Je sobota, kámen pevně zakrývá vchod do hrobu, všichni jsou pryč, už není, za kým jít.

Dokonáno jest. Bílá sobota. Jak je učedníkům? Jak je mně? Bolest nebo prázdnota? Co se to děje? Nebo spíš neděje? Nastala sobota. Bez děje. Beznaděje. Veliké ticho. Bůh mlčí. Bůh zemřel. Bůh není. 

Svět se zastavil. 

Tvorstvo snad spí. Vše je ztraceno? Není už s námi. Ten, v kterého jsme doufali, najednou je pryč. Ticho. Pusto. Prázdno. Leží v hrobě. Kde je naděje jeho blízkých? Kde je naše naděje? Kam se poděla moje naděje? Zemřela s ním. Zůstávám tady a nevím si rady. Ticho. Samota. Prázdnota. Tma...

Zatímco Ježíš sestupuje do pekel. Do smrti. Do hříchu. Do dějin. Přes všechny hranice. Ty, co zemřeli před ním, probouzí. Vytahuje lid z hrobu. Táhne Adama a Evu ze smrti k životu. Z hříchu k lásce. Z prázdnoty k plnosti. Ke společenství Tří. Pro mrtvé už vzešla naděje...

Zatímco my, živí, máme pocit, že je konec.

Co Ježíš dělá ve chvílích naší prázdnoty? Co dělá ve chvílích, kdy myslíme, že s námi není? Kdy máme pocit, že jsme opuštění? Co dělá, když se pro nás něco zastavilo a nevidíme východisko? Co dělá, když pro nás a v našich příbězích něco zemřelo, když v nás je něco mrtvé, bolavé, nevratné?

Co když právě v tu chvíli do toho všeho sestupuje? Za hranicemi naší viditelnosti, naší fantazie, naší naděje či víry?

Zde nacházím naději v beznaději. Jiskřičku ve tmě. Vědomí, že Ježíš je i tam, kde mám pocit, že nemůže být. Vědomí Boží přítomnosti v pocitu jeho nepřítomnosti. Blízkosti ve vzdálenosti. Společenství Trojice v samotě, prázdnotě, bolesti, smrti a hříchu. Čekáme na Vzkříšení, které se týká nás všech. Je bez hranic času a prostoru. Uskutečňuje se v našich příbězích, v nás, kolem nás, i tam, kam nevidíme.

Autorkou textu i fotografie je nemocniční kaplanka Marie Doubravka Vokáčová.