nehledě na to, jak daleko se musí dojít pro vodu. Naštěstí už má sirotčinec, i díky štědrým dárcům, rezervoár na dešťovu vodu, do kterého lze v období dešťů nachytat kvalitní zásoby na vykrytí suchých časů.

 

S pastelkami ve škole.

 

Působení Bez mámy ale sahá až za okres. Jako paralelní projekt vznikla i aktivita Škola škole. A mnohé české školy se mohou pochlubit tím, že žáci vymýšlejí nejrůznější jarmarky, sportovní akce a benefice. Odměnou jim je, že dostávají svědectví o tom, co přesně se díky jejich finanční pomoci podařilo opravit nebo zařídit na partnerské škole v Tanzanii. A co vy? Už jste někdy někomu koupili třeba strop, okna nebo tank na vodu? Letos byla naše návštěva jedné takové školy sice vykoupena dobrodružstvím s téměř utopeným vozem v kaluži z přívalových dešťů, ale konec dobrý, všechno dobré, škola v Galule bude mít i opravené lavice a konečně pořádný atlas, aby si mohli všichni prohlédnout, kde leží ta malá země uprostřed Evropy.

 

Francis a Adela.

 

Dění v České republice se tu zdá najednou nějak nepravděpodobné. A pokud byste si od něho chtěli ještě trochu odpočinout, pojďte si chvilku číst. Třeba: http://www.bezmamy.cz/blog/277-uz-jsme-se-vam-dlouho-neozvali-co

 

Vaše Marie Hodinářová

Zobrazeno 273×
komentáře
Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.