Konec skautské sezóny II - čekatelky

Když jsme s Toníčkem hravě zvládli tábor, čekalo nás ještě srpnové desetidenní kurzování. Od té doby, co jsem to zapícha v rodném oddíle, jsem totiž opět činná na čekatelském lesním kurzu Sursum (zdejší latináři si jistě hravě poradí s významem názvu). Abych především neskauty uvedla do terminologie, trochu se na úvod obecněji rozepíšu o systému skautského vzdělávání.

Skauting není jen volnočasová záležitost pro děti, ale především výchovná organizace otevřená dětem i dospělým a tímpádem nabízí systém vzdělávání, který začíná rádcovskými kurzy pro mladší teenagery, pokračuje již kvalifikačními kurzy čekatelskými pro mládež starší 15 let a vůdcovskými od 18 let. Následují pak ještě další možnosti, ale těmi se teď nemusíme zabývat. V průběhu roku se děti scházejí pravidelně v malých skupinách - družinách na schůzkách, což mají nastarost rádci. Čekatelé jsou oprávněni pracovat s více družinami a vést krátkodobé akce jako výpravy a víkendovky, podílejí se na vedení oddílů. Vůdci pak vedou oddíly a střediska, mohou vést tábory a prostě zaštiťují celou činnost svých výchovných jednotek.

Čekatelský kurz

Na čekatelkách se tedy snažíme účastníky vzdělávat v oblasti pedagogiky a psychologie, skautských myšlenkových základů, přípravy programů a metodiky, hospodaření, práva a organizace, zdravovědy a důležitou oblastí je také osobní rozvoj. Sursum je krom této kvalifikační části také kurz duchovní. Oblastí, které se na kurzu věnuju já, je mimo jiné metodika - poměrně velký balík věcí, jako je plánování, práce s výchovnými cíli, příprava vhodného programu pro danou věkovou kategorii, dramaturgie, používání skautské výchovné metody, příprava vícedenních akcí atd.

A teď ted konečně k akci samotné. Vzhledem k tomu, že program kurzu bývá našlapaný a práce je vždy výrazně více než na obyčejném táboře, navíc se moje úkoly příliš neslučují s péčí o Toníka, naše letošní podmínka účasti bylo přibrání manžela do týmu, a tak jsme tentokrát jeli celá rodina. Já jako instruktorka a manžel jako chůva a technická výpomoc. 

Kurz začal putováním s přespáním venku a tak nezbývalo, než rozdělit věci na ty nezbytně nutné, co spolu s desetikilovým Tondou ještě unesu na zádech, a ty, co mohou zůstat v autě, než dorazíme na tábořiště. Zkouška ohněm, vyrazit takhle "nalehko", ale nakonec jsme to zvládli. Po příchodu do tábora se mi notně ulevilo, to jsem však nevěděla, co všechno nás čeká. Prakticky jsme fungovali podobně jako na táboře, nebo jsme se o to alespoň snažili. Ale po pár dnech se situace na všech frontách zkomplikovala.

Jedné instruktorce propukla silná horečka s příznaky angíny, což se po kontrole v nemocnici ukázalo jako mononukleóza. Ulevilo se mi, neboť první verdikt zněl příušnice a to mi kvůli zatím neočkovanému Tondovi docela zatrnulo. K tomu se přidala krátká průjmová epidemie a nezávisle na tom jiné střevní problémy kuchařky. Takže v té souvislosti radši odjely další dvě instruktorky s dětmi domů. Vzhledem k tomu, že to takto vygradovalo během jednoho dne, zavánělo to panikou. My jsme ale všichni tři i s Toníkem byli (zdravotně!) v pohodě a tak jsme se po rodinné radě rozhodli zůstat. Mononukleózu neovlivníme, tu buď mít bude nebo ne bez ohledu na to, zda odjedeme či zůstaneme. A dokud nemáme ten průjem, tak je to taky v cajku. No a protože nejakutnější problém byl momentálně v kuchyni a my s manželem s tím měli asi největší zkušenosti, přibrali jsme si k vší té práci i tuto starost.

No, co vám budu povídat. Lítala sem od rána do večera jak hadr na holi. Lítali tedy všichni, jen my jsme k tomu měli nastarost ještě toho Toníka, takže tím se to umocnilo. Jeden trn z paty nám, k mé počáteční nelibosti, vytrhly jednorázovky. Kurz jsme však nakonec zdárně dokončili. Já teda s vypětím všech sil a navíc hluboko za hranicí komfortní zóny. Ze závěrečného boření tábořiště jsem se proto prachsprostě sobecky vyvlíkla a pod záminkou "nemotání se ostatním pod nohy" šla s Toníčkem sbírat hřiby do lesa. 

Ale aby to nepůsobilo tak depresivně, tak to přecejen jednu velkou radost přineslo. Toníček tam díky pilnému kočárovému tréninku udělal své první samostatné krůčky. A od té doby je k nezastavení.

Na závěr ode mě žádné praktické tipy nečekejte, protože žádné nemám. Snad jen jedinou. Když jsem měla v tom týdnu svoji jedinou chvilku volna, neuvěřitelně mi pomohlo udělat si pořádek v tom nekonečném bordelu ve stanu, který tam během té apokalypsy vzniknul. To mi pak výrazně ulehčilo práci a ušetřilo čas po zbytek dní. Aneb moje oblíbené - zachovej řád a řád zachová tebe.

Zobrazeno 344×
komentáře
Eliška88

Mně přijde skvělé, že člověk většinou najde způsob, jak absolvovat akci i s dětmi...:-).

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.