Jdu se vypsat a nechám  myšlenky  plynout. Krize v životě prostě  přijdou a odejdou. Tato krize  se mi stala poprvé  a trvá to. Nemá to nic společeného se sebepřijetím. Určitě do jisté  míry beru svůj handicap  jako požehnání. 

Jsem totálně unavená ze svého mluvení, štve  mě, že se musím  psychicky pekelně namáhat, aby mi někdo rozuměl. Jsem unavená z věčného psaní do mobilu, kde používám zápisník. Jsem naštvaná  na modré “ fejsbukové ” zlo, které mi vytváří socialní bublinu, ale na druhou stranu jsem  za modré zlo vděčná, protože  mi člověk  na druhé  straně messengeru rozumí. 

Jsem naštvaná a zuřím na druhé  lidi, kteří mi říkají, co bych mohla  dělat za zaměstnání. Vždyť existuje tolik možností a přitom  střídám  zaměstnání  jako ponožky, protože ze jsem, díky handicapu s mluvením a kapesníky """neumístětelná". Mluvit se musí všude. 

Je dobře, ze já nejlíp  znám svoje možnosti, limity, kde ještě můžu a kde už je to nad moje síly. Znám i svoje silnější  stránky, kde můžu najít uplatnění, jenze realita a šance je mizivá. To, ze mi nyní moji klienti v sociálních službách rozumí je úspěch a zázrak, jenže nemusí to tak být pořád. 

Není to o tom, ze sedím doma na zadku a nehledám, kde bych se mohla uvrtnutou ,možná nemám štěstí, možná špatnou strategii... Kdo ví... Moje "umístění, uvrtnutí,"     je o hledání a o lidech, kteří mají  cítění a zkušenosti pro lidi s handicapem a kteří mají srdce na správném místě. 

Ne, nechci  nadávat na společnost, že mi nerozumí, jen bych potrebovala  nabrat druhý dech a novou motivaci do života s handicapem..